Voda, oheň a písek - 5. kapitola - Šokující zjištění

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - krátce před začátkem Naruto Shippuunden

Kapitán ji poslal pro dokumenty k novému úkolu. Před vchodem se setkala se svým někdejším trenérem. „Jak se máte, Ebisu sensei?“
Ninja v tmavých slunečních brýlích na tváři vyloudil zkroušený výraz. „Špatně, moc špatně. Nikdo mě neposlouchá!“ postěžoval si.
„Vážně? Ale vždyť přece trénujete vnuka Třetího, Konohamaru.“ Cukaly jí koutky.
„Obávám se, že mne zcela ignoruje. Čím dál víc se snažím vštípit mu trochu slušného chování. Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem býval autoritou!“
„Tak to jste mne nejspíš neměl posílat k ANBU. Já vás vždycky poslouchala pozorně,“ pochichtávala se.
Posmutněl, ti malí caparti mu dávali poměrně dost zabrat. „Nemluv hlouposti! Už bych tě stejně víc nenaučil.“
„Když už mluvíme o Konohamaruovi… řekla bych, že se snaží být druhým Narutem. Nikdo jiný nevyvede tolik lumpáren za rok, co on za jediný měsíc. Ale netrapte se, sensei, zase se to zlepší.“ Strojeně se usmál a vyšel z budovy.
Před dveřmi Tsunadiny kanceláře potkala ženu s krátkými hnědými vlasy. „Tsunade-sama tě shání!“
„Nemáš tušení proč, Shizune?“
Zavrtěla hlavou. „Nevím, ale nikdy jsem ji neviděla tak rozzlobenou. Počkej tady, ohlásím tě.“
Lianna jí rukou naznačila, že to není třeba. „Řekla bych, že tam k ní raději půjdu hned, než se stane něco hroznýho.“
Zaklepala, počkala na vyzvání a poté vstoupila. „Přála jste si mě vidět?“
Tsunade se mračila a jantarové oči zabodávala do děvčete. „Kazekage opustil Konohu. Sice jsem mu řekla, že tě nepotrestám, ale… Nic ti nedává právo s někým takhle jednat!“ Zůstala stát mezi dveřmi. „A pojď sem, když s tebou mluvím!“ rozkřikla se Tsunade. Poslušně došla až k jejímu pracovnímu stolu. „Co tě to proboha napadlo? Taková neúcta!“
Lianna věděla, že ji musí zarazit dřív, než vybuchne naplno. „Nechtěla jsem, opravdu. Uklouzlo mi to. Znám ho z Chuuninské zkoušky, byli jsme soupeři. Bylo to zapříčiněno pouze tím, že jsem byla překvapená, nebyl v tom úmysl!“ Tsunade se mračila a prsty klepala o stůl. „Kapitán mne poslal pro dokumenty k nové misi a vstupní informace.“
Pátá rázně vstala. „Nedostaneš je! Právě jsem se rozhodla! Zbavuju tě pozice ANBU. Jsi nyní jen obyčejným Chuuninem!“ Lianna zůstala zaraženě stát. Pak zatnula zuby a vyšla za dveře. Shizune, která poslouchala za dveřmi, nestačila uhnout.
„Co se ti stalo?“ optala se jí blonďatá s černýma očima.
„Nic, vůbec nic.“ Brunetka se raději rychle vzdálila.

„Kapitáne, nesu špatné zprávy.“ Lianna se postavila před svého velitele.
„Mluv,“ vybídl ji.
„Pátá mne právě odvolala z jednotky a zbavila titulu. Máte si pro instrukce dojít sám.“
„Cože?“ vyděsil se vůdce její skupiny. „Myslím, že si s ní promluvím.“
„Děkuji, pane, ale nechci vám přidělávat potíže.“
Kapitán jí stiskl rameno. „Jen žádné ukvapené závěry! Dostanu tě zpátky!“ Byla mu vděčná.

„Hokage-sama, musím s vámi mluvit!“
Prohlédla si ninju a zase stočila zrak jinam. „Zde jsou instrukce k další misi.“ Předala mu lejstra, aniž by se na něj znovu podívala.
„Jednotka nebude schopna ji splnit. Odebrala jste nám medika!“
„Přidělím k vám někoho jiného,“ pronesla otráveně.
„Asi jsem dostatečně neosvětlil ten malý problém. Lianna je skutečnou posilou v týmu. Umí odhadnout sílu nepřítele a díky jejím skrývacím technikám dokážeme vyzvědět informace o nepříteli, než nás spatří. Posílám ji do první linie, ještě nás nezklamala. Když ji odvoláte, šance na přežití jednotky bude poloviční. Co vlastně tak strašného provedla?“ Tsunade se ušklíbla a vypověděla mu, čeho byla svědkem.
„A co na to Kazekage? Urazil se?“
„Vůbec. Spíš to vypadalo, že se pobaveně usmívá.“
Kapitánovi už došlo, že hlavní roli v tom všem hrála rivalita těch dvou. „Zvažte to, Tsunade-sama! Nedovolte, aby vás ovlivnily vlastní sympatie. Ona se snaží, nemáme důvod si na ni stěžovat. A pokud jste už na to nezapomněla, Konoha se pořád ještě zcela nevzpamatovala z toho útoku!“
Tsunade se zvedla od stolu a chvíli pochodovala po místnosti jako lev v kleci, potom několikrát bouchla do zdi a nakonec už jen zlostně vrčela. Kapitán ANBU nepohnul jediným svalem, trpělivě čekal.
Pátá Hokage se rozkřikla. „No tak dobrá! Právě jste viděl legendární Tsunade zahnanou v koutě. Ale opovažte se to někde říkat!“ Uklonil se a zamířil rovnou k domu, kde bydlel klan Maraki.
„Vítejte, pane.“
„Vaše dcera je uvnitř?“
„Ano, zavolám ji.“ Světlovlasý muž s modrýma očima se otočil. „Lianno! Je tu tvůj velitel!“
Sjela dolů po zábradlí a poklonila se.
„Zítra tě očekávám na misi.“
„Ach! Jak vám mám jen poděkovat?“
„Vyhýbej se Páté, alespoň dokud bude mít tak mizernou náladu jako dneska.“
Lianna pochopila. „Samozřejmě.“

Další akce proběhla sice úspěšně, ale neobešla se bez zranění, naštěstí však nikdo nebyl zabit.
„Pár dní potrvá, než se to zahojí,“ pokývala hlavou Liannina matka. „Máš v té noze hlubokou ránu.“
„To je dobré. Zhojila jsem to nejhorší. Skutečně jsme stáli proti profesionálovi,“ sykla Lianna.
Téhož večera prohledávala matčinu skříň s oblečením. Bude se konat slavnost před zahájením zkoušek Chuuninů a členové vojenských jednotek mají přijít ve společenském oděvu. V jednom šupleti, pod hromadou látek, však nahmatala něco podivného. Šátek se znakem červenobílého vějíře. „Co je tohle?“ Několikrát tu věc prozkoumala. „Matko!“
Paní Maraki spěchala po schodech nahoru. Viděla, jak dcera vytřeštěně zírá na šátek s rodovým znakem klanu Uchiha. „Mohla bys mi vysvětlit, proč to tu schováváš?“ zeptala se Lianna poněkud přiškrceným hlasem.
„Snad se raději posadíme.“ Poslechla ji, stejně tu nohu ještě nesměla moc namáhat. „Má rodina nechtěla dovolit sňatek s tvým otcem, Li. Vydědili mne. Já…,“ hlas se jí zadrhl. „Totiž, víš… pocházím z Uchiha klanu.“
„Kdy jsi mi to hodlala říct?“
Matka ji šokovala. „Nikdy ses to neměla dozvědět! Přerušila jsem s nimi vztahy, zavrhla svůj původ. Jen tenhle šátek po babičce jsem si nechala.“
Lianna nevěděla, co si má myslet. „Chceš mi říct, že je víc takových rodin? Další vyděděnci, kterých se nedotkl ten masakr?“
Její matka přikývla. „Bylo pár takových, kteří porušili pravidla klanu a byli buď zabiti, nebo vymazáni z rodokmene, či se předstíralo, že nikdy neexistovali. A protože je klan nepovažoval za součást rodiny, nevědělo se o nich. Ty jsi bohužel zdědila rodové znaky. A když se u tebe projevilo kekkei genkai klanu Maraki, bylo to zlé období. Navíc postupem času tvůj otec zjistil, že geny dvou rodů se smíchaly. Mám na mysli tvou techniku Nazírání.“
„Jistě. Proč mi to nedošlo dřív?“ Lianna už pochopila, že se u ní projevily některé vlastnosti Sharinganu.
„Prosím, neměj nám to za zlé, Lianno, ale… ty ses nikdy neměla stát ninjou! Všemožně jsme se tomu snažili zabránit.“ Zírala na ni, jako kdyby svou matku viděla poprvé, s pusou dokořán. „Ale pak jsi objevila své schopnosti a začala je využívat. A manžel už věděl, že tě od tvého snu neodradí. A vzal tě za Třetím Hokagem, aby ti zaručil ochranu.“
„Věděl o tom Třetí?“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Ne, tvůj otec mu to neřekl. Ale určitě si všiml, že za tím úpěnlivým přáním, aby ti zajistil ochranu, se skrývá něco hlubšího. Můžeš nám odpustit, dítě?“
Lianna vstala a sykala bolestí, protože zranění se ozývalo. „Ty vůbec nevíš, čím jsem si prošla. Nechápeš, čemu mě ten člověk, zločinec největšího kalibru, vystavil! Musela jsem se dívat, jak umírají lidé, v Sasukeho vzpomínkách. A přitom… jsem vlastně byla jednou z nich!“
Její matka posmutněla. „Někteří lidé z vesnice často srovnávali tebe a Sasukeho, všimli si té podobnosti. Nejsem na to pyšná, ale jsem ráda, že jsem zapudila své kořeny. Ani jedna z nás by dnes nežila.“
„A bratr?“
„Neví nic a ty mu to nesmíš říct! Jeho se to nedotklo. Podobá se svému otci, ale nezdědil nic z klanu. Chci, aby zůstal v té nevědomosti.“
Chvíli se zdráhala, než přikývla. Pak vrátila šátek do šuplíku. „Teď mám o důvod víc, proč se zbavit toho prokletého klanu…“