Voda, oheň a písek - 6. kapitola - Vyslanec z Písečné

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - krátce před začátkem Naruto Shippuunden

Bolestivé zjištění ji na okamžik vyvedlo z míry. Pak si však vzpomněla, co je její povinností. „Musím jít, matko! Za hodinu začne slavnost.“ Ještě mírně rozzlobená vyšla z domu, v dlouhých tmavomodrých šatech jednoduchého střihu.
Po chvíli se k ní připojil Shikamaru bydlící nedaleko. „Být tebou, vzal bych si něco teplejšího, noc bude chladná.“
„Díky za starost, ale potřebovala jsem něčím zakrýt tuhle dlouhou jizvu.“
„Aj! To je nepříjemné. Památka z poslední akce?“
„Hádáš dobře, Shikamaru. Ale jak jsi věděl, že tu budu?“
Ušklíbl se. „Viděl jsem postavu, co zrovna vyšla z domu a namířila si to stejným směrem. Stačilo tě jen chvíli sledovat.“
Něco neslušného zamumlala a pak se naštvala. „Najde se v Listové vůbec někdo, kdo mě nesleduje? Nejdřív Kiba, teď ty. Už toho mám dost! Copak vy chlapi nemáte nic jiného na práci?“
Shikamaru protočil oči v sloup. „To je otrava, poslouchat tyhle ženské kecy.“
Lianna se malinko zamotala, ale obratně zbrzdil její pád. „Nemusíš mě podpírat, zvládnu to. Přesně tohle dělával Sasuke a já to na něm nesnášela.“
Shikamaru od ní poodstoupil. „Udělám ti laskavost, protože se mu ani trochu nechci podobat. A vyrážíme, nebo nestihneme zahájení.“ Přikývla.
Ve vyzdobeném sále už byli všichni. Proklouzli dveřmi a skryli se v davu, každý na jiné straně. Do popředí vystoupil Kotetsu a vzal si slovo. „Tsunade-sama je na důležitém jednání a pověřila mne, abych vám všem představil vyslankyni ze Skryté písečné vesnice, která bude vyřizovat vše ohledně nové Chuuninské zkoušky.“ Ozvalo se něco jako fanfára. „Temari!“ Přítomní zdvořile tleskali. „Bude potřebovat spolehlivý doprovod.“ Blondýna se střapatými vlasy se rozhlížela. „Jejím průvodcem byl ustanoven… Shikamaru Nara!“
Další potlesk, do něj se vmísil Shikamarův výkřik: „Ne! Proč zase já?“ Když vyvolali jeho jméno, předstoupil a ujal se Temari.
Kapitán Lianniny skupiny se před svou podřízenou zastavil. „Vše je na dobré cestě. Dnes je to asi poslední den, kdy si smíme dopřát trochu zábavy.“
„Rozumím, pane. Jsem už v pořádku a připravena na další úkol.“

Hovor se pomalu rozproudil. Několik mladíků ji vyzvalo k tanci, neodmítla, ale netančila dlouho. Nakonec zůstala sedět u stolu a pozorovala ostatní. Temari a Shikamaru ji brzy vyhledali. „Nedala si říct, tak jsem ji sem zavedl. Je to otrava tahat s sebou všude ženskou.“
Blondýna se ušklíbla. „Tenhle kluk je tak strašně milej.“ Obě se rozesmály.
„Dlouho jsme se neviděli,“ prohlásila Lianna a s hrůzou vzpomínala na jejich dávný souboj.
„Jsme spojenci, tak doufám, že tentokrát nechystáš nějakou nepravost,“ řekla Temari. „Mimochodem, bratr se o tobě zmiňoval.“
„Skutečně?“ Dělala překvapenou.
„Jo, byl to určitě jen pokus mě naštvat. Řekl, že kdybych si to s tebou chtěla znova rozdat, budu se muset o dost víc snažit.“ Zatvářila se pohoršeně.
„Zdá se, že Gaara rád žertuje.“
„Kdo tu zmiňuje mého bratra?“ Pomalovaný ninja v kostýmu si zrovna přisedl.
„Kankurou!“ Bylo podivné sedět u jednoho stolu s lidmi, kteří ještě donedávna byli nepřátelé Listové. Lianna se snažila na to příliš nevzpomínat.
„Slyšel jsem, že jste tu měli nějaké potíže. Už ho našli?“
„Toho hada? Kdepak, ten se nedá jen tak chytit.“
„To není hezké, takhle mluvit o Sasukem,“ rýpl do Lianny Shikamaru.
„Jen ji nech být. Zdá se, že ta slova jsou upřímná,“ rozchechtal se Kankurou. Černovlasý mladík s vlasy v drdolu a střapatá blondýna se o chvíli později vzdálili. „Máte to tu takové… útulné, příjemné. Všude stromy,“ zachechtal se pomalovaný.
„Jistě, je tu krásně. Jste tu jen vy dva?“
„Gaara mluví s tou vaší velitelkou. Zítra odsud my dva odejdeme, zůstane tu jen Temari. Teď, když je mír, doufám, že se na ty nepříjemné události už zapomnělo.“
„Jistě, přeci jsme spojenci.“
Večer ubíhal, jídla a pití ubývalo a účastníci slavnosti navazovali přátelské vztahy. Už bylo dost pozdě. Tsunade se dávno vrátila do sálu a začala se bavit s ostatními. Kazekage hovořil se svými sourozenci a Lianna si uvědomila, že je nejvyšší čas zmizet. Nenápadně zformovala pečeť, zneviditelnila své tělo a nikým nesledována se vytratila. Venku ji chytla křeč do zraněné nohy. Zalezla si do rohu a čekala, až to samo přejde. Mladík v bílém rouchu vykoukl ven, jen tak postával u dveří, snad potřeboval jenom trochu čerstvého vzduchu. Křeč už odezněla. Zvedla se a stále ještě neviditelná se k němu připlížila zezadu. Ani nevěděla, proč vlastně. Zakryla mu rukou oči a zjevila se. Ohmatal ruce neznámého a ušklíbl se. „Už odcházíš?“
Pustila ho a on se k ní otočil. „Nejvyšší čas zmizet ze scény. Slíbila jsem veliteli, že se teď Páté budu chvíli vyhýbat.“
„Dobrá. V tom případě tě nebudu zdržovat.“ Nasál vzduch a zanechal ji v nočním tichu.