Proměny-Záhadný cizinec

Její uplakané oči směřovali na hvězdnou oblohu, kterou rozzařoval měsíc v úplňku. Posmutněle na něj pohlédla.
„Tahle přesně vypadal, když odešel,‘‘ povzdychla si a její tváře se začali třpytit kapičkami slz, které jí stékali po jejím bledém obličeji.
Od toho dne co opustil Konohu, už uběhli čtyři roky, ale pro ni to bylo jako nekonečná věčnost. Její srdce už dávno zchladlo. Věděla, že ji nikdo tak nezahřeje jako on. Už tolik slz pro něj uronila. Připadala si sama, i když měla rodinu a přátele, kteří oni měli starost.
Rozhlédla se po pasece, na které seděla a najednou se zachvěla strachem. Někdo ji z povzdálí pozoroval.
„Kdo je tam?‘‘ chvějícím hlasem vykřikla. Odpověď však nedostala.
„Asi nějaké zvíře,‘‘ řekla si v duchu a tiše se rozplakala.
Když už tu seděla nějakou tu dobu, začala jí být zima, ale nechtělo se jí jít domu. Její máma by jí zase vynadala, že se toulá, nejí ani nespí. Měla o ni starost.
Najednou uslyšela kroky. Zalekla se, ale odmítala se otočit nebo snad utíkat. Ale na to už bylo pozdě, někdo stál jen pár kroků od ní a ona jen čekala co bude dál.
„No konečně jsem tě našel,‘‘ promluvil na ni ten neznámí milé a přisedl si k ní.
Pohlédla do tváře svého blonďatého kamaráda a ten se na ni mile usmál a dal ji ruku na ramena.
„Sakuro, neměla by ses tu tak toulat, něco by se ti mohlo stát,‘‘ sladce ji zašeptal do ucha.
„To je mi jedno a proč se o mě tolik staráš Naruto, tohle není tvoje věc!" zakřičela na něj se slzami na tváři, odhodila jeho ruku ze svého ramene a dala se na zběsilí útěk.
„Nechte mě všichni být!‘‘ zoufale a unaveně zakřičela, ale nehodlala se zastavit.
Naruto však běžel za ni, byl rychlejší a začal ji hned dohánět.
„Proč utíkáš, tím nic nevyřešíš,‘‘ zavolal na ni, ale ona neodpověděla.
Utíkala dal, ale najednou zakopla. S výkřikem dopadla na tvrdou zem, vše před ní najednou s černalo a ona padala do tmy.
Naruto k ní přiběhl, otočil ji na záda.
„Jsi v pořádku, Sakuro, slyšíš mě?‘‘ žádná odpověď.
Hned jak ji vzal do náruče, uvědomil si, jak je lehoučká. Jako by držel jen porcelánovou panenku. Její tělo bylo cele studené.
A tak se rychle vydal do Konohy, vzal ji do svému domu, kde ji lehce položil na svou postel a zakryl ji, aby ji nebyla zima.
Sakura se začala pomalu probouzet, ale oči neotevřela. Ležela v něčí posteli zakrytá peřinou. Naruto seděl na kraji své postele a pozoroval ji.
Posmutněle se na ni podíval a pohladil ji po studených tvářích.
„Jestli to tak půjde dál, tak si ublížíš,‘‘ zašeplat sladce a naklonil se k ni. Sakura tušila co bude následovat, ale nebránila se, neměla na to ani sílu. Srdce se ji rozbušilo, nevěděla proč. Už byl tak blízko ze cítila jeho teplo a vůní a znovu ji něžně pohladil po tvářích.
Cítila se jako v ohni, skoro nemohla ani dýchat, byla to krásná chvíle po dlouhé době samoty. Teď už byl tak blízko, že cítila jeho dech na svých tváří.
Její srdce toužilo po někom jiném, věděla že on to není.
Naruto ji vtisknul jeden něžný polibek, ale ona si přála aby tu teď s ní byl někdo jiný. Chtěla ho obejmout rukama, ale už neměla síla a znovu usnula.
Později se probudila. Posadila se, ale Naruta nikde neviděla, začala se rozhlížet po pokoji. Nikde nikdo.
A tak si lehla na bok obličejem k oknu a zadívala se ven.
Ulekla se, za oknem někoho viděla.
„Kdo je tam?‘‘ řekla tiše, ale nikdo ji neodpověděl. Se strachem přistoupila k oknu, chtěla ho otevřít, chtěla vidět kdo ji sleduje.
Pomalu chytla kliku okna.
„Co pak chceš zase utíkat?‘‘ ozvalo se za ni.
Prudce se otočila a uviděla před sebou polonahého Naruta, jak si ručníkem suší mokré vlasy. Sklopila hlavu dolu.
„Já ....já jen....jen jsem chtěla,‘‘ koktala Sakura „chtěla jsem jen. Zamotala se ji hlava, myslela že omdlí, ale Naruto ji zachytil než spadla na zem a jedním rychlým pohybem ji vzal do náruče.
„Jsi jako led, nejlepší by bylo, kdyby sis dala teplou koupel,‘‘ něžně ji zašeptal do ucha. Šel s ní do jeho koupelny, kde se zrovna napouštěla tepla voda.
Celá koupelna byla plná páry, která stoupala z vany.
Naruto ji postavil na zem a zastavil tekoucí vodu.
„Už to snad zvládneš sama, ručníky jsou támhle,‘‘ zašeptal trochu hlasitěji než předtím a ukázal na hromádku ručníku v koute. Otočil se a nechal ji samotnou v koupelně, zatím si šel rozestlat na gauč.
Sakura se mezitím svlékla a zadívala do zrcadla. Uviděla pohublou růžovovlásku se zelenýma uplakanýma očima, pod kterými se začali objevovat malé kruhy, měla rozcuchané vlasy a byla špinavá. Musela se za sebe stydět.
Pomalu vlezla do vany a slastně si povzdychla a zavřela oči.
Vychutnávala si ten okamžik.
Dlouho už neměla teplou koupel jen studenou, když brzo ráno skočila do studeného jezírka, tohle bylo jiné. Otevřela oči a viděla, jak ji někdo pozoruje.
Lekla se, nevěděla jak dlouho tam ta osoba stojí.
„Kdo jsi a proč mě pořad pozoruješ!‘‘ zavolala na něj, ale najednou zmizel.
Rychle vylezla z vany, jak jen ji to slabé tělo dovolilo, omotala kolem sebe jeden ručník a rozběhla se k oknu.
Viděla jak někdo odchází po střeše pryč. Vylezla z okna na střechu a rozběhla se za tou záhadnou osobou. Najednou se ta osoba zastavila a promluvila chladným hlasem.
„Dlouho jsme se neviděli.‘‘