New generace 30 - New týmy! HELP ME!

„Broučku! Musíš vstávat! Dneska je tvůj velký den!“
Máma se mnou jemně zatřese a já pootevřu oči. Mile se na ni usměju a přikývnu.
Abyste to chápali... Od cvíle, co jsem zkolabovala, už uběhlo pět dnů! Strávila jsem je tak, že jsem bojovala s Kakashim a Leem. Byla to celkem prča! Teda poslední dva dny. První tři dny byly naprosto hrozný! Kakashi řekl, že už jsem v taijutsu dost dobrá, a že jsem rovnocenný protivník! Takže si vyndal scharingan a útočil na mě tak, jako bych byla nepřítel! Bylo to šílený, ale dost mě to naučilo. Byl to dobrej trénink, páč jsem musela pořád dávat pozor. Kdykoliv jsem zaváhala, dostala jsem ránu. Bojoval pravýma zbraněma a nešetřil mě ani trošku! Když jsem skončila první den, musel mě odnést do nemocnice. Měla jsem zlomenou nohu, vyraženou stoličku a vyhozený rameno! Bylo to drsný, ale Tsunade mi to zase dala do pořádku. Další dny už jsme byli klidnější a věděla jsem, co mám dělat. Už jsem se neostýchala ho majznout, a i když jsem vždycky prohrála, taky sem mu toho pěkně nandala. Třetí den skončil ve špitále on! Nějakým záhadným způsobem, jak prohlásil on, jsem se mu dostala pod hlavu a zasekla mu obratel! Jsem to ale hodná žákyně co?! xDD Mno jo, no..., ale pak jsem začala ty dva poslední dny bojovat s Leem a byla prča! Směla jsem využívat všechno, co umím. A VYHRÁLA JSEM! Chápe to? Vyhrála jsem nad joninem! Byla to makačka, tříhodinová prácička, ale zvládla jsem to! Mno a dneska mám volno. Teda, nemám trénink. Kakashi mi dal volno, páč jsem trénovala patnáct dní, teď budu jeden odpočívat a pak zase patnáct dní trénovat!
No, ale zpátky k tomu významnému dni! Prostě... dneska se budou dávat dohromady týmy a ani sami senseiové ještě nevědí, koho budou mít! Takumi mi to říkal! No co, rychle vylezu z postele a jdu do koupelny. Deidara ještě spí... a cucá si palec! Tobiho je slyšet z kuchyně. V koupelně si chvilku zkouším různý účesy a pak udělam všemožnou hygienu. Pak seběhnu dolů, najim se a pak s loučenim a gratulacemi odcházím. Sora a Leila na mě čekají u vrátek.
„Ahojky, Ake!“ pozdraví Sora.
„Ahoj, holky!“ zazubím se.
„Pfůůů..., já už ani nevim, jak vypadáš!“ kouká na mně Leila.
„Ale jdi ty. Vždyť do školy chodim!“ ušklíbnu se.
„Jo, chodíš se tam tak vyspat!“ usměje se Sora.
„Nemůžu za to, musim porád trénovat!“ vzdychnu.
Pokračujeme dál po cestě a smějem se. Když dojdem do školy, hned zalezem do lavic. Za chvilku přijdou jonini, budoucí senseiové. Hned hbitě vyskočím a zavěsím se na Takumiho. Ten se mile usměje a pohladí mě po vlasech.
„Ahojky, Ake!“ usměje se a políbí mě na tvář.
„Ahojky!“ usměju se a udělám to samé.
Ještě chvilku tak stojíme, dokud nějakej debil od nás nezačne dělat velmi nechutné zvuky. Tak se od sebe zase odpojíme. On jde za kámošem a já jdu k Ichirovi do lavice.
„Asi bys ho chtěla za senseie, co?“ řekne inteligentně Ichiro, když dosednu. Snažím se být milá!
„Jo.“ řeknu jen.
Najednou zazvoní. Do třídy vběhne siréna, následovaná Kibou a hned na nás mává, abychom si sedli... ehm, to že nikdo si nestoup, jí asi ušlo! Jounini si stoupnou před tabuli.
„Takže... Nyní vás zařadíme do týmu! Zbylých patnáct dní vám odpadá škola, budete trénovat s týmem! Abych vám o tom něco řekl...“ začne Kiba, ale mě to nějak nebaví, takže si vyndam pilníček na nehty a černej lak a snažim se zachránit to, co z nehtů zbylo.
„... takže k těm týmům!“ zaslechnu a schovám náčiní.
„Bude rozděleni do týmu losováním. Žádný tým nebude nějak sestaven podle nás, abyste si nemysleli, že kdyby se povedlo třeba, že Ake jako dívka Takumiho bude spolu s ním, není to podle nás!
--proč do toho tahá mně?--
Přejdem rovnou k tomu losování!“ zakončí to Kiba a chakrou zvedne do vzduchu asi deset modrých lístečků. Ino k nim zvedne dalších pět nebo tak nějak zelených lístečku a oba zatočí rukama. Všechny lístečky se rozletí. Pak se různě promíchají. Kiba je zase snese dolů.
„Fajn. Takže, nějaké děvče!“ ušklíbne se Kiba a změří si celou třídu.
„Tak třeba tady slečnu Hyuuga!“ ušklíbne s a ukáže na Soru. Ta se s klidem zvedne a s rukama v kapsách jde dolů k němu. Když jde kolem naší lavice, Ichiro se na ni otočí a usměje se. Ona vypadá, že každou chvíli omdlí, ale pak se jen začervená = čti zrudne tak, že ani rajče by se nemuselo stydět, a pokračuje dál.
„Tak jeden vyberte!“ řekne Kiba. Sora kývne a zmocní se jednoho modrýho lupenu.
„Leila Kamizuki!“ řekne Sora a ušklíbne se na Leilu, která si právě domalovala oči. Ta se napřímí a kouká dopředu. Sora se otočí a vytáhne další lístek.
„Ichigo Namitsu!“ řekne.
Ichigo, mimochodem, zjistila jsem, že vážně nemám ani ponětí kdo chodí k nám do třídy, páč vůbec netušim, kdo by to mohl bejt, se narovná a podívá se na Leilu. Ta se jen andělsky usměje. On vypadá, že každou chvíli spustí slinu.
„A... Karasu Yuutaka!“ dodá Sora a podívá se na Leilu, která vyloženě září. Karasu se jí líbil už dlouho, pořád o něm básnila. Už je jistý, že bude jediná holka v týmu! Hustý!
Sora mezitím sáhne po zeleném lístečku.
„A sensei je Eke Sanyabi!“ dodá.
Nevim, jestli si ho pamatujete, páč já ne, ale myslim ,že je to ten frajírek, jak mi řek, že jsem pěkná, ale čuměl mi u toho do výstřihu. Leila se zase usměje jak pětiletá holčička a Eke si olízne rty. Tak tohle bude drsnej tým!
„Akasuna no Akako Haruno!“ slyšim svý jméno, ty kráso, to je šílený! Takový hrozný jméno! Když ho přeložim, je to něco jako červený dítě, třešňový květ z červeného písku! Mno tak to je šílený!
//poznámka autora: nwm co si stěžuje! To ještě neslyšela mý jméno xPP//
„Daisuke Ichichito!“ dodala Sora. Kdo to je? Toho ani neznam.
Leila si zřejmě všimla mýho výrazu a ukázala na chrnící předmět před sebou.
„Minato Uchiha!“ slyším.
Ne! Ne!! Né!!! Moje noční můry se naplnily! Já nechci! Pošlete mě do vyhnanství! Nechte mě jíst jídla, co vaří Konan! Nechte mě už celý život s Lee a Kakashim, ale tohle néé!
Sora se na mě soucitně podívá. Já zajedu co nejníž do lavice a tiše sepisuji závěť. Pak se zase kouknu na Soru. Nenápadně něco dělá rukama. Když se podívám pořádně, zjišťuju, že to jsou pečetě. Zazáří jí oči. Pak chvilku kouká na lístečky a jeden z nich sebere.
„Takumi Inuzuka!“ řekne mile.
Ahá, zlato moje mě chtělo zachránit! Měla byakugan! Já jí miluju. Zbytek už neposloucham, páč se snažim uklidnit! Aspoň, že tam bude Takumi! Ten mě ochrání!
„No, týmy jsou rozděleny a nyní se i se svými sensei přemístěte někam jinam. Škola vám tedy končí, přeju vám hodně úspěchů na zkouškách a věřím, že je zvládnete, protože jste připraveni! Kdykoliv byste něco potřebovali, přijďte za mnou! To je ode mě vše, zatím nashle!“ ušklíbne se Kiba a zmizí stejně jako ostatní, kteří nejsou senseiové ani žáci.
Náš tým dostal číslo dva. Hm, aspoň něco!
„No, pojďte pudem k řece, tam je to klidnější a budem tam sami!“ usměje se na mě a na kluky Takumi a my kývnem.
Všichni se vydáme směr řeka. Já se chytím Takumiho za ruku a on mi ji povzbudivě stiskne.
„No, takže... můžete nám říct něco o sobě? Některé z vás vůbec neznám!“ usměje se Takumi, když dojdem k řece a rozvalíme se na trávě.
„Některé zase až moc!“ ušklíbne se Minato.
Zpražim ho pohledem. Co si o sobě vůbec myslí? On se může objímat s nějakou pipkou a já ne? Teda já se nemůžu objímat s klukem?
„Tak můžeš nám něco říct třeba ty?“ řekne Takumi a koukne se na ani nevím jak se jmenuje. Ten zvedne hlavu.
„Jsem Daisuke Ichichito, je mi šestnáct a bojuju se zbraněma. Hlavně s katanou!“ řekne. Je celkem milej. Takumi kývne na mě.
„Jsem Ake Haruno, je mi patnáct a bojuju s loutkami!“ řeknu.
Pak kývne na Minata. Ten se obrátí s takovým tím ksichtem ,že ho všichni otravujem.
„Jsem Minato Uchiha, je mi šstnáct a bojuju hyuuga stylem a taky ohněm!“ řekne hrdě.
Trapák jeden!
„Já jsem Takumi Inuzuka, je mi sedmnáct a bojuju se svým psem Akou!“ usměje se a podrbe Aka na kterém ležím za uchem.
„Fajn, nechci vám tady dělat nějakého učitele, vždyť jsem skoro stejně starej jako vy, že? Takže normál budem trénovat, jako jste mívali školu! Teď můžete jít!“ usměje se Takumi a zvedne se.
Machýrek Uchiha samozřejmě hned zdrhne. Daisuke zůstane ležet, vypadá to, že spí! Já se podívám na Takumiho.
„Jen běž, ještě tu chvilku zůstanu!“ usměju se a přes vodu se dostanu na kůly.
Tam na jeden vyskočim. Když se nehejbe ta hladina, je to v pohodě. Začnu si skákat jen tak, z kůlu na kůl. Prostě se nudim, mno! Najednou se Aka rozeběhne a skočí do vody. Ta se začne vlnit, já to nečekam, kůl se zhoupne a já už letim dolů. Když už jsem těsně u hladiny, něco se mihne a najednou visím. Kouknu se nad sebe a můj rukáv je přichyceném kunaiem. Zvednu hlavu a kouknu na Takumiho, ten pokrčí rameny, že neví. Tak se podívám na Daisukeho, který si pohrává s kunaiema.
„Myslela jsem, že spíš!“ ušklíbnu se.
„Ďábel nikdy nespí!“ ušklíbne se a zvedne se ze země. Pak se jen trošku pohne a je u mně! Je šíleně rychlej! Možná rychlejší, než Kakashi nebo Lee ! Odtrhne kunai a já se ocitnu v jeho náruči.
„Díky!“ usměju se.
„Vždycky zachraňuju dámy v nesnázích!“ ušklíbne se on a postaví mě na pevnou zem... ehm, rozvlněnou vodní hladinu! xDD
„No pánové nevím jak vy, ale já jdu domů!“ ušklíbnu se a vyvolám Angela. Ohnu ukazováček a on mě chytí. Pak skrčím prsteníček a on roztáhne křídla. Začnu prsteníček natahovat a skrčovat a on začne mávat křídly. Naposledy zamávám a zmizím v oblacích....