Hra s osudem XI.

Pořád tu jen tak stojí. Neříká naprosto nic a přitom jí musí být víc než jasné, že se vysvětlení nevyhne. Mlčí, mlčí jako hrob a pořád má zavřené oči. Zajímalo by mne, co se jí právě teď honí tou její hlavinkou. Pátá Hokage musela mít zatraceně dobrý důvod k tomu, aby ji k nám dala. Budu se jí na to muset zeptat. Tato dívka bude doopravdy víc než jen to, co z ní vidíme a co o ní víme. Co o ní vlastně doopravdy všichni víme? Moc toho není. Jednou se tu prostě zjevila a nikdo neví odkud je a co všechno umí. Prozatím jen všechny kolem sebe doslova každý den něčím překvapuje. Je hodná, milá a vstřícná. Má ráda lidi, zvířata a snad všechno kolem sebe. Vždy je také připravena všem pomoci, pokud o její pomoc stojí. Je až zajímavé, jak ji někteří lidé dovedou poslouchat. Obzvlášť toto platí pro Naruta. Nikdy jsem nepotkal nikoho, komu by tak věřil od samého počátku. Vím, Naruto je také sám dost zvláštní a to je možná to, co je spojuje a proč si tak rozumí. Mayu prostě kol dokola šíří zvláštní fluidum klidu, míru a pohody. Každý má díky její povaze pocit, že dokáže vše a může vše udělat – jen musí sám chtít. V posledním roce jsem měl možnost sledovat ji a ostatní mé studenty, jak se jejich síla mění. Myslel jsem, že už jsem viděl dost, ale to co tito čtyři společně předvádějí je neskutečné. Jsou sehraní víc než kdokoli jiný. Doplňují se skvěle a je to fantazie vymýšlet pro ně úkoly anebo mise. Nezáleží na tom, co jim dáte vykonat, vždy to dopadne stejně. Rychle, precizně a hlavně týmově to splní tak rychle jak jen je to možné. Hm, myslí si, že nás čeká v budoucnu něco zvláštního. S tebou, Mayu Sato, zcela určitě. Tohle vše a mnohem více se mi nyní honí hlavou, když ji pozoruji a čekám trpělivě na to, co z ní vypadne. Nejsem ale sám. Kousek ode mne na ní koukají tři další lidé: Sakura, Sai a těsně vedle ní Naruto.

„Mayu, přísahám, že nikdo z nás odsud neodejde, dokud neuslyším, co se stalo.“ Řeknu jí prostě. Konečně otevře svoje oči a upře je mým směrem. Zvláštní, připadá mi, jako by trochu změnili svůj odstín, ale to je hloupost.
„Sensei, v podstatě tenkrát o nic nešlo. Před rokem jsme všichni šli po tom tréninku na ramen, jak asi víte. No, Naruto mě pak prostě doprovodil domů a po cestě nás někdo napadl. Vzhledem k tomu, že se to pak už neopakovalo, se domnívám, že se prostě spletli.“ Odpovím mu prostě. Po očku sleduji Naruta, který si mě nyní zkoumavě prohlíží. Důkladně a obezřetně. Bohužel si toho všiml i on.
„Je to pravda Naruto?“ Zeptal se jounin blonďáka vedle mne.
„Je a není, Sensei. Sice se stalo přesně to, co Mayu řekla, ale vynechala to podstatné. Nešlo o to, že nás někdo napadl, ale o to, že šel evidentně po ní. Pokusili se ji zranit, ale nevyšlo jim to. Když uviděli to samé co já, jednoduše zmizeli a nechali nás na pokoji. Vzpomínám si, že na nás nejprve použili genjutsu, ale to Mayu zrušila a tak prostě zaútočili. Hodili po nás pár kunaiů, ale i toto Mayu zlikvidovala. Pak použila nějaké neznámé ninjutsu a objevilo se tam to stvoření. Vzpomínám si, že jsem ucítil slabý závan větru. Ti útočníci zřejmě pochopili, že se k nám nedostanou a tak to vzdali.“ Odpověděl mu popravdě Naruto.

Věděla sem, že nebude lhát. To on nikdy nedělal. Mohl být ztřeštěný a nezodpovědný, ale rozhodně nikdy nelhal. To ostatně já také ne, ale někdy je milosrdná lež prostě nezbytná. V takovém případě to svým způsobem není ani lež. Tentokrát sem ale byla doopravdy ráda, že ji nemusím použít. Naruto to vyřešil za mne. Prostě řekl, co si pamatuje a bylo to.

„Jaké stvoření máš na mysli.“ Zeptal se ho prostě. Dál ale pozoroval dívku vedle. Pořád mlčela a stále se jen dívala jeho směrem.
„Nejdříve mě napadlo, že je to jen další genjutsu. No uznejte, že není moc obvyklé, když se pár metrů od vás z ničeho nic objeví velký bílý tygr. Mayu ale řekla, že je to v pořádku a že nás jen chrání. Tak jsem to dál neřešil.“ Řekl znovu pravdivě Naruto.
„Myslíš si, že to udělala Mayu. Myslíš si, že přivolala nějak toho tygra.“ Zeptal se ho znovu bělovlasý muž.
„Rozhodně. A musím uznat, že to bylo naprosto skvělý, Sensei.“ Zaznělo zpátky pevným hlasem.
„To stačí.“ Zareagovala konečně osoba, o které oba mluvili.
„Chceš snad říct, že lže?“
„Ne, Naruto rozhodně nelže. Stalo se přesně to, co zatím řekl. Já jen, že,“ nedokázala sem dokončit větu. „Já jen… já jen… Prostě nevím, jak to mám vysvětlit. Nejsem si jistá, že byste tomu uvěřili a že byste to pochopili.“
„Prostě nám budeš muset věřit. To je totiž mezi přáteli běžné. Přátelé ti věří a ty věříš jim. Pomůžeme ti, když nám to dovolíš. Neodsoudíme tě jenom proto, že jsi dokázala to, o čem se tu mluví.“ Ozvala se tentokrát Sakura.
Otočila jsem se jejím směrem a vděčně jsem se na ni usmála. Oplatila mi to nazpátek. Naruto mě jen přátelsky poplácal po rameni. Sai stál s rukama založenýma na prsou a jen se usmíval. Příjemně, mile a hřejivě se usmíval.
„Vážení, nerad vám kazím krásnou chvilku, ale to mi nestačí.“ Ozval se opět Kakashi-sensei.
Věděla sem to, věděla. Zavřela jsem oči a chytila pevně Naruta za ruku. Překvapeně se na mě otočil, ale nic neudělal. Místo toho promluvil. „Ale no tak, Sensei. Už to víte, nemůžete ji prostě nechat být.“
„Lituji Naruto, nejde to.“ Odpověděl mu prostě se zdviženou rukou. Pak dodal mým směrem. „Potřebuji vědět naprosto přesně, co jsi udělala. Budeš mi to muset ukázat, ale přesně tak jako tenkrát. Je to jasné?“
Pouze jsem přikývla a pevněji stiskla Narutovu ruku. Neuvědomila jsem si to, dokud mi ji povzbudivě také nestiskl. Podívala jsem se dolů na naše dlaně a rychle tu jeho pustila. Bože, co to dělám? Připadala sem si s ním, ale tak nějak v bezpečí a jistější. Pohlédla jsem mu nahoru do obličeje. Zubil se na mě a z očí mu sálala vřelost a porozumění. Zvláštní, jako by přesně věděl, jak jsem se cítila. Jako by právě on naprosto přesně věděl, že potřebuju podpořit a že ten prostý stisk jeho ruky udělá daleko víc než kterékoli slovo, co by mi mohl říct. Oplatila jsem mu jeho úsměv a opět jsem se soustředila na muže s páskou přes levé oko přede mnou.
„Kdy.“ Zeptala jsem se ho pouze.

Nestihl mi už odpovědět. V příštím okamžiku se vedle něho v oblaku prachu objevil ANBU bojovník. Svojí přítomností nejenže budil přirozený respekt, ale také se dožadoval Hatakeho pozornosti. Ten se k němu obrátil a pouze si vyslechl vzkaz, který mu měl být doručen. Nic z jejich hovoru jsme neslyšeli, i když jsme se snažili zachytit aspoň něco. Sensei se pak ANBU pouze zeptal: „Jsi si jistý?“ Dotázaný pouze přikývl zpátky a dál čekal. Jounin se otočil opět naším směrem, díval se na nás a přemýšlel.
„Kakashi, musíme jít. Čeká na tebe.“ Připomněl mu po chvíli netrpělivě maskovaný muž.
„Dobrá, dobrá, už jdu, ale ještě moment,“ řekl mu. Pak se podíval přímo na mě a dodal. „Musím si něco vyřídit, ale pak si tě najdu. Kdekoli budeš, najdu tě, nezapomeň na to. Říkám to jen pro případ, že bys měla zaječí úmysly, ale to si nemyslím. Něco jsme nedokončili a rozhodně to nepočká do zítřka.“ Pak prostě oba dva zmizeli, jak to správní ninjové dělávají.

Zůstali jsme tam jen my čtyři. Poprvé po dlouhé době se mi chtělo brečet, i když jsem si dávno myslela, že už ani nevím, jaký to je pocit. Nesmysl! Okřikla jsem sama sebe. Prostě mu pak ukážeš, co chce vidět a to je celé. Není důvod dělat z toho nějaké drama. Koneckonců jak se tak dívám kolem sebe, každý tu má nějaké zvláštní schopnosti. Tak proč bych zrovna já měla být výjimka. To mě trochu uklidnilo.
„Tak co budeme dělat?“ Zeptal se nahlas Naruto a vyrušil mě z mého zdánlivě poklidného dumání.
„Promiň, ale asi se půjdu někam projít.“ Řekla jsem jen.
„A nemohli bychom někam zajít všichni společně?“ Ozvala se Sakura.
„Vlastně mě napadlo to samé,“ doplnil ji Sai. „Vím o jednom skvělém místě. Mohli bychom tam všichni zajít a trochu si odpočnout. Myslím si, že to všichni potřebujeme a neuškodí, když společně strávíme i nějaký ten čas v době volna.“
Vlastně to není tak úplně špatný nápad, došlo mi vzápětí. „Tak nás veď, Sai.“ Řekla sem mu a všichni jsme společně vykročili směrem, kterým nás vedl.

Ani nevím, jak dlouho jsme šli, protože jsem tak nějak pořád musela přemýšlet nad tím, co mi naposledy řekl Sensei než zmizel s tím ANBU. Najde si mě, to vím jistě. A bude to ještě dnes. Leda by dostal nějakou mimořádnou misi, ale na to se nemohu spoléhat. Spíš se jedná o nějaký důležitý rozhovor. Že by Hokage? Kdo jiný by poslal přímo ANBU, napadne mne vzápětí. To ovšem znamená, že se musí jednat o něco doopravdy důležitého. Tak důležitého, že být to sloha s dokumenty, pak určitě na jejím obalu bude razítko - TOP SECRET! A ponese na sobě několik speciálních pečetí, které zaručí, že se dovnitř nepodívá nikdo nepovolaný. Zajímalo by mě, o čem budou hovořit.

„Tak jsme tady.“ Zašvitořil nezvykle vesele Sai a pěkně zeširoka kolem sebe ukazoval pravou rukou. „Sem vždy rád zajdu, když chci mít chvilku pro sebe a klid na své malování.“
Pak ze svého batohu prostě vytáhl skicář a tužku a šel si sednout pod nejbližší strom. Pochopila jsem, že pro nejbližší momenty jsme pro něho přestali existovat. Podívala sem se na Naruta, který sebou právě práskl do trávy na záda a zavřel oči. V příští chvíli usnul. Musela jsem se tomu usmát. „Naruto, jak je možné, že tak rychle dokážeš usnout.“ Pošeptala jsem si pro sebe, tak abych ho neprobudila.
„Nebude ti vadit, když si spolu budeme trochu povídat?“ Zeptala se mě Sakura.
„Nebude, ale slib mi, že se mě nebudeš ptát na nic z dnešního tréninku.“ Odpověděla jsem jí.
Pouze přikývla. Sedli jsme si kousek od Naruta, abychom měli klid a slyšeli se. On totiž trochu chrápal.

Nevím, kolik času nám takto uteklo, ale bylo to moc příjemné. Připadala jsem si v tu chvíli, jako bych byla pohromadě se svojí skutečnou rodinou. Co já ale vím o tomto pocitu, řeklo mi mé vnitřní já. Nevím, co to je mít rodinu. Nikdy jsem žádnou neměla. Ne tu doopravdickou. Teď ji ale mám. Tady, teď a se všemi těmito lidmi. To oni jsou moje rodina. To oni jsou pro mne důležití a dávají mi pocit bezpečí a neskutečnou sílu. To díky nim jsem schopná objevovat o sobě stále nové a nové věci. To díky nim jsem se naučila ta dvě nová jutsu. Jenom díky nim. Chci být stejně dobrá jako oni. Chci se zlepšovat stejně jako oni. Ne, já chci být mnohem silnější, abych je mohla ochránit. Musím je všechny chránit. Listová je teď můj jediný domov a všichni lidé tady jsou moje rodina. To je to nejdůležitější pro co žiji. Cítím po těle, že se něco v budoucnu stane. Vždyť už jen fakt, že jsem pořád někým sledována, je zvláštní sám o sobě. Nevím, kdo to je, ale zatraceně se snaží, abych o něm nevěděla víc než jen to, že mne sleduje. Dokážu sice vycítit jeho přítomnost, ale to je vše. Nefunguje to jako s ostatními tady. Pokud jde o moje týmové kolegy, přesně už poznám každého z nich podle jejich chakry. Každý ji má trochu jinou. Je to jako byste jedli různá jídla, každé z nich bude mít trošičku jinou chuť a vůni. Některé si zapamatujete hned a u jiného musíte prostě jen víc trénovat. Stejné je to s lidmi a jejich životní silou nebo chcete-li chakrou. Naruto je směsice různých vůní a chutí, to díky síle Kyuubiho. Přesto právě jeho poznám nejrychleji a nejsnáze. Sakura a Sai jsou na tom stejně. Každý z nich má své osobité kouzlo a jejich chakra je díky tomu jiná. Nemají ji tak intenzivní a silnou jako Naruto, ale i tak je snadno identifikovatelná. Nejtěžší je pro mne ovšem přesně určit našeho milého Senseie. To je doopravdy hádanka a pěkně komplikovaná. Nakonec se moje úspěšnost v jeho odhadu postupně zvyšuje, ale chtělo to hodně cvičení. Přesně v duchu rčení, že opakování dělá mistra. Nyní jsem schopna ho rozpoznat ve více jak padesáti procentech. Vím, není to asi hodně, ale i tak to považuju za úspěch. Pokud to takto půjde dál, bude to dobré.

„Kdo by chtěl vidět, co jsem nakreslil.“ Ozval se Sai.

Obě dvě se Sakurou jsme se na něho podívaly zároveň. Naruto pořád ještě spal a zřejmě by ho neprobudil ani výstřel z děla. Zvedly jsme se a došli k němu. Na obrázku jsme byly my dvě se Sakurou. Seděly jsme zády k sobě a opíraly se o sebe vzájemně. Já jsem měla zavřené oči a zřejmě jsem o něčem přemýšlela nebo jsem spala, to nevím. Sakura naproti tomu měla hlavu skloněnou a v klíně měla hodně natrhaných drobných kvítků. Dělala z nich věneček a usmívala se u toho.

„Je to moc krásné, Sai.“ Řekla Sakura jako první.
„Jak to pojmenuješ?“ Zeptala jsem se ho já.

Mladík chvíli přemýšlel a okusoval u toho soustředěně tužku, kterou až do té chvíle kreslil. Pak ji znovu přiložil k vrchnímu okraji obrázku a napsal tam – SÍLA ŽENY – to bylo celé. Zvláštní, napadlo mě. Jsme tam dvě. Jsme každá jiná a přeci jako by to byla jen jedna osoba. Ano, to jednotné číslo je na místě Sai. Skutečně máš velmi silný umělecký cit.

„Je to doopravdy moc krásné.“ Řekla jsem mu. Usmál se na mě a jal se schovávat své věci. „Nevíte náhodou někdo, jak jemně probudit tamtoho ospalce?“ Zeptala jsem se jich.
„To nech na mě a jen mě sleduj.“ Odpověděl mi Sai. Pak se zvedl a došel klidně až k Narutovi. Klekl si k němu a skoro u jeho ucha jen něco pošeptal. V příštím momentu spící mladík doslova vystřelil vzhůru. Zuřivě se kolem sebe otáčel a jen volal: „Kde? Kde je? Kde?“
Nedalo mi to a zeptala jsem se. „Co jsi mu to pošeptal?“
Sai zvedl svou ruku a ukázal mi čtyři prsty. Pak promluvil: „Řekl jsem mu jenom toto – NARUTO, MÁŠ TU RAMEN. To je celé.“ Usmíval se tmavovlasý mladík, který stále ještě klečel na své pravé noze.
„Teda, to od tebe nebylo moc hezké, Sai.“ Řekla jsem mu se smíchem.

Chudák Naruto pořád kolem sebe koukal a vážně to vypadlo, že přemýšlí, kde najde ten slíbený ramen. Když mu to došlo, sice se na druhého kluka mírně zamračil, ale vzápětí ho plácl přátelsky přes záda a prostě jen řekl: „Tak to máš u mě schované Sai.“ Pak mu pomohl vstát a všichni jsme vyrazili zpět do Konohy. Celkem vzato to byl dneska krásný den.