Psanec 10 - důvěra je důležitá

Hleděla z okna nemocnice do vesnice utápějící se v dešti. Její týmový kolegove ještě spali, ale ona od doby co kazekage s Narutem odešli nezahmouřila oka. Nemohla spát, hlavou se jí prohánělo hodně myšlenek.

„Proč nespíš??“ Ozval se za ní mužský hlas.
„Nemůžu usnout, mám hlavu plnou nezodpovězených otázek.“ Řekla smutně.
„Na to mi pomáhá čtení.“ Pousmál se Kakashi.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem úředně mrtvá.“ Hleděla na kapky deště, stékající po okně.
„Tobě se to možná zdá zvláštní, ale ve světě shinobi to není novinka.“ Ozval se druhý mužský hlas. Otočila se.
„Vy už jste někdy byli prohlášeni za mrtvý??“ Vykřikla na oba shinobi, ležící v nemocničních postelích.
„Všichni co se stanou anbu jsou označeni za zemřelé. Změní se jim totožnost tak aby byli ochráněny jejich rodiny “ Řekl smutně Yamato.
„Myslím že mě za mrtvého označili již 2krát, ale nejsem si jistý. Jednou když sem plnil misi a podruhé když jsem se stal anbu. Naštěstí jsem se poté mohl vrátit zpět ke svému pravému jménu, jelikož nemám rodinu.“ Pokýval smutně Kakashi.
„To je smutné.“ Řekl a otočila se zpět k oknu.
„To nebyla jediná věc co tě trápí.“ Řekl Kakashi. Sakura mlčky hleděla z okna a na jeho slova nereagovala.
„Trápí tě Naruto??“ Řekl na její adresu Yamato.
„Jak by mě mohl netrápit.“ Řekla smutně.
„Myslíš na to jestli opravdu mohl zabít Tsunade??“
„Proč se ptáš, když to víš Kakashi.“ Zavrtěla smutně hlavou.
„Jediný, kdo ti na to může dát odpověď je on.“ Zakoulel Yamato očima.
„Koukám že už jste všichni vzhůru.“ Zjevil se ve dveřích Kazekage s bratrem v zádech.
„Kde máte Naruta??“ Řekla Sakura udiveně a zároveň smutně, když si všimla že s nimi není.
„Na střeše, vypadá že má výčitky.“ Pohodil Gaara rameny.
„V tomhle dešti??“ Vykřikla a vyletěla ze dveří. Gaara se za ní jenom otočil.
„Mám otázku.“ Řekl Kakashi.
„Ano?“
„Říkali jste včera, že to bylo divadlo na obě strany. Nějak to nechápu.“ Řekl Kakashi s údivem. Gaara se pootočil na Kankura, ten si jen povzdychl.
„Když se tehdy Naruto přiznal že Tsunade zabil, ani já ani Temari jsme nevěděli že hrají divadlo. Mě to řekl až těsně před tím než jste měli odejít zpět do konohy. Temari se to dozvěděla až poté co jsme vás převezli do nemocnice.“
„Proč to tobě řekl před tím než jsme měli odejít a Temari až poté??“ Nechápal Yamato.
„Protože mě potřeboval.“ Zašklebil se a ohlídla na Gaaru.
„Ah už rozumím.“ Pousmál se Kakashi.
„Nechápu.“ Zakroutil Yamato hlavou.
„Tehdy, když na vás Naruto zaútočil, potřeboval aby se do toho nezapletl příslušník root.“ Zašklebil se Kankuro.
„A tys použil své loutkářské umění na to, abys se nemohl hýbat a jen nečině přihlížel? Chytré.“ Pousmál se Kakashi.
„Ano, je vidět že ti to pálí, ostatně jako vždy. Už tehdy, když Narutovi sundával pouta jsem ho měl ve své moci, ale nechal jsem ho volně se hýbat. Pak když Naruto zaútočil jsem využil svého umu abych s ním odskočil do rokliny, jenž odděluje písečnou od pouště a nechal ho nečinně koukat, musím uznat že se ani moc nebránil.“
„Ale kdy jsi byl?? Musel si být někde, kdes na nás viděl ale mi si tě nevšimli.“ Podivil se Yamato.
„Byl jsem skryt ve svitu slunce, nahoře nad roklinou. Skvělé místo pro tuto operaci. Jenom jsem si byl přinucen vzít žlutej ohoz, abych splynul se slunce.“ Zatvářil se naštvaně. Gaara ho s úsměvem chytl za rameno.

Sakura rozrazila dveře na střechu a vešla do deště, který jí ihned zvlhčil vlasy a promočil oblečení. Byl opravdu intenzivní. Chvíli se rozhlížela okolo sebe a pak ho spatřila. Byl opřen o jeden ze vchodů na střechu nemocnice, celý promočený a smutně hleděl do země. Přišla až před něj a ustaraně se na něj podívala. On, jakmile si všiml jejích mokrých nohou, si jí přejel smutným obličejem zdola nahoru a opět zpět dolů.
„Můžeš mi říct, co tady děláš??“ Řekla starostlivě a snažila se mu podívat do tváře.
„Sedím…“ Řekl smutně.
„To vidím. Ale proč tady?“ Zeptala se nechápavě a začala se třást zimou.
„Protože nebe má stejnou náladu jako já.“ Podíval se na ní. V jejích očích se cosi událo.
„Kam se poděla tvá věčně dobrá a bojovná nálada??“ Řekla nevěřícně při pohledu do jeho očí.
„Nevím.“ Sklopil opět hlavu.
„Co tě trápí??“ Sedla si proti němu na mokrou střechu nemocnice.
„Víš kam se poděla? Zmizela, stejně s důvěrou lidí z konohy? S tou, kterou jsem si budoval už do mala. Snaha ukázat že jsem dobrý člověk, že se mě nemusí bát a že se jednou stanu hokage. To že nejsem stejný, jako ta zrůda ve mě. To všechno se zhroutilo. Už mi nikdo nevěří.“ Začali mu téct z očí slzy a i přes silné kapky deště si toho Sakura všimla.
„Jak tohle můžeš říct?? Ještě stále jsou lidi co ti věří.“ Postavila se.
„A co ty?? Sakuro-chan? Věříš mi??“ Zeptal se a podíval se jí do očí. Zeptal se na to, na co se ona ptala celou noc sama sebe a nenalezla odpověď. Srdce jí říká věř, ale v mysli měla pochybnosti. Chvíli byla jako v transu.
„Znáš ho tak dlouho! Vždy tě chránil, vždy stál při tobě! Vždy byl na blízku když jsi byla v nebezpečí! Není jako Sasuke, ten který by ti byl schopný i ublížit a nejednou to udělal! On byl vždy s tebou!“ Projelo jí hlavou a na její tváři se objevil malinkatý úsměv.
„Věřím ti.“ Řekla a podala mu ruku. On se na ní trochu nechápavě podíval ale pak jí chytil a ona mu pomohla vstát.
„Pojď dovnitř, tady není zrovna příjemně.“ Řekla a znovu se zatřásla zimou. I jemu se vrátila dobrá nálada. Objal jí a poté se oba vrátili dovnitř.