Když přestane pršet 4

Všude je krev. Spousta krve. Všechno a všichni mlčí. Jen křik malého dítěte se rozléhá dlouhou chodbou. Je zde cítit kovový pach rudé tekutiny. Jsou tu jen dvě osoby. Jedna mrtvá a jedna živá, která se ďábelsky směje na celý dům, nevadí ji, že právě zabil matku dvou dětí. Nevadí ji, že na ni doma čeká manžel a dvě malá děťátka.
„Mami! Mami!“ rozléhá se žalostné, dětské volání chodbou. Chladnokrevný vrah jen nastraží uši a naslouchá splašenému volání, než se před ním objeví člověk, kvůli kterému je celý ten rozruch způsoben.
„Kdo jsi? A kde je máma?“ zapištěla holčička, která stála ve dveřích.
„Nerad to říkám, ale máma už nepřijde,“ uculil se ďábelsky vrah.
„Jak to myslíš, nepřijde? A kde je Hikaru?“ zeptala se vyděšeně.
„Je mrtvá, stejně jako ta chlupatá koule!“ sykl lhostejně a pak zmizel v oblaku kouře.
Až potom si všimla mrtvého těla. To tělo patřilo někomu, koho holčička moc dobře znala.
„Mami!“ sesunula se bezvládně k jejímu tělu.
Další šok ji čekal, když spatřila, že i její společník Hikaru je mrtev. To už se neudržela a průsvitná tekutina jí začala vytékat ze spod víček. Slzy plné smutku a samoty padaly do Hikarova bílého kožíšku a do vlasů její mrtvé maminky.

---------------------------------------------------

Kunai pročísl vzduch a zaryl se hluboko do kůry stromu. Shinobi, který ho hodil, nemotorně přistál na zemi, líně se poškrábal ve vlasech a zívl.
*Hraje Go, pořád se mu něco nelíbí, spí ve stoje, ale jeho IQ je větší než mám já* pomyslel si Asuma a zapálil si cigaretu. *Ten tlouštík je sním nejlepší kamarád a miluje jídlo tak moc, že to snad ani není možné*
Kolem jeho hlavy proletělo několik ninja zbraní a nebylo jich málo. *Ta dívka, Katsumi. Docela mě znepokojuje, musím si na ni dát pozor.*
„Tak jo, děcka! Dneska končíme!“ řekl sensei svým žákům, když začalo zapadat slunce.
„Tak jo, zase zítra,“ řekl Shikamaru.
„Naschle,“ rozloučila se Katsumi.
„Hezký den,“ odvětil Choji a všichni se vydali domů, každý svou cestou. Shikamaru ospalý, Choji s brambůrky a Katsumi s klidem. Šla tiše jako kočka a přemýšlela nad minulostí. Bolela. Řezala jako tisíc nožů.
Jak tak nad tím vším přemýšlela, ani neuslyšela, že na ní letí nejmíň tři kunaie. V poslední chvíli jim uskočila, ale než se vzpamatovala, dalších pět jí přišpendlilo oblečení ke stromu, takže se nemohla hýbat. Pak si uvědomila, že je úplně sama v temném lese a jako bonus za tmy.
„Ukaž se!“ zavrčela vztekle.
Místo odpovědi se jí ukázaly jen rudě svítící oči. Pak jen v hlavě uslyšela hlas. *A proč bych měl ?* zeptal se jí.
„Nejsi nějakej drzej? Nabourat se dámě do mysli?“ vykřikla na něj „Vylez, ty srabe!“
*A proč bych měl?*
„Protože je slušnost!“
Zlostí sebou trhla tak, že jí kousky oblečení zůstaly ve stromě a mohla se konečně volně hýbat. * Šikovná holčička *
„Tak už se sakra ukaž!“ zabručela a hodila po něm házecí jehly. Stín se jim s lehkostí vyhnul. Najednou jakoby se zastavil čas. Silueta najednou stála za ní a držela jí pevně za zápěstí, takže se nemohla ani pohnout. Katsumi čekala s napětím, co udělá. Překvapení bylo, že jí jemně vzal za bradu a otočil jí hlavu nahoru, aby se mu dívala do očí. Byly rudé a měly v sobě tři značky, které se po chvilce začaly točit do kolečka. Katsumi se rychle vytrhla s jeho sevření.
„Tak už sis vzpomněla?“ zeptala se postava a vyšla ze stínu. „Trénovali jsme spolu, je to pár dní, pamatuješ?“
„Cože? To...“ koktala a nevěřícně mu zírala do očí. „A pak jsi mi vymazal paměť!“
„Stejně, jako to udělám dneska.“ ujistil ji.
„A k čemu ti to jako je?“ zeptala se naštvaně.
„Jednou mi poděkuješ, věř mi.“ řekl stín.
„Jdu domů,“ řekla do vzduchu černovlasá kunoichi.
„Za chvilku!“
„Teď!“
„Až mi ukážeš tvojí kekkei genkai!“
„Promiň, je jen pro povolané.“ prskla a otočila se k odchodu.
„Katsumi...“
„Hm?“ otočila se na něj a spatřila zase ty oči.
----------------------------------
Záblesk, tma, mžitky před očima.
----------------------------------
„Co to k sakru bylo?“ zeptala se po chvilce sama sebe. To, že někdy potkala toho divného chlápka v lese zapomněla okamžitě, co se naposledy podívala do jeho očí.
„Řekni mi Itachi, co na ní furt vidíš? Je to malá holka.“ houpal se blonďák s dlouhými vlasy na větvi.
„Líbí se mi,“ uculil se ďábelsky ten s červenýma očima.
„Jestli chceš nějakou kost na jednu noc, já ti nějakou seženu,“ řekl překvapeně jeho vrstevník a skočil ze stromu.
„Ne, díky. Myslel jsem to jinak, chci ji učit, ale pořád jí nemůžu věřit, víš?“ opřel se Itachi o strom.
Blonďák se zarazil a najednou se jeho rty rozvlnily mírným úšklebkem.
„Má ale sexy vlasy, co?“ uculil se.
„Kam tim míříš?“ podíval se na něj vražedně.
„No, já nevím, ale ta její postava...“ šklebil se dál.
„Deidaro, ty zm*de...“ zasyčel Itachi.
„No jo, promiň!“ začal se tvářit normálně.
„Půjdem, ne?“
„Jo, jdem.“