Voda, oheň a písek - 4. kapitola - Cesta Konohou

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - krátce před začátkem Naruto Shippuunden

„Neji! Jak se daří?“ Kráčela vesnicí a hned na rozcestí potkala známou tvář.
„Jde to, zrovna jsem se vrátil z mise. Být Jounin není nic lehkého.“ Sjel černookou pronikavým pohledem. „Ale jak to tak pozoruju, ani ANBU nemají na růžích ustláno.“
Přikývla. „Doléhají sem zprávy, že na hranicích země jsou nepokoje. Musíme tam neustále hlídkovat.“
Neji přišel až k ní. „Jsem utahaný a hladový. Dořešíme to u oběda.“
„S tím se nedá, než souhlasit.“
Usedli v restauraci k misce plné dobrého jídla. „Předpokládám, že génius jako ty v nebezpečných misích vyniká.“
„Už dávno si na tohle nepotrpím. Stále jsou tu lidé silnější než já. Ale ano, Byakugan dostává zabrat, to ani nehodlám popírat.“ Strčil do úst další sousto. „A co tvůj lékařský výcvik?“
„Stále ještě nezměnila názor. Naprosto odmítá začít mne zasvěcovat do lékařských technik,“ pronesla otráveně a zavrtala černé oči do misky s obědem.
„Proč? Přece nejsi jednotce na obtíž!“ nechápal Neji.
„Mám asi jediné možné vysvětlení. Tsunade mě prostě nesnáší!“ Pak si všimla Nejiho divného pohledu. „Jsi nesvůj, vidím ti to na očích. Nějaké potíže v klanu Hyuga?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, jen… jak bych to řekl… dost na mne zapůsobilo jedno nečekané setkání.“ Nechala ho hovořit. „Zrovna jsem se rozloučil s Leem a TenTen, když se objevil. Gaara, ten démon z pouště. Instinktivně jsem sáhl po zbrani. Řekl, ať se upokojím, že chce probrat některé věci. Upřímně mne to vyvedlo z míry.“
„Buď rád, že jsi nezaútočil, Tsunade by tě rozcupovala. Gaara je totiž novým Kazekagem.“
„Aha.“
Lianna také potřebovala sdělit své dojmy. „Dost se za ty dva roky změnil, také se mnou mluvil. Vypadá to, že obnovuje přátelství mezi bývalými Geniny z Listové a Písečným týmem. Myslím, že mu můžeme věřit.“
Neji vstal. „Dám na tvou radu. Děkuji za příjemný oběd. Nyní jsem odpočatý a připravený na další akci.“

Poslední dobou nacházela Lianna Maraki Kakashiho stále ve společnosti knihy s oranžovým obalem. Když ji četl, měl ve tváři podivný výraz. To ji snad musí číst pořád dokola! Pomyslela si. Jednoho dne se rozhodla vypátrat, co je vlastně na tom čtivu tak skvělého. Použila své propracované skrývací jutsu, rukama se opřela o zem a zvědavě nakukovala mistrovi přes rameno. No fuj! Nějaké oplzlosti! Jak ji to překvapilo, malinko se pohnula a v příští chvíli ji Kakashi donutil se zviditelnit. Tvářil se naštvaně. „Tohle bys neměla zkoušet číst, ještě ti nebylo osmnáct!“
„Ale sensei, vždyť mi tu ruku zlomíte!“ Zkroutil jí totiž ruku za zády a zjevně ji odmítal pustit. „Mně je přece jedno, co si čtete! Jenom jsem trénovala skrývání! Stačila jsem se akorát přiblížit a vy už jste mě odhalil.“
Uvěřil jí a propustil s připomínkou, ať už to nedělá. Odcházela a třela si pravou ruku. Má to ale stisk! No, Naruto, řekla bych, že spíš pro Kakashiho senseie by se hodilo označení Skrytý zvrhlík. Ebisu má rozhodně co dohánět!

Zřejmě to nemělo být jediné dnešní setkání. Blížil se k ní Kiba Inuzuka a za ním se hnal velký pes. Akamaru už dávno není štěně! „Kibo! To je překvapení!“
„Ahoj, Li! Právě tebe hledám.“ Podivila se. „Hinata mi dělá starost. Teď je nemocná, ale řekl bych, že je poslední dobou nějaká vyplašená.“
„Dobře. Tak mě za ní zaveď,“ usmála se a založila ruce v bok. Kiba vypadal čím dál lépe. Určitě po něm musí holky šílet. „Divím se, že neodháníš od sebe zástupy fanynek,“ řekla během cesty. „Ty, takové zvíře.“
„A že mi to říká taková krásná slečna!“ oplatil jí Kiba. „Ale zas tak slavný to není. Kde ty máš nápadníky?“ Neodpověděla, raději si opět nasadila masku. „No, jenže takhle vypadáš hrozně!“ neodpustil si vysoký brunet s rozježenými vlasy.
„Kdyby tě tak slyšeli ostatní ANBU,“ odpověděla se smíchem a plácla ho přes rameno.
Před Hinatiným domem se rozloučili. Vešla dovnitř. Hinata ležela v posteli, vypadalo to na chřipku.
„Ahoj, Li. Tak to vidíš, mně se nic nevyhne,“ přivítala ji.
„Neplácej hlouposti! Za chvíli budeš v pořádku. Ale vypadáš nějaká přešlá.“
„No, víš… chtěla jsem se zeptat…“ Při rozmýšlení, co říci, si neustále hrála s prsty. „…jestli už se vrátil Naruto,“ vypískla nakonec.
„Ještě ne,“ odpověděla popravdě.
„Já… mám trochu starost.“
„O něj se neboj! Je příliš ztřeštěný, než aby se nechal někým přemoct. Vrátí se, vím to.“
Hinata se usmívala. „A myslíš… že… že se mu budu líbit?“
Mrkla na ni. „Hodně jsi na sobě pracovala. Většina lidí z Konohy už si toho všimla. Jen dál bojuj za svou lásku a nenech se odradit. Ty na to máš!“
„Jsi příliš laskavá, Li,“ pípla Hinata.
„Ale tak už toho nech! Ubrečený holky nemá nikdo rád…“

Už se blížil večer. Uvědomila si, že ještě nic neudělala, a zastyděla se za to. Našla si vhodné místo a zkoušela údery zbraněmi do stromu.
„Nepřestávej! Jde ti to.“
Neotočila se. „Jak jsi mne tady našel?“
„Dalo by se říci, že jsem tě sledoval.“
„Aha.“ Obrátila se k červenovlasému muži v tmavém hnědém plášti a šedé vestě, tentokrát mu nechyběla na zádech pověstná tykev. „Dnes opouštím Konohu. Je třeba zařídit mnoho věcí.“
„A přitom tu stojíš a ztrácíš čas se mnou, Gaaro,“ uchechtla se Lianna. „Neměl bys tu být. Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdyby nás spolu viděli.“ S hrůzou si představila rozzuřenou Tsunade.
Gaara se uculoval, pro něj to samozřejmě nebyla vůbec žádná hrozba. „Chci vidět, jak jsi silná. Otestovat tvé schopnosti.“ Vyndal zátku ze své tykve. „Bojuj!“
Zarazila se. „Ne, raději ne. Tsunade by mě roztrhla, kdybych zranila Kazekageho!“
„Na mou zodpovědnost. Dělej!“ Uvědomila si, že to není žert. Vyrazila tedy po něm s kunaiem, ale jen uskakovala jeho písečnému štítu. „Víc neumíš? Nesnaž se mě naštvat, Maraki! Přece jsem řekl, že se nic nestane!“ V jeho hlase zazněla zlost. Teď má možnost ho porazit! Nebuď hloupá, Lianno! Sám ti nabízí souboj, tak to přijmi!
„Dobře! Příjímám tvou výzvu.“
Ušklíbl se. To jsem na to skutečně zvědavý…
Vrhla po něm shurikeny a hned mizela a zase se objevovala, útočila z různých stran. Ano, je to nesporné zlepšení, ale stále to není dost. Pořád ji stačil odrážet. Nabrala rychlost a předváděla útoky pomocí taijutsu. Písek ochaboval, ale on si s jejími útoky hravě poradil. A pak… ani jeden z nich nebyl dostatečně opatrný.
„Sakra!“ ulevila si, když viděla ránu od své zbraně na Gaarově rameni, zatímco on jí držel druhou ruku. „Věděla jsem, že to takhle dopadne.“
„Šla jsi po mně tvrdě. Oceňuji to. Silnější než dřív rozhodně jsi a to jsem toužil vědět.“ Pustil ji a chtěl odejít.
„Počkej!“ Přistoupila k němu a prsty přiložila na poraněné rameno. Rána se začala hojit.
„Nevěděl jsem, že umíš léčit!“ podivil se.
„Jen zacelovat rány. Je to rodová vlastnost, kterou jsem zdědila po otci.“
„Opravdu pozoruhodné kekkei genkai. Inu, jsi silnější, ale já tě šetřil. Kdybych po tobě šel s úmyslem zabít tě, nikdy bys mne neporazila,“ prohlásil a zavřel svou tykev.
„Vím. Příště se budu snažit víc,“ usmála se a doprovodila Kazekageho do vesnice, kde už na něj čekali jeho muži.