Naruto RAP aneb Když Konoha básní - 3. kapitola - Den druhý

Den druhý… Pein zuří

Akatsuki si vzpomněli na to zaručeně pravdivé pořekadlo, že v nejlepším se má přestat, ušklíbli se a odtáhli Deidaru pryč. Orochimaru se za nimi díval a přemýšlel, zda by raději také neměl vyklidit pole. Voják z řad ANBU už mezitím vyhlížel jinou oběť. Toho využil Kabuto a připlížil se ke svému pánovi. „Našel jsem bezpečnější úkryt, Orochimaru-sama.“
Oslovený napřed prošmejdil pohledem všechna křoviska v okolí, než mu odpověděl. „Nuže, jdeme.“

Oba se chystali zmizet, když tu se ze země zvednul růžový papírek, který tu zanechali Akatsuki, když zběsile prchali daleko od toho města šílenců. Chvíli poletoval ve vzduchu a pak přistál Kabutovi na rameni. „Co je to?“ otřepal se mladík s brýlemi a vůbec nechápal, co mohlo jeho pána tak pobavit, že se kucká smíchy. „Tohle prostředí vám tedy rozhodně neprospívá, Orochimaru-sama. Jdeme odtud!“

Pein se mračil, když uviděl, že se mu ninjové předčasně vrátili do sídla.
„Kde máte ocasého?“
„Komplikace. Nemůžeme ho sledovat.“
„Co tím chceš říct, že nemůžete?“ namířil prstem na Zetsua.
„Listové se zbláznila. Všichni tam veršují. Ve vesnici se ukázat nemůžeme, a když budem číhat před branami Konohy, nakazíme se,“ vykrucoval se kanibal z Akatsuki.
„A zapomněl jsi dodat, že pokud promeškáme odchod ocasého… kolik že těch ohonů vlastně má…?“ zarazil se Kisame.
„Čtyři nebo pět, nejsem si úplně jistý,“ napověděl mu Itachi.
„Prostě, když nám prchne z Listové, zase ztratíme stopu,“ prohlásil žralok moudře.
„Náhoda, že jsou dva Jinchuuriki právě teď v jedné vesnici. Proč si prostě nemohl vybrat přístupnější místo pro dočasný pobyt… to fakt nechápu,“ zaškaredil se Hidan.
Pein stále tápal. „Netuším, co máte za problém. Plán je přece jasný jak facka! Ukrýt se v blízkosti Konohy a čekat, až ji ocasý opustí. Toho děcka s Kyuubim si nevšímejte, budou ho určitě hlídat, ale o tom, že jim do vesnice vstoupil další člověk s démonem v těle, určitě neví. Tak mi laskavě vysvětlete, proč je tak těžké se schovat v okolí vesnice a jen sledovat vstupní bránu?!“
Vůdce Akatsuki už rudnul v obličeji, protože neschopnost jeho podřízených ho doháněla k šílenství.
„My se tam prostě nemůžem zdržet!“ ohradil se Kakuzu. „Ještě bysme se nakazili jako Deidara!“
„Ale já přece řek jenom…,“ namítl blonďatý ninja.
„Jestli to zopakuješ, přiškrtím tě ocasem škorpióna,“ vyhrožoval Sasori.
Během následujících několika hodin členové Akatsuki s hrůzou zjistili, že jejich umělce ta veršovací mánie ještě neopustila, a nejhorší na tom všem bylo, že nákaza se rychle šířila.
„Jestli ještě jedno někdo z vás řekne nějaký rým, přetáhnu ho svou speciální zbraní!“ strašil je Pein, který se zoufale snažil vymyslet nějaké řešení.
Do dveří strčila hlavu jejich pohledná modrovláska. „Co že jste tak zaražení?“ podivila se, když uviděla ninji sedět tiše a způsobně na židlích.
„Nemysli na to
ty naše zlato!“
odháněl ji Kakuzu.
„Co jsem řekl?!“ Vůdce uchopil dlouhou hůl a praštil s ní maskovaného ninju přes záda. Ten si takového polechtání ani nevšiml.
„Asi zas nějaká nová zábava,“ mávla rukou Konan a pro jistotu se vzdálila.

Itachi našel Deidaru, jak se rozvaluje na posteli. Když spatřil černovlasého, chvíli se pochechtával a pak spustil:
„Venku je sluníčko,
usměj se maličko!“
Uchiha po něm střelil vražedným pohledem. „Nech toho, Deidaro! Kdo má furt mít na ty tvý vtípky náladu?“
„Co máš proti troše poezie? Taky je to umění!“ uculoval se ninja.
„Hele, do týhle šaškárny mě nezatahuj!“ ohradil se prudce.
„Vymysli vtip,
bude ti líp!“
Blonďáček byl skutečně vytrvalý.
Itachi se pobaveně ušklíbl. „Už je mi jasný, proč to děláš! Zjistil jsi, že to ostatní vytáčí, tak provokuješ.“
„To jsem až tak průhlednej?“ Deidara se zatvářil zklamaně.
„Akorát tady s tebou ztrácím čas!“ Uchiha bral za kliku, ale vzápětí aktivoval Sharingan, prudce se otočil a ještě stihl odrazit letící kunai. „Tos neměl dělat, Deidaro!“ zavrčel.
Kisame se podivil, když Itachi přitáhl do pokoje blonďatého ninju s šátkem na očích.
„Neblbni, Itachi! Tohle už není vtipný!“ bránil se mladík, ale Uchiha ho nehodlal propustit bez trestu.
„Kisame, máš ještě tu knížku, co jsi tehdy zabavil Konan?“
„Myslíš tu, o které jsem jí tvrdil, že ji roztrhám, když na nás bude žalovat?“ uchechtl se žralok.
„Jo, přesně tu. Kde je?“
„V šuplíku,“ ukázal mu ninja s rybí kůží.
Itachi požádal žraloka, aby mu knihu podal, poté strhl Deidarovi šátek z očí a donutil ho pohlédnout do jeho rudě zbarvených. „Mangekyou Sharingan!“

Okolí kolem blonďáčka ztmavlo, popravdě neviděl nic než černou a bílou. Bylo mu jasné, že z Uchihovy iluze se nedostane, dokud ho sám nepustí. Ale co proboha zamýšlí udělat?
Jeho věznitel se ukázal a pronesl nesmírně truchlivým hlasem: „Obžalovaný Deidara, příjmení neznámé, se odsuzuje ke třem dnům poslechu veršů z této nádherné knihy…“ Odmlčel se, protože nedokázal potlačit smích. „…knihy milostné poezie.“
„Né!“ vykřikl v panické hrůze blonďatý ninja.

Když už to vypadalo, že veršovací mánie odezněla, podařilo se Tobimu spravit jeden předmět, který onehdy sám rozbil, a zapěl:
„Tobi to zvlád!
Tobi je rád!“
Hidan se napřáhl a dal Tobimu pohlavek. „Hele, Tobi, přestaň mě s...át!“
Pein se znovu chopil hole, celý rudý v obličeji ji strčil nesmrtelnému ninjovi pod nos a zasyčel: „Vypadni z místnosti! Hned!“ Bělovlasý se ihned zvedl a zmizel dřív, než po něm Vůdce zatouží ještě něco hodit.

Jakmile bylo opět ticho, začal znovu přemýšlet. Tomu říkám nadělení! Když nám uteče ocasý, můžeme to rovnou zabalit. Ale jestli je nechám v sídle, za chvíli se z nich vážně zblázním. Co teď? Dilema. „Všichni sem pojďte! Tak neslyšeli jste?“ Ninjové se neochotně seskupili.
„Změna plánu! Dostanete nové instrukce. Půjdete ke Konoze, budete hlídat bránu a nevzbudíte podezření, že tam nemáte co dělat. Neříkejte mi, že nedokážete vymyslet způsob, jak to jejich hloupé nařízení obejít! Přece jsme chytřejší než oni, ne?“
„Jasně!“ zařvali ninjové z plna hrdla.
„Takže vám radím, abyste tu poezii začali pořádně trénovat, kdybyste se náhodou dostali do potíží.“
Do místnosti právě vstoupil Deidara, který si po Itachiho žertíku musel chvíli lehnout. „Trénovat poezii?“ zaúpěl a kácel se k zemi.
Hidan se k němu sklonil. „Omdlel, Šéfe.“

Sasuke nedokázal pochopit, kdo mohl vyzradit ten Narutův bláznivý nápad. Takhle bude za chvíli rýmovat celá mužská populace v Konoze. Rozhodl se, že se zeptá Uzumakiho, kdo v tom má prsty, a pak ho za to příkladně potrestá.
Okamžitě se za ním vydal a sotva ho uviděl, čapnul ho za jeho oranžovou bundu.
„Kdo vyzradil všem tu hloupou pohádku?
Zasloužil by si konopnou oprátku (kopanec do zadku)!“
Naruto chvíli přemýšlel a pak si položil palce nad oči, aby dal Uchihovi nápovědu. Ten se chtěl ujistit, že to správně pochopil a zazubil se podobně jako Rock Lee.
Naruto se zamračil. „Co je tu tak hrozně k smíchu, holobrádku?“
Sasuke zaúpěl, plácl se do čela a ukázal na procházejícího Gaie. Pak dlaněmi naznačil o něco menší osobu. Uzumaki se na něj chvíli zaraženě díval, ale pak mu to konečně došlo a přikývl. Uchiha zlostně zavrčel a pak ho upoutali opodál sedící chlapci. Shikamaru seděl v podřepu, ruce ve své oblíbené póze, ve tváři výraz naprostého soustředění. Chouji ho sledoval se zaujetím. Mladík s drdolem otevřel oči, pohlédl na papír, který měl položený vedle sebe a pak pomalu zavrtěl hlavou. Podíval se boubelatému kamarádovi do očí a začal cosi hláskovat, musel mu odezírat ze rtů.
„Co že z toho bude?“ vyjevil se Chouji.
Shikamaru vzdychl, vzal tužku a papír, v rychlosti na něj cosi načmáral a pak ho uchopil tak, aby na něj Akimichi dobře viděl. „ANBU nejsou všude,“prohlásil.

Sasuke ho sledoval, Naruto taky. Oba se na sebe usmáli. Jasně, pravidla jsou přece od toho, aby se obcházela! Že je to nenapadlo dřív!
Sasuke si odkašlal:
Tak já mizím,
měj se!
A radím ti dobře,
vzdej se!“
Blonďáček se mračil a díval se za ním. Vzdát se? To zrovna! On mu ještě ukáže! Nikdy nevezme svá slova zpět! To je jeho… cesta ninji.