Hra s osudem X.

Je to doopravdy zvláštní, pomyslí si Mayu. Kdyby se mne tehdy někdo zeptal, co si myslím, že Naruto příští den udělá, měla bych jednoznačnou odpověď. Určitě bude každému na potkání vykládat, co se nám předešlý večer stalo. Jenže on to neudělal. Z nějakého, mě neznámého, důvodu si to všechno nechal pro sebe. Od oné události uběhl již rok a prozatím se mě nikdo na nic neptal. Což znamená jen to, že to nikdo jiný kromě nás dvou neví. Upřímně musím přiznat, že mě tím dost překvapil. Prakticky denně mám možnost se přesvědčit o tom, že je – řekněme více než společenský a sdílný. Nevadí mi to, to rozhodně ne. Mám ho ráda právě proto, jaký je. Člověk se s ním nenudí a pořád je co dělat. Naruto má talent na nejrůznější průšvihy, do nichž spolehlivě zatáhne i všechny lidi kolem. Sakura je zase vždy ta klidnější a rozumnější, tedy pokud ji Naruto něčím nerozčílí. To se v ní pak projeví její horší já a vládne neskutečně brutální silou. Tu také mnohdy právě Naruto pocítí na vlastní kůži. No a Sai? Sai je prostě Sai. Vyrůstal bez rodiny a trénovali ho tak, aby neměl žádné emoce. Díky tomu nebyl také dost dlouho schopen pojmenovat žádný svůj obraz. Nemůžete dát jméno nějakému dílu, když nevíte, co jste při jeho vlastní tvorbě cítili. To prostě dost dobře nejde. Ale i Sai se nakonec změnil. Změnil ho tým 7 a změnil ho Naruto. Tak jako mne. Díky nim všem si připadám, že sem prostě patřím. Život jako takový má zase smysl a je krásný. Sensei říká, že se naše schopnosti dost změnily a každý něčím vynikáme. Však také jeho vlastní tréninky, kterými nás vydatně zásobuje, jsou sami o sobě téměř alchymií. Musím přiznat, že někdy mám problém pochopit, co tím sleduje konkrétního, ale nepřemýšlím nad tím tak moc, jako zbytek mého týmu. Beru to prostě jako fakt. No, někdy spíše jako nutné zlo, ale potřebné nutné zlo. Všechno má přeci svůj řád a smysl. Tak jako by růže bez trnů ani zdaleka nepůsobila tak nádherně a tajemně. Zrovna tak všechny tyto prapodivné tréninky mají svůj smysl. Nad tím ale budu moci přemýšlet snad někdy jindy. Právě teď čekám na našem místě se zbytkem týmu. Čekáme na Kakashi-senseie, jak jinak už pěkně dlouho. Máme mít další trénink a už teď jsem zvědavá, co si na nás vymyslí tentokrát.

„Mayu, co to čteš.“ Zeptá se mě Naruto a vytrhne mě tím z mého soukromého vzpomínání a přemýšlení v jednom.
„Jmenuje se to Legenda o čtyřech čínských bozích.“ Odpovím mu.
„Řekla jsi Legenda o čtyřech čínských bozích?“ Zeptá se mě se zájmem v očích Sai. Je to umělec a pouze umělec jako takový umí ocenit vnitřní krásu druhého díla. A tu tato kniha bezesporu má, i když já ji čtu z jiného důvodu nežli je umělecký zážitek. Přikývnu a dál chci číst, ale není mi to dopřáno.
„O čem to je.“ Zeptá se mě další osoba. Tentokrát je to Sakura.
Místo mne promluví Sai. „Obsahem je dávná čínská legenda, která vypráví o čtyřech bozích. Vlastně se jedná o jakási čtyři mytologická mocná stvoření, která jsou vyobrazena ve zvířecích podobách. Jsou jimi Genbu, který je v podobě zelené želvy. Dále pak modrý drak Seiryuu a červený fénix Suzaku. Posledním z nich je pak bílý tygr Byakko. Jsou ovládána krotitelem posvátných bestií. Ten si je může také přivolat kdykoli to potřebuje. No, možná, že slovo krotitel je poněkud nadsazené. Ke zvládnutí těchto bájných stvoření je potřeba velkého množství dovedností a síly. Takže spíš se jedná o jakéhosi jejich pána, kterého ovšem uznávají sami o své vlastní vůli. Je to tak Mayu, že ano?“
Pouze přikývnu na znamení souhlasu a po očku sleduji Naruta. Pokud na toto nezareaguje, ať se na místě propadnu. Na jeho reakci nemusím ani dlouho čekat.
„Byakko. Tygr. Sakra, kde sem už toto slyšel.“ Přemýšlí nahlas blonďatý mladík vedle mne. „Vím určitě, že jsem se s tím už potkal, ale kde. Zatraceně!“
„Prosím tě, Naruto, jediné co čteš ty je jídelní lístek v Ichiraku ramen. Vlastně ani to ne, protože jíš pořád to samé. Takže vážně nevím, kde bys asi tak k tomu přišel.“ Uzemní ho Sakura a přátelsky ho poplácá po rameni.
„Však já si dřív nebo později vzpomenu.“ Uzavře to s mávnutím ruky oslovený.
Oddechnu si. Pro tentokrát je nebezpečí zažehnáno, ale kdo ví. Zaklapnu knihu a zrovna ji chci schovat do svého batohu, když zaslechnu známý hlas.
„Hoj, mládeži. Omlouvám se za zdržení, ale přeběhla mi přes cestu černá kočka a tak sem to musel vzít oklikou.“
„Proboha Sensei, vymyslete si aspoň něco nového.“ Řekne mu otráveně Sakura. Naruto pouze přikyvuje. Já se usmívám a Sai jen mlčí. Jako obvykle, když mu něco nestojí za tu námahu, aby to komentoval.
„Cože?“ Podiví se bělovlasý ninja.
„Sensei Kakashi, tuto výmluvu jste použil už nejméně stokrát. A než se zeptáte. Tak nejen tuto. Zrovna tak jsme několikrát slyšeli i to, jak jste potkal krásnou mladou ženu nebo jak jste se ztratil na cestě životem anebo jak jste musel někomu s něčím pomáhat. Prostě to chce aspoň změnu v omluvách.“ Vysvětlí mu rychle Sakura s rukama v bok.
Hm, asi na tom budu muset zapracovat, pomyslí si Hatake. Ano, budu muset. Jinak nad tím začnou přemýšlet a nakonec zjistí, proč chodím pořád pozdě. Místo toho ale řekne: „Tak jdeme. Dneska mám pro vás další speciální trénink.“

Po chvilce společně dorazíme na cvičnou louku se třemi kůly uprostřed. Z nějakého, nám prozatím neznámého důvodu, jsou tu ty kůly tentokrát čtyři.
„Jestlipak někdo ví, co je dneska za den?“ Zeptá se nás.
Všichni na něho jen němě koukáme. Pak mi to najednou dojde. Nevím, jestli je to ono, ale vyslovím to nahlas. „Dneska je to zřejmě rok, co jsme tu byli naposledy za těchto okolností.“
Pouze přikývne. „A co se tehdy stalo?“
„Přesně před rokem jste přímo tady pro nás přeci měl také speciální trénink.“
Opět pouze přikývne.
„A jo, už si vzpomínám.“ Skočí nám do toho Naruto. „Tenkrát jste zkoušel, jak jsme schopni kontrolovat svojí chakru.“
„Přesně tak, Naruto. Takže co vás asi dneska čeká, mládeži.“ Pronese klidným hlasem.
„Neříkejte nám, Sensei, že nás budete zase přivazovat lanem tady k těmto kůlům.“ Měří si ho trochu nazlobeně Sakura.
„Ne, to rozhodně nebudu. Sama sis před chvílí stěžovala, že to chce změnu. Nebo ne?“ Odpoví jí nazpátek. „Takže pokud jsou veškeré pochybnosti a případné dotazy pryč. Mohl bych vám snad vysvětlit, co po vás budu chtít tentokrát.“
Čekáme. Prostě jen čekáme, co vymyslel.

Když skončím popis toho, co po nich budu chtít, vidí před sebou čtyři zadumané obličeje svých studentů. Určitě teď přemýšlí nad tím, co je za tím, napadne mne. Sám jsem zvědavý, jak to dnes dopadne. Síla každého jediného z nich se změnila. Doopravdy to bude zajímavé sledovat a hlavně pozorovat, jak si s tím každý sám poradí. Najednou mě ještě něco napadne a tak jim to raději řeknu předem, abych na to snad náhodou nezapomněl.
„A mimochodem, tentokrát půjde Mayu až jako poslední z vás v každém kole. A pokud jde o tebe,“ otočí se na onu dívku. „Ne abys jim nějak pomáhala nebo napovídala. Budu tě dobře sledovat, tak si to pamatuj.“
Nehádám se. Ani se s ním nepřu, ač bych mohla. Obvinil mne dříve, než sem vůbec na něco takového pomyslela. Pouze mu na to přikývnu na znamení souhlasu. Neví o tom, že jsem už dávno přišla na to, jak mohu svým týmovým kolegům pomoci i jinak. Tedy pokud to vůbec budou potřebovat. A oni samotní to už také chápou, protože všichni tři již nějakou dobu vědí, že jsem schopná používat něco jako telepatický přenos mysli. Celkem šikovná věcička, když chcete napovídat. Nemyslíte?
„Dobrá tak můžeme začít. Každý z vás si stoupne před jeden z těchto kůlů. Pamatujte si, že není cílem je zničit.“ Řekne nám Sensei.

Rozestaví nás v tomto pořadí. Sakura je první zleva, pak je Sai, následuje Naruto a já to uzavírám zprava. Chvilku nás takto ještě zkoumá. Pak dá znamení prvnímu z nás, že může začít. Je to Sakura. Chvíli se soustředí a pak zaútočí pěstí na kůl před sebou. Opět se tu projeví neskutečná síla, kterou disponuje, protože její kůl se v příští vteřině doslova téměř otřese pod jejím mocným úderem. Vydrží to jen tak tak a v místě, kde se ho dotkla pěst, se objeví o něco větší díra. Vím, že Sakura s tímto nebude mít nejmenší problém. Umí dobře ovládat svoji chakru. Ovšem o Naruta mám trochu obavy. Napadne mě něco a vzápětí se na něho otočím. Bohužel si všimnu také varovného pohledu našeho Senseie. Tak tedy dobrá, když to nejde takto, půjde to holt jinak. Na chvíli zavřu oči – jen na moment. To, abych byla schopná navázat s ním duchovní spojení. Po chvilce je zase otevřu. Opatrně a nenápadně se mu snažím sdělit, co se po něm požaduje a co pro to musí konkrétně on udělat. Pak opět na zlomek vteřiny zavřu oči a přeruším spojení. Obezřetně se ohlédnu směrem k našemu učiteli. Ten se ale nyní plně věnuje Saiovi. Takže mne neviděl. Je to v suchu, pomyslím si. Trochu se usměju a už jen koukám před sebe a čekám. Sai to samozřejmě také zvládl bez problému. Zrovna tak i Naruto chvíli po něm.
Hm, zajímavé, napadne Kakashiho. Zrovna u něho bych čekal problémy. Takže sem se nespletl. Opět našla způsob, jak mu pomoci. To ovšem znamená, že to bude mít základ v její psychice. Neviděl jsem žádnou pečeť, ale ani nepromluvila. Takže to musela udělat v tom zlomku vteřiny, kdy zavřela oči. Že by telepatie? Uvidíme. Teď jsem zvědavý, jak si s úkolem poradí ona. Nepochybuju o tom, že ho splní. Otázkou zůstává způsob provedení. Sleduji, jak se soustředí a pak se jen nadechne. Hodně zhluboka se nadechne. V dalším okamžiku udělá po sobě několik úkonů. Levou nohou mírně ukročí do strany a levou ruku si dá k boku. Má pevně zatnutou pěst. Pravou nohu má pokrčenou v koleni – jen mírně. A pravou ruku v půlkruhu zvedne nahoru. Poté ji prudce stáhne ke svému pasu a v dalším okamžiku ji vymrští přímo před sebe. Otevřenou dlaní se dotkne kmene před sebou a přesně v místě, které je možné považovat za střed, se objeví pravidelná kulatá a po obvodu tenká díra skrz celý kmen. Přesně jak to popsal tenkrát Ebisu a jak sem si nyní myslel i já sám. Mayu naprosto precizně dávkuje svoji chakru, tak jak zrovna potřebuje. Moc dobře ví, kam a jaké množství má poslat, aby docílila toho, co je potřeba. Žádné zbytečné plýtvání a žádná zbytečná škoda. Perfektní!

„Dobře. Zvládli jste to všichni. Takže je čas na druhé kolo.“ Řeknu jim. Projdu kolem nich a postavím se za jejich kůly. Počkám, jakmile se nakloní všichni a vidí mě. Do vzduchu zvednu něco, o čemž vím, že v Narutovi a Sakuře nejspíš vyvolá nostalgické vzpomínky. Rolničky. Sice sem jim řekl, že tento test bude mít dvě části, ale detailně sem jim popsal pouze tu první z nich. „Tyto rolničky nyní upevním postupně každému z vás vzadu na kůl. Chci po vás, aby každý z vás směřoval svoji chakru skrz tento kmen a její pomocí rozechvěl ty rolničky. Ovšem pozor. Tentokrát nesmíte strom rozbít nebo poškodit. Vaše chakra musí projít kmenem bez nějakého poškození. Je vám to jasné?“ Překvapivě jsou všichni zticha. Pořádně si je ještě prohlédnu. Vím, že to bezpečně zvládne Sakura, pokud bude krotit svoji brutální sílu. Sai zřejmě také, protože podobný trénink měl v ROOTu, pokud vím. U Naruta to bude zřejmě nad jeho síly. Zajímá mne, jak se s tím vyrovná Mayu.
„Tak fajn. Sakuro, můžeš zase začít, jestli jsi připravena.“ Řeknu jí.

Dívka s růžovými vlasy na moment zavře svoje oči a soustředí se. Po chvíli je otevře a opět udeří relativně silně pěstí do kmene. Nepřekvapí mne, že se mu nic nestalo, ale všimnu si, že se pohne a rozezní pouze jedna rolnička. Přibližně to samé se opakuje také u Saie, který ovšem používá výrazně jemnější hmaty než Sakura. Koneckonců je to umělec, takže se není čemu divit. Naruto místo očekávaného výsledku pouze vyrobil druhou díru do kůlu, což je u něho úspěch. Čekal jsem, že se nestane naprosto nic. A pokud jde o poslední z mých studentů. Pak musím říci, že to opět bylo velmi zajímavé. Přesně jako předtím opět chvíle soustředění, nádech a pak postupné provedení – s malou změnou oproti tomu předešlému. Ta spočívá pouze v tom, že se tentokrát nedotkne kmene. Naopak se její rozevřená dlaň zastaví takových deset centimetrů před ním. Vypadá to, jako by z ní vyšla sotva viditelná energie, která se provalí skrz kůl a rozechvěje obě rolničky zároveň. Všechny nás ovane mírný větřík.

„Už jsem si vzpomněl. Teď už vím, kde jsem to slyšel.“ Zahuláká nadšeně Naruto. „Už vím, proč mi bylo povědomé to slovo. No, vždyť víš, Sakura-chan.
„Myslíš to Byakko.“ Napoví mi.
„Jo, přesně toto. Byakko. Došlo mi to, když sem před chviličkou viděl, co provedla Mayu. Byl to totiž skoro ten samý chvat, jako tenkrát v noci, jak nás napadli.“

Stojím a mám zavřené oči. Vzpomněl si. Bohužel pro mne v tu nejméně vhodnou chvíli. Nechci své oči otevřít. Vím, že když to udělám, uvidím jeho obdivné oči a pak dvoje překvapené. Ty budou patřit Sakuře a Saiovi. No a ty poslední budou zvědavé a nekompromisní. Budou patřit osobě Kakashi Hatakeho. Už teď vím jistě, že bude chtít vědět, co přesně se tenkrát odehrálo. Také nedá pokoj, dokud se to nedozví. Takže mi nezbývá než to vysvětlit. Jenže jak? Jak chcete vysvětlit něco, čemu sami pořádně nerozumíte. Naruto, to jsi nemohl být zticha? Vydržel jsi to tak dlouho. Tak proč právě teď?