V Orocháčově doupěti 002 – Ropáci xD

Jsme tu zpátky, to jste rádi, co? *ďábelský pohled* Muhehehe! xD No prostě nás tu máte a hned tak se nás nezbavíte, jelikož nás posedla neovládnutelná touha podělit se o další nevšední zážitky s naší "chata-partou". Tentokrát se ovšem hlásíme z opačné strany barikády... z "naruto-světa".
Tak se pohodlně usaďte a snažte se nezešílet. Vaše Danieeru a hAnko.

-------------------

Niya se vyhrabala z hromady hlíny a zadívala se na strop: „Mohu mít dotaz, stavbyvedoucí?“
„Ano?“ zeptala se Danieeru, která něco študovala v plánech, co si nechala nakreslit jinými povolanými, aby náhodou nepřecenila své kreslířské schopnosti.
„Jak hodláme zabránit sesuvům hlíny?“
„To je skvělej dotaz, můj plášť je víc od hlíny než vyválenej divočák,“ prskla Konan a opřela se o krumpáč.
„Tak si ho sundej a vyper,“ zareagovala hAnko a listovala katalogem s dlaždičkama.
Kachničky ne, kočárky taky ne, z hadů může mít někdo fobii... hele, ryba v kimonu, to by mohlo být zajímavé... velké překvapení? hAnko nasadila výraz „blonďatého-aktivisty-bojujícího-za-ochranu-lišek-který-nezůstane-deset-vteřin-na-jednom-místě“ když dostane poukázku na doživotní ramen a hned běžela na chodbu, že právě tohle objedná.
„Dělání, dělání...“ broukala si tiše Ivča, zaryla krumpáč do země...
...a všechny polil proud něčeho černého.
Nejhůř na tom byla Ivča, protože byla hned u zdroje. Konan vypadala, jako by ji poslintal dinosaurus, Niya s Danieeru na tom byly docela dobře a hAnko skončila čistá. Když pak stály před doupětem a vydýchávaly se, Konan se zeptala: „Co to, sakra, bylo?“
„Tohle byla ropa,“ odpověděla suše hAnko a pomyslela si, že má po velkém překvapení.
Asi deset minut nato vyletěl z doupěte i zbytek, s Oroušem v čele, a dožadovali se vysvětlení. Když jim byla situace náležitě vyložena, objasněno, co je ropa, proč se používá a spoustu dalších věcí (jako třeba jak stavět draka), trochu se zklidnili.
„A kde je vůbec Danieeru?“ dožadoval se majitel nemovitosti viníka.

Zatímco všichni se vydali hledat do lesů, polí, luk, Konohy a možná i na Měsíc (ve FF přece není nic nemožné), kdesi v hlubinách sídla hrála televize. Před televizí na pohovce sedělo cosi hnědovlasého a cosi rezavovlasého a hrabalo se v nějaké krabici.
„Koukej na ty lístečky...,“ bručela Niya a vytáhla zpod gauče obrovskou krabici s nápisem „HORORY“. Danieeru si ji k sobě přitáhla a otevřela ji.
„Bože...no Němcová, ten jich má víc než Karel Gott Zlatejch slavíků!“ vyhrkla a hned se v krabici začala hrabat.
Niyu by zajímalo, kdo je Karel Gott, co je to Zlatý slavík a kolik jich onen Karel má. Ale to už hnědovláska vyhrabala pět filmů a naštvaně na ně koukala. Pak je hned sbalila pod triko a hrabala v krabici dál, rozhodnutá, že k těm dvěma hororům, co doposud viděla, musí přidat ještě pár dalších.
„Hele, co třeba tohle?“ zeptala se zrzka a vytáhla film s názvem Záhada Blair Witch.
Danieeru obal sjela zkoumavým pohledem. Pak ještě jednou. A znova. No aby se neřeklo, tak aji po čtvrté. Takže u prohlížení a zvažování strávila půl hodiny, pak teprve řekla: „Jseš si jistá, že potom budeme spát?“
Nakonec se teda Blair Witch nekonalo, naštěstí pro Danieeru, která je, co se hororů týče, vážně začátečník.
„Nepůjdeme ven? Je tu nějaká moc velká tma...“
„Co myslíš tou tmou? Jakože zapadá sluníčko, nebo jakože sem teče ropa?“
„Jakože asi oboje.“
Za pomoci speciálního jutsu, vyvinutého právě pro okamžiky zběsilého úprku, jménem „zdrhej-jak-Naruto-za-ramenem no Jutsu“ se dívkám (po pár špatných odbočkách, několika pádech na obličej nebo ruce, jednom vymknutém kotníku a pár dalších drobnostech) povedlo utéct na denní světlo.

„Tady je!“ vyvřísknul Konohamaru, když zmerčil Dani s Niyou, kterak vybíhají z Oroúkrytu.
Všici se seběhli z blízka i zdáli, kde právě tuhle hnědovlasou osobu zrovna hledali. Fialové háďátko soptilo vzteky, že je jeho domeček zalit hrozným hořlavým, nechutným a nebezpečným sajrajtem, ostatní byli na střídačku rozezleni tím, že museli běhat po lese a tím, jak Orinko strašně ječí. Jen Kakuzu se tvářil šťastně (alespoň co se za jeho maskou dalo rozpoznat), mnul si ručičky a v očích mu svítily symboly dolaru při představě, kterak tu ropu zpeněží. Hopkal kolem Hidana, až se málem podřezal jeho kosou a u toho si zpíval: „Jó, vždyť víš, štěstí je krásná věc... Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš!“
Oro se na něj podíval tak, že kdyby pohled uměl zabíjet, zbyla by z Kakuza hromádka prachu: „Na to zapomeň, ty střevo! Nedovolím ti zničit můj dokonalý příbytek, chrám krásy a nadpřirozené geniality, svatyni klidu, míru, pohody a...“ zarazil se, neboť na mýtině se rozhostilo podivné ticho.
Když mu došlo, že všichni významně mlčí, aby mu připomněli, že by neměl tak okatě lhát, zklamaně povzdechl a pokračoval: „Prostě a jednoduše mi tady nebudeš bagrovat, stavět ropný vrty a kdovíco! Běžte, laskavě, někdo ten humus zastavit, ať můžem dodělat tu koupelnu! Nebo už tady z toho bordelu a hroznýho kraválu zešílím!“
Holky zajásaly a upalovaly do obchoďáku pro ty senza kachličky se žralokem, následovány Kisamem, který to bral jako útok na svou osobu a chtěl se pokusit je překecat k nákupu kachlí s obrázkem masožravky. Zetsovi to bylo jedno, stejně do té koupelky ani nepáchne, on se radši zaleje v blízké studánce.
Mistr majitel nemovitosti mezitím nahnal na tu spoušť zbytek Akatsuki ve složení Hidan – odčerpání ropy starým hnusným rezavým čerpadlem, které každou chvíli hrozilo rozsypáním. Deidí alias zedník, jež měl za úkol poslepovat všechny díry, kterými by snad ta odporná mastná věc chtěla znova vtékat do Orosídla. Itachínek a Sasorík – úklidová četa. A Peiňule, coby absolutně neužitečný skřet, který akorát tak běhal kolem a pěl: „Ten dělá to a ta zas tohle a všichni dohromady udělají moc!“
Kakuzu se bohužel nemohl zúčastnit společných prací utužujících kolektiv, protože se nervově zhroutil, když mu zatrhli jeho obchodní záměr a musel se jít vyzpovídat psychologovi Sakonovi...
Ostatní se zabavili podle svého – Konohamaru s Udonem šmejdili v Orochimarově ložnici, kde nacházeli samé zajímavé věci jako *censored*, *censored* a *censored*... Zbytek výpravy z Listové hrál kolem svých stanů vybíjenou, tedy všichni až na Kakashiho s Ero-senninem, kteří se jako obvykle usadili někde ve stínu a četli ty svoje pra... tu svou typickou literaturu. Kabutínek zapadl do knihovny, kde hodlal počkat na Danieeru s Niyou; byli totiž domluvení, že se večer mrknou na ty horory. A co dělal náš milý Orochimaru? Posadil se na pařez a věnoval se manikúře...

Danieeru vykoukla z křoví a přeměřila si vzdálenost, která dělila skupinku, co šla nakoupit kachle, od vlezu do nyní vyškatulkovaného Orosídla. S Niyou celou cestu plánovaly, jak z téhle škatulky vyrobí kůlničku na dříví, kterou budou závidět i roztoči.
„Co tam vidíš?“ ozvalo se z hlubin křoviska, hlas nejspíš patřil hAnko.
„Projímadlo z muchomůrek to určitě nebude,“ ušklíbla se Niya a pořád nechápala, proč nekoupili kachličky se žraloky, ale s motivem západu Slunce.
Možná je Kisame až moc dobrý v přesvědčování, nebo je ta dokonalá souhra rudé, zlaté a pár dalších barev naprosto uchvátila. Zrzka však nikdy romantická duše nebyla.
„Vidím...,“ začalo hnědovlasé stvoření, ovšem okamžitě ho přes oči práskla větev, „absolutně nic nevidím.“
S řečmi jako „moje oči, jau to pálí“, „kde je optik když ho jeden potřebuje“ a „nenávidím všechno zelený“, zase vystrčila hlavu z křoví.
„No tak dobře, vidím polohada, co se věnuje manikúře, partu šílenců, co po sobě hází míčem...“
Cosi bílého srazilo Kisameho do blízké tůňky...
„...a taky lidičky v županech, kteří asi dokončili rekonstrukci sídla.“
„Závěr?“ optala se Ivča.
„Když poběžíme rychle, možná si nás nikdo nevšimne.“
Ovšem co si představuje pod pojmem „běžet rychle“, to nikomu nesdělila. Nakonec se tedy děvčata bez Kisameho (tůňka se mu začala líbit, ovšem když se přišel zalít Zetsu, byl nucen najít si jinou vanu) vydaly rovnou do koupelny.
Ovšem když tam došly, nevěřily svým očím. Danieeru se poroučela k zemi nehledě na to, že se tam zrovna plazil had a nebyla tam deka nebo polštář, takže dopad byl velice tvrdý; Niya skočila hAnko kolem krku a rozbrečela se, jako kdyby viděla tu scénu z Titanicu, kde se Leonardo di Caprio topí; Konan si zděšením servala svou růži z hlavy a Ivča jen valila oči... Koupelna už totiž vykachlíkovaná byla... a její barva byla... poněkud... růžová?!?!?!