New generace 31 - Zkouška začíná!

O patnáct dní později, pondělí - 8:00 h, Vila Haruno...
Když mi zadrnčí budík, jedním svým kopem ho odpálkuju do zdi, ve které nechá malou prasklinku. Normálně bych se otočila a dál si užívala vyhřáté postele, ale dneska ne! Dneska mam zkoušky! V trenkách s medvídkama a starým šedým tričku hello kitty vběhnu do obýváku, odkud slyšim hlasy.
„Dobrý ráno!“ zaječím, hned jak vlezu do dveří. Najednou se něco zablýská, až si zakreju oči. Když je odkreju, stojí tam máma s foťákem.
„Co to děláš?“ vyděsím se.
„Naše malá holčička právě dokončila Akademii a jde se stát chuninem!“ vyhrkne a znova mě vyfotí.
„Pane bože...“ pronesu.
Pak se přemístím do obýváku, kde mi spadne čelist tři metry pod zemskou kůru.
„Co?“ vykřiknu.
Na našich sedačkách a židlích dřepí celá obávaná organizace Akatsuki a usrkává kafe! Koukám na to jak blázen!
„Co tu všichni děláte?“ otevřu pusu.
„Přišli jsme se na tebe podívat!“ usměje se Konan a pohladí mě po vlasech.
„Cože?“ vylekám se.
„No, chtěli jsme ti říct, že jsme hrdí, že jsi dodělala Akademii a taky něco o těch zkouškách!“ ozve se Pein. Já na ně koukám jak na de*ily.
„E?“ vydám jen.
„Jé, Ake, já ani nevěděl, že budeš dělat už teď geninský zkoušky!“ ušklíbne se Dei.
Já se šíleně naštvu. Bumho a má jí v hlavě, blbec jeden!
„Co si myslíš! Jdu na zkoušky chuninu! Genin jsem už dlouho!“ vyštěknu a dám mu ještě jednu!

Všichni přítomní vybuchnou smíchy. Teda, až na mně, páč ho hodlám zabít a něho, páč se snaží zdrhnout.
„No Ake, máme pro tebe jisté informace...“ řekne Pein a vyndá jakési kartičky.
„Bude vás tam strašně málo! Jen čtyři týmy z Konohy, jeden ze Suny, jeden z Travnatý, jeden z Měsíčný a jeden ze Zvučný!“ řekne a usrkne z hrnku... se srdíčkama xDD.
„Jak mi řekli naši špehové, v Konoze prý nebudete vůbec dělat nějakej test nebo nosit vlajky, svitky nebo něco podobného! Dozvěděl jsem se, že jen musíte projít lesem smrti, prej tam budou povolený všechny techniky, včetně těch smrtících! Pak budou rovnou souboje! Chunínama vás můžou zvolit, jak chtěj!“ dořekne a podívá se na mně.
Já na něj jen čučim a nic radši neříkám.
„Hm. Měla by sis vzít hodně zbraní! Slyšel jsem, že ten tým ze zvučný, Že je tam jeden ninja, nevím jestli muž nebo žena, ale je to prý žákyně samotného Orochimara! Prý se od něj hodně naučila, i nějaké zakázané techniky, dával bych si pozor!“ řekne Kisame a ukáže na mě tim svým sekáčkem.
„Hm...“ řeknu a polknu.
"A taky jsem slyšel, že tam prej bude jeden ninja..., prej je mu teprve šestnáct, ale už je nejsilnější ninja v konoze..., nevím jak se jmenuje..., ale jeho matka je prý Hinata Hyuuga a jeho otec Sasuke Uchiha! Prý zdědil byakugan i scharingan!" dodá ještě Kisame.
Já se na něj otráveně podívám.
"Jo, jmenuje se Minato Uchiha a má obě tyhle kekkei genkai, je mu šestnáct a je se mnou v týmu. A je to neskutečej de*il!" vyštěknu.
Chvíli je hrobové ticho.
„Na! Vem si to sebou! Možná to budeš potřebovat! Vím, že s tím umíš, byla jsi dobrá!“ ušklíbne se Hidan a podá mi malou kosu.
Když jsem byla malá a táta míval mise, Hidan mě učil zacházet s kosou a věřit v Jashina! No a taky nadávat! xDD
To jediný jsem pochytila xDD…
„Díky, Hidane!“ usměju se a vezmu si ji.
„A nezapomeň, že nesmíš jíst ryby, protože...“ začne Kisame, ale já ho přeruším.
„...protože jsou to tvý příbuzní!“ ušklíbnu se.
Kisame kývne.
„A kytičky taky ne!“ dodá Zetsu.
Teď zas kývnu já.
„No, my už půjdem, máme misi, vyhladit Dešťovou!“ ušklíbne se Pein a zvedne se.
„Děkujeme za pohoštění. Ake, držíme ti palce, kdyby se ti něco dělo, tak zavolej a my příjdem!“ usměje se Konan.
Pak všichni zmizí, ani oblak kouře po nich nezbude.
Já pořád jen koukám. Pak se seberu a vylítnu nahoru. V ruce pořád držim tu kosu. Něco skvělýho mně napadlo! Jak už mě táta včera poučil, zapečetila jsem si do svitků co nejvíc loutek a teď vyvolám Kaie. Pomocí kružítka mu vyndám ruku a místo dosavadního kunaie tam přidělám kosu. Pak tu ruku celou rozeberu, aby tam ta kosa šla schovat. Fajn, ještě jednou to všechno vyskouším, jestli fungují všechny skryté zbraně a tak. Pak ho zase vrátím do svitku a začnu se chystat.
Jo, abyste se nedivili, že jsem těch patnáct dní jaksi vynechala. Místo tréninků jsem se pořád jen hádala s maestrem Uchihou! Nic jiného jsme v celku nedělali!
HA! Je za deset deset a my jdeme samozřejmě pozdě. V deset to začíná a my právě běžíme, jak nejrychleji umíme, abychom to stihli. Tim MY myslím Tobiho, Deie, tátu, mámu a mně. Letíme jak paka, já jim říkala pojďte, ale oni nebuď netrpělivá, máme ještě dost času! A teď? No nic.
Úf, konečně jsme doběhli!
„Ake! Kde jsi byla? Čekáme na tebe už věčnost!“ seřve mě hned Uchiha, sotva dopadnu k zemi.
„No jo, sím tě! Se taky nezblázni!“ zpražim ho pohledem.
„Genini! Nástup!“ zařve kdosi.
Otočím se na naše. Táta mi s úsměvem podá batoh, kde mám všechny věci, máma mi podá kožený rukavice a oba mně obejmou. Musí to vypadat divně, když mě objímá dospělá žena a čtrnáctiletej kluk! Pak se otočím na Tobiho, vypadá jako by se chtěl každou chvíli rozbrečet. Usměju se na něj.
„Ake is good girl!“ ušklíbnu se.
„Tobi is good boy!“ ušklíbne se zase on.
Pak se otočím na Deie. Vypadá divně.
„Dávej na sebe pozor, ať se ti nic nestane!“ řekne jako by nic, ale je slyšet, že o mě má vážně strach. Hrozně mě to dojalo. On se ale najednou otočí a vloží mi do ruky malinkého, jílového ptáčka.
„Kdyby ti něco bylo, třeba tě chtěl někdo zabít, tak ho hoď do vzduchu!“ usměje se. Já se ušklíbnu a skočím mu kolem krku.
„Díkes, bloncko!“ usměju se.
„Hele, musím si udržet reputaci zabijáka a chladnokrevného vraha!“ ušklíbne se a odstrčí mě od sebe.
Já kývnu a s úsměvem a máváním zdrhám za svým týmem.
„Takže genini, stačí přejít tenhle les a dostanete se k věži, tam budou probíhat závěrečné boje. Jsou povoleny všechny techniky. Máte na to čtyři dny!“ řekne někdo, nevím, kdo to je a ukáže k branám.
„Jelikož jsme si zjistili čísla vašich týmu, můžete jít k bráně s číslem svého týmu! Váš první proktor na les smrti jsem já, Konohamaru, druhým zkoušejícím bude Hanabi Hyuuga a třetím Moegi! Nějaké otázky?“ vykřikne Konohamaru, ale nikdo nic nemá.
„Fajn, k branám!“ zařve ještě a zmizí.
Já se táhnu za Takumim, Minatem a Daisukem.
„Takže čekám vás u věže, všechny!“ usměje se Takumi, dá mi pusu a zmizí za senseiema. Já přikývnu.
„Ehm... Haruno, něco křiklavějšího sis oblíct nemohla?“ ušklíbne se Minato. Já se podívám na svůj letní obleček Akatsuki. Pak se taky ušklíbnu.
„Ne.“ řeknu.
Je vidět, že ho to naštvalo. Zřejmě čekal, že na něj budu naštvaná... tak k tomu se nesnížim!
“Takže tři... dva... jedna... zkouška začíná!“ zařve někdo a my na povel vyběhnem.