Naruto RAP aneb Když Konoha básní - 2. kapitola - Den první

spoluautorská povídka, kterou píšou Leonyda Styron, Johnny Wolf a T.a.r.a.n.e.e

Den první... objevují se noví "zájemci"

„Takže, jak mi tady Lee s potěšením sdělil, koná ze zde v Konoze akce zavánějící sílou mládí.“
Ale ne, pomyslel si Neji, takže Lee už tím opravdu nakazil i Gaie senseie… co já jenom budu dělat?
„Věř Gai sensei, že půjde nám krásně,
celých těch třináct dní skládat básně!
Se silou mládí hravě to zvládneme,
Uchihu a Uzumakiho porazíme!“
Lee zablýskl zuby a ukázal Gaiovi vztyčený palec. Jeho velký vzor se nedal zahanbit a hned spustil:
„Všechny účastníky budu sledovat,
kdo bude podvádět, ten bude bědovat.
Náš milý Hokage jistě nám pomůže,
však on je pro všechny prototyp muže…!“
Neji se chytil za hlavu a odevzdaně pronesl:
„Co mi to zas přichystal můj osud?
Než se zblázním, raděj padám odsud.“
Otočil se o sto osmdesát stupňů a vyrazil pryč takovým tempem, až se mu ze sandálů kouřilo.
To nám ještě tak scházelo, být sledováni šíleným Gaiem, ne-li dokonce jednotkami ANBU, které jistě náš milý Hokage přivolá! Osude, osude…

Naruto si vykračoval po ulici, když vtom najednou mu cosi spadlo pod nohy. Jak zjistil, byl to Konohamaru, zamotaný do čehosi, chabě připomínajícího hnědou látku a vykřikoval:
„Slyšel jsem o tý tvý suprový sázce,
to pro mě bude snadná práce!“
Uzumaki si setřel z čela pot.
„To snad není možný, jak se šíří klepy,
víš však o čem sázka je, nebo už jsi slepý?“
Naruto vyplodil cosi, co nedávalo moc smysl, původně chtěl říci hluchý a ne slepý.
Konohamaru se uculil a vykřikl tak, že by to slyšela i celá země.
„Jestli prý prohraješ,
musíš říct hned,
Hin, že ji miluješ,
na to vem jed!“

Uchiha mladší měl zrovna namířeno… do sprchy, když vtom vytřeštil oči, otevřel a zavřel pusu, což zopakoval několikrát. Před ním na zemi ležel růžový papírek s jeho jménem. Zvedl ho tedy a jen co přečetl text:
Hokage Listové vesnice vydává nařízení pro všechny ninji mužského pohlaví, kteří dostali tento list. Ode dneška, (datum) celých třináct dní budete mluvit ve verších pod dohledem ANBU jednotek. Ovšem kunoichi ani vaše ženy se nesmí dozvědět, proč toto děláte! Nařízení končí oficiálně v den, kdy skončí chuuninské zkoušky. Informátor sdělil i trest za to, když někdo nesplní rozkaz, což se dozvíte teprve, když ho nesplníte.
Za tento skvělý nápad vděčíme mladým pánům Sasukemu Uchihovi a Narutovi Uzumakimu.
…sunul se k zemi. Nebyl ovšem jediný, kdo měl šok…
„To má být vtip…?“ dotázal se Gaara svého staršího bratra, který též dostal lístek. Ten do něj jen drcnul a kývnul hlavou směrem ke stromu, kde se skrýval ANBU a pozoroval, jestli červenovlasý bude nebo nebude mluvit ve verších. Jinchuuriki pochopil a honem dodal:
„Než ty zvládnu veršovat líp!“
Kankurou zavrtěl hlavou a odvětil:
„Myslím, že vtip to není,
avšak mé vítězství všechno změní!“

Neji se úspěšně vyhnul TenTeniným kunaiům a v tichosti pokračoval v tréninku. O černém ochránci ve křoví věděl, a také si domyslel, že dokud nepromluví, nemusí ho stihnout strašlivé ponížení. Avšak osud si na něj nachystal těžkou zkoušku, po ani ne pěti minutách se TenTen začala zajímat o neobvykle tichý stav jejího týmového partnera.
„Co že jsi dnes tak potichu, Neji?“
„Ale nejsem, to se ti jen zdá…,“ povzdychl si Hyuuga a v křoví to zlověstně zašustilo.
„Ehm… jen dnes nechtějí mluvit ústa má.“
„Vážně ti nic není…?“ podivila se.
„Jsem v úplném pořádku,
to snad každý vidí,
a veršovat po řádku,
to mi prostě sedí.“
„Ach jo, nejdřív Lee a teď ty…“ povzdychla si kunoichi a opustila cvičiště.
Nejiho slova teď mířila ke skrytému ANBU.
„Ach osude, osude,
co se mnou jen bude!?
A ty vylez z toho křoviska,
mám na tě speciální očiska!“

Shikamaru a Chouji seděli zrovna na terase u Akimichiových doma, Shikamaru jako obvykle pozoroval mraky a Chouji se cpal už desátým pytlíkem chipsů, když jim pod nosem přistály dva růžové papírky.
Jak si to tak přečetli, tlouštík začal ihned veršovat.
„Budu klidně veršovat,
víc jak potřeštěná lasička,
budu-li moci vyhrát,
kilo pečeného masíčka!“
Dlouhovlasý kluk s vysokým IQ si vzdychl a dodal:
„Ten děda si srandu dělá,
až mi z toho kůže bělá,
To je ale otrava,
já snad budu hadí potrava!“

Orochimaru pozoroval z úkrytu veršující Konohu a ošklivě se šklebil. Když v tom se mu cosi růžového připláclo na nos. Otočil papír s jeho jménem, který si ho nejspíš našel pomocí jutsu a pobavený úšklebek z jeho tváře náhle zmizel. Sakra, žádnej trest nechci! Budu muset taky veršovat…!
„A heleďme se, kdopak to tu je! Orochimaru, náš starý známý!“ uchechtla se jedna z postav v černých pláštích s rudými mraky.
„No né, páni Akatsuki,
copak tady děláte?
Počítejte s velkými muky,
když se na útěk nedáte!“
zavrčel nerudně Orochimaru a jeho bývalí parťáci se hrozivě rozchechtali.
„Hele, proč mluvíš ve verších?“
„Je to novej módní hit,
tak mě sakra nechte být!“ Hrozivě se zamračil a už se chystal odejít, když v tom dostali Akatsuki úplně stejné lístečky jako on.
„To vůbec není umění,
skládat blbý básně,
to mí miláčci hlinění,
vybuchují krásně!“
Blonďáček se dopálil a začal veršovat o sto šest.
„Ale že jsem umělec,
přijímám tu sázku,
a možná si nakonec,
v básních najdu lásku.
Nebo rýmy moje krásné
přilákají dav,
tím to totiž všechno hasne,“ když uviděl překvapení ve tvářích přítomných, dodal ještě nakvašeně: „A duševně jsem zcela zdráv!“
„A nafukuješ se jak páv!“ uzavřel debatu Sasori a poplácal Deidaru po ramenou.