Sabaku no Hinata XVII

Hinata aktivovala Byakugan a rychle odvázala šátek se spící holčičkou, kterou pak podala ninjovi vedle sebe.
„Běž s ní do písečné, jak nejrychleji můžeš!“ Promluvila roztřeseně. Dost tiše, aby ji neslyšel nepřítel, ale tak nahlas, aby ji slyšel její ochránce. Ten na ni překvapeně pohlédl. „Běž!“ Vykřikla a postavila se do obrané pozice.
Bleskoví ninjové na nic nečekali a s výkřikem se rozeběhli proti svým obětem.
„Kaiten!“ Vykřikla Hinata a začala se točit kolem své osy, přičemž odrážela všechny jejich útoky.
Listový ninja s Aneki v náručí se odrazil, udělal kotoul a ve vzduchu tak přelétl celou vřavu.
Jeho nohy přistály v oblaku písku pár metrů za nejbližším ninjou. Rychle se narovnal a dal se na útěk.
Dítě, které svíral v náručí se překvapeně rozplakalo.
„Šššš!“ Pokusil se ho utišil a nervózně s ním kolébal ze strany na stranu. V tu chvíli si jich všiml jeden z nepřátelských bojovníků a zastoupil mu cestu.
„Kampak, kampak?“ Zamračil se.
Iku, jak se Hinatin ochránce jmenoval, by bojoval, ale Aneki mu kompletně zaměstnávala obě ruce. Proto se muže z Bleskové pokusil obejít.
„S tím balíkem nikam neodejdeš.“ Upozornil ho protivník naprosto klidně a znovu mu zastoupil cestu.
Ninja se zamračil a pohlédl na plačící holčičku ve svém náručí.
Jeho žena brzy také porodí.
Pohlédl znovu na zahaleného muže, který mu stál v cestě a tvrdě promluvil: „Dovedu ji tam, kam mi Hanata-sama řekla, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám!“ Ke konci již křičel. Samozřejmě to nemyslel vážně, chce znovu obejmout svou ženu, chce se vrátit do konohy a vychovat tam svého syna, ale tohle dítě nenechá jen tak! Ochrání ho, jak jen bude moci!
Muž si přehodil batole do jedné ruky, kde ho dost neohrabaně svíral v podpaží a druhou vytáhl tři kunaie z malého batůžku, připevněného na opasku.
Jeho protivník zatím začal skládat pečetě.
Jistě to není nic nebezpečného, protože jinak by ninja mohl zranit i dítě, ale i tak Iku nesmí plýtvat časem, musí být rychlejší! Urovnal si kunaie do mezer mezi prsty a švihl. Pokud jeho protivník neuhne, což nemůže, protože skládá pečetě, první by ho měl trefit do hlavy, druhý do srdce a třetí do ruky, aby se nemohl bránit, kdyby přežil první dva zásahy.

***

Hinata již po několikáté po sobě opakovala Kaiten. Věděla, že tohle nikam nevede. Nemůže se pořád jen bránit a ani doufat, že ji někdo přiběhne na pomoc. Kdyby však použila některé ze svých jutsu, musela by bojovat jeden proti jednomu a při tom by na ni mohl zaútočit kdokoliv další.
Ucítila prudkou bolest v zádech.
Překvapeně zastavila svůj vír a sáhla na ono místo. Téměř zapomněla, že je tu hromada dalších protivníků a jen tak tak se vyhnula kunai, mířícímu na její srdce a další ji silně škrábl do boku.
Nesmí se přestávat bránit!
Letmo pohlédla, jak se vede jejímu příteli, který právě nerozhodně stál naproti dalšímu ninjovi a znovu se roztočila.
„Kaiten!“

***

Hanabi, v čele skupiny ANBU, se hnala za Kakashiho stopujícími psi.
Musí se tam dostat včas!
Nebylo vůbec jednoduché někoho přesvědčit. Nemohla prostě říct: „Právě jsem se vrátila z budoucnost, Hinata bude přepadena a odloučena od Aneki!“ a její původní: „Mám špatné tušení.“ By nikomu jako důvod nestačilo. Musela tedy vymyslet promyšlený příběh o tom, jak náhodou narazila na dokumenty jedné nejmenované skupiny, kde se zmiňovali o tom, že přepadnou Sabaku no Hinatu a její dceru na cestě zpět do Větrné země.
Ze začátku byli všichni, včetně Nejiho dost skeptický o tom, jak mohla čtrnáctiletá holka přijít k takovým informacím, ale nakonec se nechali přesvědčit a byla ji propůjčena skupina černých ochránců spolu s Kakashiho psi.
Není to dost, ale musí to stačit!
Psi hlasitě zaštěkali a prudce zahnuli doleva, kde vyskočili na větve stromů. Mají stopu! Hanabi se odrazila, vyskočila za nimi a chvíli po ní i všichni maskovaní ninjové.
„Nechápu, jak mohli uvěřit té malé holce...“ Uslyšela mužský hlas někoho ze skupiny. Pokusila se to ignorovat, ale chvíli na to přišla ženská odpověď:
„Je to Hyuuga z hlavního rodu, co bys čekal?“ odfrkla si.
Co si o sobě myslí?!
„Ale p***lku má hezkou.“ Dodal se smíchem ještě téměř dětský hlas.
Hanabi se prudce otočila. „Cože?!“ Promluvila tiše, ale důrazně.
Tohle už bylo příliš!
Pozorně sledovala, od které z nehybných masek se ozve odpověď.
„Omlouváme se, Hanabi-san. Mluvili jsme až příliš hlasitě...“ Ozval se onen ženský hlas odněkud vzadu.
„Já svých slov nelituju!“ Zachechtal se chlapecký hlas z přibližně stejného místa. Jedna z postav dala pohlavek druhé, o něco menší se zeleno-bílou maskou draka. „Pardon.“ Ozval se tlumeně kluk.
Tak tenhle to tedy je! Hanabi si dobře zapamatovala jeho masku. Až bude po všem, do má co proto!

***

Aneki, klečící na kolenou ve svém pokoji dlaněmi dopadla na zem, hustě zasypanou spadaným pískem. V pokoji byla tma a světlo by nenašla ani za okny. Přes to, že bylo něco po poledni, nebylo po slunci ani památky.
Hlasitě oddechovala s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima se rozhlédla kolem sebe. Ve dveřích byly v lehkém namodralém světle na sobě svalené Hanabi-san a paní Neini. Omdlely asi hodinu poté, když to všechno začalo.
Gaara se statečně držel, ale i on za pár minut podlehl a ztratil vědomí. Teď leží kousek od své dcery.
Lin neskutečně bolelo celé tělo. Cítila se ohromně vyčerpaná a oči se ji klížily.
Občas se vzduch nepatrně zacukal a prošel jím elektrický výboj. Kyslík již téměř žádný nezůstal a to, co se ještě dalo dýchat, bylo teplé a zatuchlé. Vypadalo to, jakoby nastal konec tohoto světa, jakoby pomalu mizel a z jeho pozůstatků se tvořil nový. Nová dimenze, do které se jako do černé díry ztrácely věci a duše lidí.
Věděla, že už nemá cenu zůstávat v tomto světě.
Je konec.
Něco teplého ji přejelo přes tvář.
V domnění, že pláče, se utřela do zápěstí. V namodralém světle dalšího elektrického výboje ale poznala, že to nejsou slzy, ale krev.
Její tělo umírá a jediné, co ho ještě drží je její duše.
Odevzdaně zavřela oči a objala tělo svého otce. Otce, kterého tak za svůj krátký život nikdy nahlas nenazvala.
„Naše duše se... znovu... střetnou...já věřím...“ Zašeptala vysíleně.