Naruto a duchové 4.kapitola

Všechno je jinak, já se snad zblázním

Omlouvám se za zpoždění, ale teď jsem se nějakou dobu zabývala svýma škodolibýma básněma a trochu jsem poškádlila Naruto postavičky. Ale čtvrtý díl je konečně tu, tak itadakimasu.

V kuchyni se strhla pořádná mela.
Smraďoch, Prďoch a Tlusťoch se jali role informátorů a jeden přes druhého se snažili Saiovi vysvětlit pojem mimozemšťan, Sakura nestíhala vyvracet jejich teorie a jen zoufale vykřikovala: „Saii, tomuhle nevěř… nejsou zelení… nemají ani tykadla… ty oči si taky vymysleli… ne, IT opravdu neexistuje!“
Do toho všeho se Naruto řehtal na plné kolo, jako by zrovna viděl Orochimaru s divokou trvalou ála Bob Dylan v šedesátých letech, neboť mu Casper ukazoval různé rádoby strašidelné obličeje.
Sakuře už začínaly pomalu ale jistě přetýkat nervy, když se ozval ten husí kůži nahánějící zvuk.
„Á, u starého chlípného Ero-senina, slyšeli jste to taky? C-co to b-bylo?“ vyděsil se jako vždy první Naruto a nápadně se přikrčil na židli.
I ostatní strnuli hrůzou a v tu chvíli by se v nich krve nedořezal (pro duchy platí pouze ta první část věty).
„Nevím, asi vítr…“ Ještě to ani růžovlasá nedořekla a ozvalo se to znovu, „nebo taky ne. Vypadá to, že to zní zezdola. Má tenhle dům nějaký sklep?“ obrátila se zbledlá dívka na neživé.
„Nevím, jsme tu teprve dva dny, nemáme to tu do detailů prozkoumané,“ odpověděl Tlusťoch.
„Já myslím, že jsem jedny hodně staré dveře viděl naproti hlavnímu vchodu, pod schodištěm, když jsem včera sledoval váš příchod,“ vzpomněl si Casper.
„Tak pojďme, je to přece naše mise,“ připomněl jim Sai, zvedl se od stolu a zamířil ven z místnosti.
Naruto a Sakura si vyměnili krátký pohled, přikývli a vyběhli za týmovým kolegou vstříc neznámým úkazům.
Čtveřice duchů se vznášela za nimi.
Stanuli před zmiňovanými dveřmi, Sai jako jediný Nebojsa vzal za kliku, ale nic se nestalo, oloupané dveře s rezatou klikou se ani nepohnulo.
„Nechte to na mně, stínové klonové jutsu… Rasengan!“ A místo dveří zela ve zdi díra jako po průjezdu tanku.
„Skvělé! Infiltrace v tichosti nade vše! Jestli sis nevšiml, v zámku byl klíč.“
„He, promiň, Sakura-chan.“
„Pojďte, vy dva.“ Sai vytáhl z batohu světlo a začal sestupovat po točitém kamenném schodišti do husté tmy.
Všichni ostatní se vydali za ním.
„Hej, já nechci jít poslední! To, že jsem nějakou dobu už mrtvej neznamená, že se nemůžu bát!“ Hulákal Prďoch z konce řady.
„Ticho tam vzadu!“
„U Shinových splašených komárů, ty schody snad nikdy neskončí,“ postěžoval si Naruto po uplynutí několika desítek minut sestupování se světlem nad hlavou.
„Jsme dole,“ ozval se zničehonic Saiův šeptavý hlas.
Hlučný a ne moc chytrý ninja ho bohužel přeslechl, protože se mu v hlavě promítalo plno možných variant jeho budoucnosti, jedna z nejšílenějších byla kostra v jeho kombinéze a s čelenkou Listové přivázané na holé lebce kráčející po těchhle prokletých schodech ještě za sedmdesát let, už automaticky měl našlápnuto na další schod, proto pro něho rovná zem byla velkým překvapením, neudržel rovnováhu a rozplácl se na vlhkou kamennou podlahu.
„Ááááá, krysa! Fuj!“ Rychlostí blesku byl na nohou, proskočil Smraďochem a pověsil se nebohému Saiovi kolem krku.
„Naruto ba…“ Nedořekla pěkné oslovení Sakura, protože jí brada spadla minimálně ke kolenům. Před nimi se rozprostírala obrovská kruhová místnost obehnaná dohladka opracovanými stěnami skály, okolo zdí byly umístěny dřevěné stojany se stovkami, možná tisíci, lahví, zřejmě s vínem, a regály se zavařenou zeleninou ve sklenicích.
Přímo naproti schodům vedla z místnosti jediná cesta, vypadala spíš jako vstup do jeskyně.
,,To chcete jít do ty díry, co mi silně připomíná vchod do Mordoru?!" drtil Prďoch přes drkotající zuby.
Členům týmu sedm stačil jediný pohled, aby se dorozuměli a vydali se do nebezpečně vypadajícího průchodu.
Byla tam snad ještě větší tma než na schodišti.
„Br, tady je ale zima,“ postěžovala si Sakura jdoucí za Saiem, začala si rukama třít holé paže a pozorovala svůj srážející se dech.
„Půjčím ti svou bundu, jestli chceš,“ projevil se Naruto jako grant.
„Ne, stačí, když se na mě nebudeš tak lepit a dýchat mi za krk, vstávají mi z toho vlasy a chlupy snad úplně všude.“
„Promiň,“ omluvil se blonďák, vztáhl ruku a připlácl jí vlasy zpátky k týlu hlavy.
Ach jo, to je vážně takový blbec? To neví, že se to jen tak říká?
Už už měla na jazyku nějakou peprnou nadávku, když se ozval zvláštní šustivý zvuk a divné vysoké pípání.
„Ach, co to bylo?“ zašeptala místo toho vystrašená kunoichi.
„Netopýři. Muselo je probudit to Narutovo halekání, skrčte se tady ke zdi.“
„Cože?! Tím chceš říct, že je to moje vina!?“
A opravdu, netrvalo dlouho a nad hlavami se jim prohnal houf zhruba dvaceti zvířat. Skupinka se zvedla a pokračovala dál, po pár metrech tiché chůze došli do malé jeskyně.
K překvapení všech tam nebyla tma, ale pouze šero, Sai zvedl hlavu a viděl, jak v puklinách skály prosvítají sluneční paprsky.
„Tahle místnost musí být přímo pod zemí, to je zvláštní, vždyť po těch schodech jsme šli tak dlouho,“ podivila se Sakura nahlas.
„Ale ne, tady se to rozděluje,“ oznámil jim Naruto a ukázal na úzkou cestu vlevo a o něco širší chodbu vpravo.
„Tak se musíme rozdělit i my, Naruto a duchové půjdou vlevo a já a Sai tudy.“
„Co? Proč mám jít sám? Sakura-chan, já chci jít s někým z vás!“
„A proč my, takové vzácné bytosti, máme jít s tímhle kašparem?“ stěžoval si Tlusťoch.
„Už jsem řekla!“ *nasadila silně brutální pohled s klidem se rovnajícím tomu Tsunadinému*
„Naruto, neříkáš náhodou pořád, že jsi nejsilnější a nikdy se nevzdáš?“ popíchla ho škodolibě Sakura.
„To teda jsem a stanu se Hokage, tomu věřte! Dobrá, já a duší bratři jdeme spolu tudyhle,“ rozkázal Jinchuuuriki odhodlaně a snažil se zamaskovat třesoucí se kolena.
Tak se tedy rozdělili.
Naruto se světlem vytrčeným dopředu šel jako první a za ním se vznášely čtyři třpytivé obláčky.
„Hele, proč máte všichni ty čelenky s tím zvláštním znakem?“ vyzvídal Casper, vlastně ho to ani tak nezajímalo, ale chtěl nějak vyplnit to úděsné ticho.
„To je znamení toho, že jsi ninja a ten znak je symbolem Konohy.“
„Ale co kdyby...“ Nestihl to doříct, jelikož se znovu ozval ten zvuk, tentokrát mnohem zřetelněji.
„To zní jako kdyby někdo naříkal, volal o pomoc. Rychle!“ zařval Naruto a rozeběhl se nevšímajíc si vlastního strachu.
Konečně doběhli na konec, už viděli ty dveře, když do něčeho, ne, do někoho tvrdě narazil.
„Au, Naruto, co ta zas děláš?“ Držela se Sakura za hlavu, zrovna se se Saiem vyřítili z chodby napravo.
„Slyšeli jste ten křik? Někdo za těmi dveřmi je.“
„Jo, proto jsme utíkali.“
„Nechte to na mně,“ Sai vytáhl svitek a štětec, namaloval pár myšek, oživil je a poslal pode dveřmi prozkoumat dění v místnosti.
„Ty vado, to je masakr!“ ocenil to uznale Prďoch.
„Ach, je tam připoutaná nějaká žena,“ oznámil jim Sai se zavřenýma očima.
Ještě je ani neotevřel, když zaznělo Rasengan a mohli vidět ubohou starší dámu přivázanou za ruce k jakési silné trubě v malé komůrce bez oken.
„Ale to je přece paní Tarashiová!“
AUTOR: ta ženská, co je v 1. díle vítala na verandě.