Hra s osudem IX.

Jdou pomalým tempem vedle sebe večerní uličkou směrem od Ichiraku ramen. Oba dva mlčí. Nějak je nenapadá jediné rozumné téma, které by mohli po cestě probírat. Mayu v duchu přemýšlí nad tím, že bude ještě muset zajít k tomu monumentu. Vždycky ji ohromí, kolik hrdinů této vesnice přišlo o svůj život během bojů. Jsou tam tak skvělá jména všech těch skvělých lidí z Listové. A přeci tam nechodí kvůli nim. Od doby, co tam našla před půlrokem jen náhodou ten dopis adresovaný jí, se tam chodí dívat pravidelně. Alespoň jednou denně. Co kdyby tam bylo zase něco pro ni. Tak žalostně málo toho ví o své minulosti. Vlastně kromě toho dopisu až do teď měla se svým dřívějším životem jen pramalé spojení. Jen pár matných vzpomínek a ten amulet. Podvědomě po něm sáhne a nahmatá si ho na krku. Nosí ho u sebe vždycky a nikdy ho nesundává. Spolu s ním má na krku ještě jeden přívěsek. Je to krásně vyvedený symbol Listové vesnice na silném pleteném řetízku z kožených provázků. Je stříbrný a celý se leskne a na jeho přední straně je černými kanji znaky umě vyvedeno celé její jméno. Znak vesnice je také trochu upravený, protože mu chybí spodní špička. Navíc je jeho spodní část více protáhlá a ze dvou stran je tam z venku vykrojený jakoby půlměsíc. Přívěsek je také zploštělý a díky tomu může být na jeho přední straně ten nápis. Na rozdíl od toho prvního ví přesně, od koho ho dostala. Byl to dárek od Iruky-senseie. Má prý symbolizovat její nový start do života. Jediné co ví o tom druhém, který se jí nyní leskne mezi prsty pravé ruky, je jeho jméno.
„Co je to?“ Zeptá se mě Naruto, když si ho všimne.
„To je můj amulet. Má dokonce i svoje speciální jméno, které zní Tengu no Yoru. Je to jediné co mám a co nějakým způsobem souvisí s mojí minulostí.“
„Tengu no Yoru?“ Podiví se Naruto tomu názvu.
„To znamená něco jako démon noci. No možná spíš než démon by to mělo být temný anděl. Jenže to nevím přesně, protože se mi o tom nepodařilo nic moc najít.“ Vysvětlím mu.
„Vypadá moc krásně. Vlastně oba vypadají nádherně.“ Řekne mi Naruto.

Jdeme dál a uvážím-li, že je již večer, míjíme překvapivě mnoho lidí. To mě na Listové vždycky fascinovalo. Všichni si tu žijí jako rodina. Všude potkáváš mnoho zajímavých lidí se zajímavými názory. Jeden by se musel hodně snažit, aby si našel nějaké tiché místo, když by chtěl být chvíli sám. Já takové místečko naštěstí mám.
Právě míjí skupinku lidí, ale ani jeden si nevšiml člověka v plášti s kapucí hluboko posazenou dopředu, který ji obchází z druhé strany. Ten muž se zastaví na místě, jako by do něho uhodil blesk. Přemýšlí a hledá očima kolem sebe. Odkud to šlo? Co to je za sílu? To přece nemůže být nikdo tady. Takovou mohutnou energii kolem by musel snad každý vnímat. Toto jsem naposledy cítil během chuuninských zkoušek, když se proměnil Uzumaki a jeho tělo ovládal najednou Kyuubi, napadne ho. Hledá. Těká očima z místa na místo. Stále nic nevidí. Pak si najednou všimne zamyšlené dvojice, která ho již téměř minula z druhé strany. Je to právě Uzumaki a spolu s ním nějaká dívka. Že by to byl přeci jen on, pomyslí si. Ne. Toto je trochu jiné nežli u něj. Je to jako syrová masa živoucí a neskutečné energie, která se přes vás převalí v jednom jediném momentu. Nečekaně a najednou. Neptá se vás a nepotřebuje vaše svolení. Prostě to udělá. Ještě chvíli je sleduje, ale pořád kolem sebe hledá původce té síly. Nic nenajde. Ba naopak se ten pocit postupně ztrácí.

„Takže to musela být jedině ona.“ Pošeptá si pro sebe ten muž. „Že bych tu snad našel opět něco zajímavého k pozorování,“ pousměje se pro sebe sama. Z kapsy u pasu vytáhne své karty a něco pošeptá potichu se zvednutými dvěma prsty pravé dlaně. Pohledem se přitom soustředí na horní kartu. Na její prázdné bílé straně se postupně objevuje fotografie té dívky. To je zatím to jediné, co si o ní může uložit, ale rozhodně to nebude to poslední. Schová si balíček karet a druhou rukou si posune svoje brýle na nose víc nahoru. Pak se prostě otočí a pokračuje dál ve své cestě. Ani ne po deseti krocích se znovu zastaví a přemýšlí. Přehnaná zvědavost sice nikdy nepatřila mezi jeho slabosti, ale v tomto případě si prostě nemohl pomoci. Doposud se setkal jen jednou s podobným pocitem a to když k nim přišel Sasuke Uchiha. Při vzpomínce na tohoto mladého muže se mu mírně nakrčilo obočí. Ani teď po těch letech nedokázal zapomenout na to, jak se chová k Mistrovi. Projevoval se vždy pouze arogantně a bez sebemenší známky úcty. Vůči komukoli kolem sebe a nejvíce právě vůči Orochimaru-sama. Tomuto ale z nějakého důvodu zřejmě nevadilo anebo to spíš nepovažoval za bůhvíjakou hrozbu.
„Jen počkej Sasuke, jednou se budeš ještě moc divit.“ Procedil skrz své zuby. Pak se na místě otočil a vydal se za Narutem a za tou dívkou. Nenápadně jej z určité vzdálenosti také následovali tři podobně oblečení muži. Věděl o nich moc dobře, protože to byli jemu přidělení muži.
„Aspoň někdo tu umí poslouchat a nemá problém plnit příkazy.“ Zabručel si pro sebe Kabuto.

Mezitím se oba sledovaní mladí lidé pozvolna blížili k domu, kde bydlel Iruka Umino. K domu, který Mayu považovala poslední tři roky za svůj jediný domov. Už mohla skoro vidět vstupní dveře do domu, skoro. Byla by mohla s jistotou říct, že za moment už bude doma. Ano mohla, kdyby na to měla dost času. Z čista jasna jí přes cestu přeběhla malá dívka. Nemůže mít víc jak 6 let, napadlo Mayu. Otázkou ovšem je, co tu dělá tak malé dítě v tuto dobu samo. Dřív než vůbec měla čas přijít na nějakou odpověď na tuto svoji poslední otázku, zaslechne její pláč. Otočí se za zvukem dětského breku – ona i Naruto – a skutečně. Dívka sedí v prachu na zemi a vzlyká. Asi upadla a odřela si nohu, pomyslí si Mayu. Vykročí jejím směrem a chce se jí zeptat, jestli se jí nic nestalo. Po třech krocích se najednou zarazí. Něco je tu špatně, napadne ji. Ale co? V příštím okamžiku ji to dojde. Je tu ticho. Ani ne před pár minutami bylo slyšet všude kolem dost lidí. Smáli se, křičeli na sebe, dohadovali se kvůli něčemu a nyní je naprosté ticho. Co to má znamenat? Že by to byl všechno jenom sen? Iluze, napadne ji. Je to klidně možné. Rozhodně by to vysvětlovalo to samotné malé dítě tady.
„Naruto, prosím tě, dávej pozor. Zatím to není jisté, ale myslím si, že na nás někdo použil genjutsu. Zkusím to zrušit, ale potřebuji, abys mi kryl záda, kdyby něco.“
„Dobře. Můžeš se spolehnout.“ Odpoví jí jen mladík, který k ní již stojí zády.
Stáli tak těsně u sebe, že nezávislý pozorovatel by si o tom myslel naprosto něco jiného. Mayu zvedla obě ruce a nastavila je tak, aby mohla provést zrušení. Nekonečně dlouhou chvíli, aspoň tak to Narutovi připadalo, se soustředila a pak jen razatním hlasem řekla. „KAI!“ V příštím okamžiku dívka zmizela a i okolí se pozvolna měnilo zpátky, tedy pouze to co neodpovídalo realitě, jak si ji ona pamatovala. Uvolnila se a ruce spustila kolem těla. Poté se napůl otočila k Narutovi a chtěla mu něco říct, ale nestihla to. Přerušil ji jeho hlas a zuřivé gestikulování rukou někam za ni.
„Dávej přeci pozor na ten kunai, Mayu.“ Zakřičel na ni.
Otočila se doslova na poslední chvíli, aby uhnula před zbraní, která se jí zrovna chystala zakousnout do ramene. Udělala drobný úkrok stranou, levou ruku si dala těsně k pasu a pravou pohnula jakoby v půlkruhu směrem nahoru. Pak ji rychle strhla zpět ke svému pasu a hned poté jí prudce vymrštila před sebe. „BYAKKO!“ Zvolala jen vzápětí. Od pravé ruky jí vystřelil neviditelný proud energie, který je s Narutem doslova obalil. Odrazila tím další kunaie, které na ně v tu chvíli také někdo hodil a to hned z dalších tří směrů. Takže ti útočníci musí být celkem čtyři, pomyslela si. Jenže oni již byli v bezpečí. Chránila je neviditelná bariéra z energie. Sála všude kolem a byl to neskutečný pocit. Vypadalo to, jakoby najednou oba stáli v obrovské průhledné kouli tvořené z chakry. Mnohem zajímavější ale bylo to, že tak dobrých pět kroků od nich stál najednou velký bílý tygr. Chvíli se díval někam před sebe a pak se dal do pohybu. Jeho vzezření působilo doopravdy majestátně, jako by tu byl samotný vládce ve své zvířecí podobě. Navíc jemně vyzařoval slabé bílé světlo. Skoro to díky tomu vypadalo jako dokonalá iluze. Iluze, která v pravidelných kruzích systematicky obcházela oba mladé lidi dokola. Jako by něco nebo někoho hledal. Mírně vycenil zuby a z jeho tlamy se vydralo jemné, chraplavé zavrčení. Potom otočil svůj pohled směrem k Mayu a chvíli si ji prohlížel. A to aniž by přitom přerušil svůj dosavadní pohyb anebo jen zpomalil. Skoro jako by se jí na něco ptal, napadlo Naruta.
„Hele, Mayu, vidím doopravdy to, co teď vidím anebo jsme jen znovu chyceni v nějakém genjutsu.“ Odvážil se jí zeptat, když pochopil, že ho šelma nesežere.
„Žádné genjutsu to není Naruto. Je to tak reálné, jak jen to může být.“ Přispěchala s odpovědí dívka. „Prostě jen stůj a chvíli to ještě vydrž. On ti neublíží, je tu proto, aby nás ochránil. Nic víc. Jakmile pomine nebezpečí, tak zmizí i on. Pak se můžeš ptát, ale teď mne nech se soustředit, prosím tě o to.“
Naruto jen přikývne a tiše ji dál pozoruje. Ona pořád sleduje to majestátné zvíře soustředěným pohledem. Co asi mezi nimi právě probíhá, napadne ho. Slabě také ucítí mírný závan chladivého větru. Jako by ho hladil na tváři a jemně mu cuchal vlasy. Odkud to jen jde, napadne ho. Jelikož na nic nepřišel, rozhodl se nechat to být.
Celou tuto scénu sleduje také někdo další z nedalekého úkrytu. Sleduje to od začátku a velmi pečlivě. Po celou dobu také ukládá každý nový poznatek do svých karet. Tohle bude Orochimaru-sama doopravdy zajímat. Tím si byl víc než skálopevně jistý. Když usoudil, že již viděl dost, dal znamení všem třem mužům a ti zmizeli. Naposled se podíval na tu dívku, natáhl si přes své delší bílé vlasy kápi a pak také on zmizel. Pro dnešek viděl dost na to, aby pochopil, že na případný boj, ať už jím bude sledovat cokoli, je potřeba se lépe připravit. A rozhodně o ní musí ještě zjistit více informací.
Ve stejném okamžiku, kdy muž zmizel, se tygr zastavil na místě a chvíli vyčkával. Pak jen zvedl hlavu vzhůru a nasál okolní vzduch. V dalším okamžiku stočil opět svůj pohled k ní, k té dívce uprostřed, která se právě narovnala. Vydal ze sebe opět jen slabé zavrčení. Mayu neznatelně přikývla na znamení souhlasu. Jako poslední bod uvolnila levou pěst a rozevřela ji. Ještě než jí zvíře samo zmizelo před očima, stačila rty slabě naznačit jediné slovo. „Děkuji.“ Pak už tu zase stáli jen oni dva a zpoza rohu slyšeli hluk ulice. Bylo to celé zvláštní, pomyslel si Naruto. Právě se tu událo to nejpodivnější, co jsem za dlouhou dobu viděl, a přeci to celé vypadá, jakoby tu k ničemu nedošlo. Jediné známky předchozího střetu leželi kousek od nich na zemi. Kunaie. Jinak už naprosto nic.
Naruto na ni jen tak chvíli koukal a pak se prostě zeptal. „Myslím, že se mi asi moc divit nebudeš, když se tě zeptám, co to mělo znamenat. Co je to ten Byakko?“
„On.“ Řekla prostě dívka a dál ho pozorovala s naprosto klidným výrazem ve své tváři. Mírně ji začínala bolet hlava a ona to cítila. Ještě to není ono, napadlo ji.
„Kdo on?“ zeptal se zpátky Naruto.
„Ten tygr. Byakko je jeho jméno.“ Odpověděla mu.
„Takže tím chceš říct, že ty si umíš přivolat na pomoc tygra?“ Podivil se tomu světlovlasý mladík.
„Tak nějak.“
„Tak to je naprosto super.“ Zazubil se na ni s kouzelným úsměvem na rtech. „Já si mohu přivolat zase ropuchy. No, zatím mi to ještě moc nejde, ale když se doopravdy soustředím, pak mohu přivolat skutečně obrovskou ropuchu. Jeho jméno je Gamabunta a je to tak trochu nevrlý morous, ale je jejich bossem. Ve srovnání s ním je ten tvůj tygr jako myška, protože je to fakt obr.“
Mayu se tomu jen slabě usměje. Ach Naruto, Byakko není jen obyčejný tygr, pomyslí si, ale nemá to srdce kazit mu jeho radost. Ještě chvilku tam tak stojí a povídají si, ale sílící bolest hlavy jí čím dál tím jasněji připomíná, že je unavená a musí si odpočnout. Proto se s Narutem pro dnešek raději rozloučí a jde spát. Z plánované návštěvy monumentu už dneska nic nebude. Tedy ne že bych byla tak moc ospalá, to ne. Ovšem jestli se aspoň trochu nevyspím, pak nebudu schopná rychle obnovit své schopnosti a nebudu mít dostatek chakry na zítřejší den.