Hra s osudem VIII.

Je po všem. Všichni stojí zase pevně nohama na zemi, stejně jako předtím než sem si tohle vymyslel. Zvládli to všichni čtyři. Ostatně jsem ani nic jiného neočekával. A přesně jak jsem si myslel, to každému z nich trvalo jinak dlouhou dobu. Zvláštní je pouze jedna věc. Nemůžu se zbavit dojmu, že jim všem nějak pomáhala Mayu. Vím jistě, že mluvila s Narutem. Slyšel jsem dobře, co mu řekla. A že se snažila co nejvíce šeptat. To musím rozhodně uznat. Nechal jsem ji, protože mě zajímalo, jestli ji poslechne. Naruto má totiž vždycky problém s posloucháním kohokoli. Umí si přijít pro radu, ale pouze až když už mu teče do bot a neví kudy kam. Do té doby bude bojovat sám, třebas bezvýsledně a marně, ale bude. A on ji poslechl. Díky tomu to zvládl mnohem rychleji, než kdyby mu nic neřekla. To samé provedla i se Sakurou a se Saiem, také jim něco řekla. Jenže tady už nevím, co to bylo. Musela si všimnout toho, že jsem to předtím slyšel. Škoda. I tak to byl dneska mimořádně zajímavý den. Když tak nad tím teď přemýšlím, napadá mě jedna šílenost. A přesně vím, jak si to ověřím.

„Seinsei Kakashi, múžeme už pro dnešek jít?“ Zeptala se ho Sakura.
„Cože?“ Zvedl k ní svůj pohled, ale nepřestával smotávat zpět lana. Pak mu dojšlo, na co se ho ptala a tak jen přikývl. „Ano, pro dnešek je to vše. Máte volno mládeži.“ Ti čtyři se k němu jen otočí zády, ale nevěnují už mu pozornost.
„Tak co podnikneme. Máme spoustu volna. Co tak zajít na ramen, protože já mám hlad.“ Zahuláka Naruto.
„Ty máš pořád hlad. To není nic nového.“ Odpoví mu Sakura.
„No, já bych si docela taky něco dala. Nejedla jsem od včerejšího večera a nudle by mi nevadili“ Řekne melodickým hlasem Mayu. Je to jako by právě zazpívala nějakou krásnou písničky, napadne tam každého.
„Výborně. Jdete taky s náma?“ Zeptá se vesele Naruto růžovovlasé dívky vedle sebe a mladíka, který stoji hned vedle ní. Oba přikývnou.
Vypadá to, jako by se všichni znali odjakživa. Pomyslí si Kakashi. Přitom se stěží znají víc než pár hodin. Přátele si získává snadno a rychle. Jak to asi dělá, napadne ho. „Vlastně sem si vzpomněl, ještě na jednu věc. Mayu, mohla bys na chvilku.“ Řekne jejich směrem a odloží již smotaná lana na zem. Sáhne dozadu do svého vaku a vytáhne pět papírků. Naruto okamžitě poznává speciální chakrový papír, kterým se zjišťuje, jaký jste chakrový typ. Tedy ke kterému z pěti elementů tíhnete svojí chakrou.
„Páni, to musím vidět.“ Zahuláká jenom a odmítá se hnout z místa.
„Co to je za lístky, Naruto.“ Zeptají se svorně Sakura se Saiem.
„Jen si počkejte a uvidíte.“ Odpoví jim blonďák.
„Teď si vytáhneš jeden tento papírek. Je to speciální papír a pomůže nám zjistit, jaký typ elementu patří k tobě. Jak jistě víš, je pět základních typů chakry: voda, oheň, vítr, blesk a země. A tyto jednotlivé elementy jsou základem všech ninjutsu. Pokud patříš k vodnímu, pak tento lístek zvlhne. Pokud k ohnivému, shoří. V případě větrného se přesekne na dva kusy. U bleskového, se zmuchlá. No a zemní se rozpadne na prach.“
„K čemu mi to bude dobré.“ Zeptá se zvědavě Mayu.
„Pomůže nám to lépe směrovat tvůj případný individuální trénink.“ Odpoví prostě.
„Dobrá. A pak už můžeme jít?“ Zeptá se ho pouze.
Jounin jí jen přikývne. V příštím okamžiku k ní natáhne ruku s lístky. Nikdo ovšem nemohl být plně připraven na to, co se přihodilo potom, když po nich dívka sáhla. Kolem jejich téměř se dotýkajících rukou se na okamžik objevila koule jasného bílého světla. Když světlo zmizelo, měl Kakashi v ruce jen jeden lístek. A ten byl bílý a neporušený. Dole na zemi leželi tři další a hromádka popela. Z těch tří byl jeden úplně mokrý, druhý naprosto zmačkaný a poslední byl ne na dva kusy, ale rovnou na milion drobounkých kousíčku. Snad ani nebylo v lidských silách je všechny spočítat. Naruto na to hleděl s pusou otevřenou dokořán, Sakura si nervózně objímala ramena svýma vlastníma rukama a Sai prostě mlčel. To mu šlo nejlépe.
„Se… Sensei, to přeci není možné. Vidíte to?“ Vykoktal ze sebe po chvíli překvapený Naruto.
„Jo vidím.“ Odpověděl prostě bělovlasý muž. Neporušený lístek schoval zpátky. Chvíli ještě na ně jen tak koukal a pak mávl rukou na znamení toho, že už mohou jít.
„Ha, ramen. Jde se!“ Probral se okamžitě Naruto. Přeci jen jeho hlad byl silnější než právě prožitý šok. Chytl Mayu kolem ramen a táhl ji s sebou pryč. Sakura se pouze podívala postrašeně po Saiovi, ale pak vyrazili za nimi.
„Tak tohle musím rozhodně neprodleně hlásit.“ Mumlal si pro sebe Kakashi a sledoval, jak postupně mizí v dálce. Pak prostě zmizel také.

Jestli byli nějak překvapení z toho, co předtím na tréninku viděli, pak je to rozhodně rychle přešlo. Ani ne po hodině seděli všichni vedle sebe na stoličce v Ichiraku ramen a vychutnávali si nudle. Obě dívky jedly způsobně a pomalu, stejně jako černovlasý mladík. Pouze Naruto do sebe cpal už nejméně šestou misku a rozhodně to nevypadalo, že by měl přestat. Dojedl a prázdnou misku položil na stůl.
„Ty, Mayu, můžu se tě na něco zeptat.“ Zvedl k ní zvědavě svoje oči.
Pouze přikývla a dál se věnovala svým nudlím. Věděla dobře, co ho zajímá. Podle jejich výrazu pochopila, že to co předvedla na té louce s těmi lístky, nebylo moc obvyklé. Jenže to ona věděla už dávno. Pouze netušila, že reakce bude takhle prudká. Ebisu-sensei po ní nikdy nic takového nechtěl. Takže o tomto testu nevěděla a nemohla se na něho nijak připravit.
„Nechtěla bys nám říct, co to bylo předtím.“ Řekl váhavě Naruto a podíval se nejdříve na Sakuru a pak na Saie. Ti přestali najednou jíst. Ale Mayu také. Odložila způsobně hůlky vedle své misky a chvíli byla zticha.
„Nevím,“ zalhala mu. „Nevím, co to bylo a nerozumím tomu. Pouze cítím, že to nebylo asi moc obvyklé. Poznám to podle vašich výrazů a podle toho, jak se na mne díval sensei. Je to něco špatného?“
„Blázníš?“ vyvalil na ni oči překvapeně Naruto. „Možná je to divné, tedy spíš neobvyklé nežli divné, ale rozhodně to není špatné. Páni, mít tak já čtyři elementy, to by se děli věci. Tomu věr!“ Pronesl ta slova tak blaženě, že to skoro vypadlo, jako se s nimi mazlil.
„ Tak co to tedy je?“ Chtěla vědět dívka vedle něho a další dva páry očí se k ní přidali a zvědavostí s ní mohli rovnocenně soupeřit.
„No, nevím to jistě, ale když sem tento test dělal já. Bylo mi vysvětleno, že obvykle každý člověk tíhne k jednomu elementu, maximálně může využívat dva rovnocenně. Jenže čím víc elementů chakry ninja ovládá, tím větší dovednosti, schopnosti a zkušeností je na to potřeba. Užívaní více než dvou elementů je prý možné, ale obvykle to není méně zkušený ninja nežli jounin. Už jen naučit se techniky jednoho z nich dá člověku pořádně zabrat. Takže asi chápeš překvapení nás všech.“ Vysvětlil jí prostě. Sakura na něho poprvé v životě koukala s pusou otevřenou dokořán a němým údivem ve svých očích. Potěšilo ho to - opravdu hodně.
„Hm, děkuju.“ Řekla jenom nazpátek tmavovláska.

Notnou chvíli jen tak seděli a mlčeli. Poté zaplatili a právě by nejspíš šli domů, kdyby nezaslechli štěkot a zuřivé dupání čtyř psích nohou.

HAF! HAF! HAF! HAF! HAF! HAF! HAF! HAF! HAF!

Ozývalo se pořád před nimi a nevypadalo to na to, že by to mělo brzo přestat. Pak uviděli zvířený prach a něco se k nim blížilo naprosto šílenou rychlostí. To něco se vrhlo směrem k Mayu, která na poslední chvíli stihla uhnout bokem. Kousek od ní dopadl na všechny čtyři pes. Byl bílý a dost velký.
„Akamaru,“ zvolala radostně dívka a obrátila se k němu čelem. Jmenovaný měl z jejich setkání také radost. A to takovou, že ji stejně v příští vteřině srazil na zem do prachu ulice.
„Zatraceně Akamaru, už zase.“ Zaburácel někdo kousek od nich pěkně naštvaným hlasem. Všichni se otočili tím směrem, odkud se ta osoba ozvala. Viděli, jak k nim nakvašeně běží Kiba a mračí se jako samo peklo. Zastavil se těsně u psa a jeho oběti na zemi. „To se mi snad jenom zdá. Jsi normální? Co pokaždé šílíš, vždyť ona pro tebe nic nemá. Ahoj Mayu.“ Pozdravil dívku na zemi a odtáhl svého psa, aby jí pomohl vstát na nohy.
„Nezlob se na něho, Kibo. On má prostě radost, že mě vidí.“ Omlouvala ho Mayu.
„Kvůli jeho radosti se nemusíš válet na zemi.“ Odpověděl jí a mírně vycenil na psa svoje zuby.
„Mně to nevadí. Vážně.“ Ujistila ho zpátky.
„Tohle by neměl dělat, vážně. Budu s ním muset zajít za sestrou, aby se na něho podívala. Darebáku jeden!“ Nadával mu, ale spíš jen naoko a trochu. „Jsem rád, že ti nic neudělal. Přeci jen už není zrovna nejmenší a mohl by tě nějak poranit.“
„Vy dva se znáte?“ Zapojil se konečně do hovoru někdo jiný. Naruto pak jen ukazoval prstem z jednoho na druhého a nevycházel z údivu.
„Jo, a má být Uzumaki?“ Mrkl po něm Kiba laškovně. „Snad sis nemyslel, že jen ty můžeš znát všechny lidi tady ve vesnici.“
„Ale odkud?“ Nepřestával vyzvídat dál mladík.
„Pomáhám občas Kibově sestře Haně v ordinaci. Jak už víš, tak já miluju zvířata.“ Odpověděla mu Mayu. Akamaru se jí mezitím mazlivě otíral o pravou ruku a dožadoval se pozornosti. Mírně se k němu sehnula a pořádně ho podrbala všude, kam v tu chvíli dosáhla. Blažený výraz jeho tváře v tu chvíli nejspíš připomínal Naruta. Stejně se musí tvářit on, když před něho postaví ramen.
„Tak to sem zvědavý, koho všechno ještě znáš. Jsem si totiž jistý, že ani já, ani Sakura nebo Sai jsem tě až do dneška ani neviděli.“ Řekl Naruto a zubil se přitom na ni.
„Tak to ti řeknu přesne,“ odvětila prostě nazpátek. „Ještě znám zbytek Kibova týmu a párkrát jsem taky mluvila s Shikamarem Narou, když přinesl zprávy od Hokage pro Ebisu-senseie.“
„Cože? Ty znáš Hinatu.“ Divil se jenom Naruto. „Jak to, že mi nic neřekla?“
„Prosím tě, vždyť znáš Hinatu.“ Odpověděl mu Kiba. „Jakmile se objevíš někde poblíž ty, přestane úplně mluvit nebo jen koktá. Nedivil bych se tomu, kdyby se jí v tu chvíli všechno vykouřilo z hlavy.“
Mayu se jen usmívala a nepřítomně přitom dál hladila po hlavě psa po svém boku. Pak se ozvalo razantní lusknutí prstů a Kiba vesele zavelel k ústupu. Akamaru sice poslechl trochu nerad, ale na rozloučenou jí ještě stačil olíznout ruku. Zamávala jim a otočila se zpátky ke svým týmovým partnerům.
„Jak vidím, děláš si přátele snadno.“ Řekla jí Sakura s úsměvem.
Mayu na to jen pokrčila rameny.
„No, nic ve zlém. Chápu to, jsi přirozená a máš ráda lidi. To se pozná.“
„Když se s tebou člověk baví, je to, jako by tě znal celá léta.“ Přidal se najednou Sai.
Opět pouze pokrčila rameny. Neměla k tomu co dodat. Byla to pravda. Měla ráda lidi a snažila se jim rozumět. „Prostě si jen myslím, že je slušné odpovědět, když se mě někdo na něco ptá. Pokud mi někdo věnuje svůj čas, pak já věnuji jemu ten svůj. A konečně úsměv mě nic nestojí a tomu druhému udělá radost. Ne?“

Ještě by tam takto stáli asi hodně dlouhou, kdyby si najednou neuvědomili, že se mezitím přiblížil večer. Domluvili se na zítřejší den. Pak se Sakura se Saiem rozloučili a zamířili společně jedním směrem. Měli oba společný kus cesty domů.
„Tak dobrou noc, Naruto.“ Rozloučila se s ním Mayu a chystala se k odchodu.
„Mohl bych tě aspoň kousek doprovodit.“ Nabídl se Naruto.
Ostatně proč ne. Sice ještě chtěla někam zajít, ale to pořád může. Později. Přikývla a tak společně vyrazili domů.