Cesta

Další jednorázovka .... nechtěla jsem jí sem dávat, našla jsem jí v jedné staré složce, když jsem mazala pár věcí, psala jsem jí už dříve a teďka jsem jí malinko poupravila, nevím jestli je dobře, že jsem jí nakonec uložila, ale posuďte sami

Jednou mi Iruka sensei řekl: „Pokud nevíš, jaké rozhodnutí uskutečnit, zavři oči a ponoř se hluboko, do svého nitra a uposlechni tichounký hlásek v tvém srdci.“
Myslím, že mi tím, co mi řekl, hodně pomohl.

Ulehl jsme na postel a začal se soustředit.
Zkusím zavřít oči a ponořím se co nejvíc hluboko do svého srdce.

Už jsem tam? Hluboko ve své duši? …. ale co se to ….

Stojím na písečné cestě, všude okolo mě jsou stromy, ale nikde žádné nebe, žádné slunce, jen tma, ani hvězdy nikde nevidím. Vydávám se cestou. Po chvíli někoho vidím. Celý rozzářený volám na povědomou osobu, utíkám k ní. „Kakashi sensei?“ volám, ale on se neotáčí, jen se něčemu smějě. Vídím další a další známé tváře. „Sakuro?!“ křičím na ní, ale ani ona mě neslyší, „Copak mě nevidíte?“ volám, ale nikdo se neozývá. Jdu dál po cestě a potkávám Iruku, Hinatu, Shikamara a Kibu, ale ani ti se neotáčí.
Možná potkávám ty, kteří jsou mi nejdražší, ale neslyší mě.
„Bábi …. Tsunade?“ utíkám za ní, snad bude vědět, co se to děje, ale náhle z ničeho nic zmizela, jako všichni ostatní. Ale kde jsou ….?
Ať se rozhlížím na všechny strany, nahoru i dolů, nikde tu nikoho nevidím, ani tebe …. Jirayo …. ani tebe Sasuke. Možná budou dál, cesta se zdá být dlouhá, stále nevidím její konec.

Pokračuji napříč cestou, ale teď s hrůzou sleduji to utrpení. Okolo mě leží lidé, mrtví lidé a všude kolem nich tolik krve. Kdo to všechno udělal, kdo může za všechnu tu krev?
„Hm?“ Slyším něčí křik, slyším ženu ….
Utíkám tam, odkud se zvuk ozývá, možná přežila a potřebuje pomoct.
Dobíhám k ženě s rudými vlasy. Svírá v náručí malé miminko. Její zelené oči se lesknou slzami, klekám k ní a ptám se: „Co se stalo? Kdo to udělal?“
Bez toho aniž by na mě pohlédla, třesouc se, odpovídá: „To on, zabíjí vše, co okolo sebe vidí.“ Pípla tiše. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikoho nevidím.
„Kdo, kdo on?“ ptám se tiše vyděšené ženy a snažím se jí utěšovat, ale není to nic platné, stále se střese a svírá miminko v bílé zavinovačce.
„Démon, to on za všechnu tu smrt může, ta …. liška.“ Rozklepal se jí hlas.
„Li …. liška …. Kyubi?“ zeptal jsem se vyděšeně a ona jenom kývla. Pak na mě pohlédla a výraz v jejích očích se změnil. Připadalo mi, jako by se uklidnila.
„Chlapče?“ pozvedla ruku a dotkla se mé tváře. „Ty …. ty jsi ….?“
Vytřeštila oči a odkryla miminko, naokamžik jsem spatřil tvář dítěte.
„T-to …. to jsem přeci já?“ vyhrkl jsem ze sebe a žena mě objala. „Naruto.“ Rozplakala se ještě víc a pohladila mě po tváři.
„Nic …. nic nechápu, co se děje, k-kde to jsem?“ ptal jsem se jí a ona mě stále jen pozorovala.
„Nevím, jak jsi sem přišel, ale musíš co nejrychleji odejít. Kyubi je moc nebezpečný a nechci tě ztratit, miluji tě Naruto.“ Řekla a políbila mě na čelo.
Byla to poslední slova, která jsem od ní slyšel, pak jsem se objevil zpátky na cestě.
„Kdo to byl? Kdo byla ta žena?“ ptal jsem se sám sebe.
„Tvá matka!“ uslyšel jsem nečí hlas.
„C-co to?“ zpozorněl jsem a zaujal bojovou pozici.
„Kushina Uzumaki byla tvá matka.“ Mladý muž vystoupil ze tmy.
„Naruto, ty mě nepoznáváš?“ optal se mě nejistě.
„Vy …. vy jste čtvrtý Hokage?“ co se děje, proč se tam objevil a co mi na tom muži připadalo tak povědomé.
„Ano čtvrtý.“ Popošel ke mně a já ucouvl, „Oni ti o mě neřekli?“
„N-ne ….“ Co dělá v mé duši, v mém srdci čvrtý Hokage?
„Ptáš se, co tu asi dělám, ale já jsem tvůj otec Naruto, copak nevidíš, jak jsme si podobní?“ pousmál se na mě.
„Ta … ta … tati?“ ucítil jsem, jak mi do očí vhrkli slzy. „Tati!“ zakřičel jsem a utíkal k němu.
Obejmul jsem ho a vodopády slz mi padali z očí na jeho bíločervený plášť.
„Tolik jsem si přál, abych se s tebou jednou setkal. S tebou a maminkou.“ Pohlédl jsme na něj s úsměvem i přes všechny ty slzy.
Silně mě objal …. on taky plakal.
„Naruto ….“ Cítil jsem, jak nám oboum prudce buší srdce.
Byla to nejšťastnější chvíle mého života.
„Tati … já … chtěl bych ti toho tolik říct.“
„Já vím Naruto, já taky, ale nemáme tolik času. Víš, když jsi se narodil, moc jsem si přál, až jednou vyrosteš, abych tě mohl trénovat, abych viděl, jak se zlepšuješ, jak silným se stáváš. Vím, jaký je tvůj sen a co všechno si pro to už udělal. Věřím, že ty jednou budeš ten nejlepší. Už jsi mě sám překonal. Jsi silný Naruto, hodně silný … věř mi.“
Pousmál se na mě a ucítil jsem jak se mi do srdce vehnala láska a štěstí, Byl to skvělý pocit. Můj otec, kterého jsem nikdy neviděl, s kterým jsem nikdy nemluvil, se mě teď dotýkal, objímal mě.
„Vím, že s tím nebudeš souhlasit, ale už musíš jít. Na konci cesty uvidíš rozcestí, vyber si tu zprávnou cestu, prosím.“
„Ale tati ….? Sotva jsme se potkali a já už musím jít?“ sklopil jsem hlavu.
„Musíš pokračovat dál a zvolit si, všechno teď záleží na tobě. A věř mi …. jednou se opět setkáme.“ Naposledy mě objal.
Byl jsem tak šťastný a nechtěl jsem se ho pustit.
„Jdi Naruto…. miluji tě synku.“ Usmál se na mě. „Já tebe taky a pozdravuj maminku.“ stihl jsem ještě vykřiknout než mi úplně zmizel v dáli.
Musel jsme pokračovat dál. Ronil jsem slzy štěstí, ale i smutku, proč to muselo skončit?

Došel jsem k oněmu rozcestí, o kterém mi říkal.
Byli tam tři cesty a u každé z nich visela na dřevěném sloupku droobná obálka. Vzal jsem do ruky první a otevřel jí. Na malém papírku bylo něco napsáno, „Měl bych to asi přečíst.“

Vydáš-li se touto cestou, staneš se silným, silnějším, než kdo předtím a na konci cesty se splní tvůj sen.

„Cesta Hokage ….“

Otevřel jsem další obálku.

Slíbil jsi, že ho přivedeš, slíbil jsi jí, že přivedeš zpátky svého přítele. Pojď a vrať se zpátky spolu s ním.

„Návrat?“

Třásly se mi ruce, ale odhodlal jsem se přečíst i poslední obálku.

Byl učitelem tvého otce a později i tvým. Byl jako tvá rodina a miloval tě jako vlastního syna.
Půjdeš-li touto cestou, pohlédneš do tváře nepříteli, který ho zabil. Přísahal jsi, že ho pomstíš. Pojď a pomsti svého drahého senseie.

„Cesta pomsty.“

„Pomsta ….“
Sasukeho smysl života …. kvůli pomstě nás opustil a já bych se teď nemohl ubrat stejnou cestou? Můžu si zvolit, on ale neměl na výběr nebo snad měl? Možná stál u podobného rozcestí, jako já.

Udělám chybu, když ….? Chvíli jsem váhal, ale pak ….
„Volím si pomstu.“ Zvolal jsem a vykročil třetí cestou.
„Pro tebe …. drahý Jirayo a Sasuke, na tebe taky dojde, slíbil jsem, že tě přivedu zpět a slib dodržím. Možná se naše cesty, které jsme si zvolili skříží a já budu mít další šanci, přivést tě zpátky. Otec mi řekl, že jsem silný a já si teď konečně věřím, proto na mě čekej, na konci cesty se setkáme ….

Otevřel jsem oči a objevil se zpátky ve svém pokoji. Chvíli jsem zůstal ležet na posteli a vzpomínal na setkání s matkou a otcem. Oba dva jsem si je před sebou představil. Ukápla poslední slza, byla to ale slza odhodlání.
„Budeš na mě pyšný tati …. dattebayo!“

Poznámka: myslíte, že si zvolil Naruto správnou cestu? na jeho místě bych se vydala za záchranou přítele, ale kdo čtete mangu, tak víte .... chtěla jsem ponechat trochu děj nevím jestli se vám to líbilo tak prosím jako vždy komentáře ....