manga_preview
Boruto TBV 07

Hra s osudem VII.

„Tak to vypadá, že Sensei už zase přijde pozdě. Proč mě to už vůbec nepřekvapuje.“ zakroutí Sakura hlavou.
Nechápavě se na ni podívám, ale než mi stačí cokoli k tomu říci, promluví pěkně nahlas Naruto: „No, víš on sensei Kakashi vždycky chodí pozdě. Pokaždé dorazí klidně i s několika hodinovým zpožděním a vymýšlí si ty nepitomější výmluvy o tom, co jej protentokrát zdrželo. Vždycky je to něco jako: „Ahoj mládeži, omlouvám se, že jdu pozdě, ale ztratil jsem se na cestě životem.“ A tak všelijak podobně.“
Musím se sice chytnout za uši, protože jinak mi prasknou bubínky, ale jinak jen chápavě přikývnu.
„Ty Mayu, myslíš, že bychom se tě mezitím mohli zeptat na pár věcí.“ promluví ke mně opět Sakura. „Přeci jen jsi náš nový člen. A snad se na nás nebudeš zlobit za to, že jsme krapet zvědaví.“ Na rtech jí přitom hraje přirozený a milý úsměv. Je zvědavá, vidím to na ní. Vlastně jsou nejspíš zvědaví všichni a také vlastně proč ne. Já jsem stejně zvědavá na ně.
„Ostatně proč ne. Mám ale jednu podmínku.“ řeknu jí a chvilku čekám. Sledují mě troje páry očí a čekají. Nejspíš na tu moji drobnou podmínku. Proto raději rychle pokračuji: „Klidně se mě ptejte. Cokoli vás zajímá, vám ráda vysvětlím, když to budu vědět. Ovšem stejně zvědavá jsem já na vás, takže bych také ráda o vás něco věděla.“ Zahlédnu úsměv na každičké jediné tváři a poté také souhlasné přikývnutí. Hurá.
V příštím okamžiku ze sebe začnou chrlit jednu otázku za druhou, jako například: Kolik je ti let. Odkud jsi. Jsi v Konoze dlouhou, protože jsme tě až doposud neviděli. Kdo tě trénoval. Jaká je tvá specializace. Co máš ráda k jídlu. Kde bydlíš. A mnoho dalšího.
Pěkně svižně se nadechnu a pustím se do toho: „Mé jméno je Mayu Sato, ale to už víte. Je mi 16 let. Nevím, odkud pocházím. Ostatně o své minulosti toho mnoho nevím. V Listové vesnici žiji asi něco málo přes tři roky. Bydlím v domě Iruki Umina. Mým trenérem byl až doposud Ebisu-sensei. O žádné přesné specializaci nevím, ale ovládám taijutsu i ninjutsu. Snad i celkem obstojně. Miluju zvířata, vodu, plavání, meditaci a jógu. K jídlu mi chutná nejvíce čínská kuchyně a z pití asi bílý čaj. Jo a ještě děsně ráda čtu. To je asi tak v kostce vše.“
„Proboha, další milovník knížek. Tak to si se Senseiem určitě budeš rozumět.“ zašveholí zhurta Naruto.
„Upřímně pochybuju o tom, Naruto, že čte stejné knihy jako on. Nemyslíš?“ zeptá se ho Sakura a pokračuje dál. „Jak je možné, že si nepamatuješ nic ze své minulosti. To máš nějaký výpadek? Nebo myslíš, že je to něco jiného? Promiň mi tu zvědavost, ale jsem medic a tak mě tyto věci přirozeně zajímají.“
Pokrčím jen rameny: „Prostě nic nevím. Jakoby se můj život začal až v době před třemi lety. Pamatuji si jen dvě věci: koho jsem potkala jako prvního a bolest. Když mi bylo asi tak 13 let, tak jsem se dostala sem do Konohy. První člověk, kterého jsem tehdy potkala, byl Iruka Umino. Později mi řekl, že mě uviděl u hlavní brány, když nesl nějaký vzkaz službě. Prý jsem byla od krve, šaty potrhané a všude po těle jen samá modřina a řezná rána. Já si to nepamatuji, ale prý to tak bylo. Tehdy mne odnesl do nemocnice a po dohodě s Pátou Hokage se o mě staral. Pokud jde o tu druhou věc, tedy o bolest, pak se mnou musí nějakým způsobem souviset neskutečná bolest. Matně si vybavuji bolest a utrpení. Pokaždé to vidím ve svých snech jako jakýsi hodně špatný a rozmazaný film. Většinou se probudím celá propocená a srdce mi bije tak divoce, že bych jen díky jeho rytmu mohla vyhrát jakýkoli závod. Častokrát se dokonce probudím s křikem a tehdy je to asi vůbec nejhorší.“
„Pane bože, to musí být strašlivé.“ řekne soucitně Sakura.
„Není to tak zlé. Ve skutečnosti jsem si z toho udělala jakousi přednost a naučila jsem se s tím snad i žít. Někdy se už dokonce i vyspím. Trvá to sice tak tři až čtyři hodinky a vždycky jen jednou za delší období, ale musí to stačit. Vždycky si říkám, že bolest může být i užitečná. Dokud totiž cítíš, že tě něco bolí, víš bezpečně, že ještě dýcháš. Víš, že žiješ.“ mrknu na ni zpátky s úsměvem.

Postava, která po celou dobu tohoto hovoru sedí ukrytá v koruně jiného stromu, si sama pro sebe pomyslí, jak moc bylo užitečné ještě krapet posečkat. Dobře ví, že by o toto vše přišla, kdyby tam vtrhla, tak jak původně zamýšlela. Nyní je ale již doopravdy potřeba začít s tréninkem. Na hovory snad bude čas ještě později. Zvedne se a s hlasitým - PUF! – se zjeví na zábradlí mostu hned vedle Sakury.
„Hoj mládeži.“ řekne prostě a na znamení pozdravu také zvedne pravou ruku. „Promiňte mi to zdržení, ale ztratil jsem se zase na cestě životem.“
Přesně v tu samou chvílí se k Mayu otočí Naruto i Sakura a s potutelným úsměvem zvednou svoje ruce ve stylu: NO JAKO BYCHOM TI TO NEŘÍKALI. Všichni se pak společně rozesmějeme. Dokonce i Sai a to prý bývá zřídkakdy. Utřu si své první slzy radosti a pomyslím si, že je to vlastně moc prima, že teď patřím mezi tyto lidi. Jsou přirození a chovají se ke mně moc hezky. Bože díky.
„Tak to by snad stačilo.“ řekne náš Sensei. Pak se podívá na tu novou dívku a prohlíží si ji. V dalším okamžiku ale jen seskočí na zem a opře se o zábradlí. Však ještě dneska uvidíme, co umíš. Hnedle si to ověříme. Otočí se doprava a kývne na všechny levou rukou. „Tak jdeme. Dneska mám pro vás nový způsob tréninku. Takže pěkně svižně všichni za mnou na tréninkovou louku.“ Sám se ale courá vzadu za svými studenty a přemýšlí.

Asi za patnáct minut dorazíme na místo. Naruto a Sakura si oba vzpomenou, kdy tu byli naposledy. Tehdy byl jejich tým ještě bez Saie a bez Mayu. Zato tu byl Sasuke. Tolik vzpomínek a tolik bolesti potom. Sakura se otočí na Kakashiho a prostě řekne: „Sensei, pamatujete si na to, když jsme se tu setkali vůbec poprvé.“ Bělovlasý muž s páskou přes levé oko pouze přikývne.
„Tolik vzpomínek…“ řekne nahlas Naruto a zatne svoje dlaně v pěst.
„Naruto, snaž se uchovat si jen ty pěkné vzpomínky. Ty už ti nikdo nikdy nevezme. Tomu věř.“
„Děkuju ti Mayu. Jsi hodná.“ odpoví blonďák.
„Tak bych vám snad mohl nyní vysvětlit, co po vás teď budu chtít, nemyslíte.“ řekne nám Kakashi. V duchu přemýšlí o tom, kdo z nich bude nejvíc protestovat nad tím, co je dnes čeká. Uvidíme. „Dobře poslouchejte. Nehodlám to opakovat dvakrát.“ V příštím okamžiku začne popisovat velmi detailně, co bude třeba, aby udělali. Pak jen ztichne a opře se o jeden ze tří kmenů přesně uprostřed tréninkové louky. Teď jen čekat.
„To nemůžete myslet vážně.“ zařve první Naruto, jakmile mu dojde plný smysl toho, co právě uslyšel.
„Proč.“ zeptá se ho jenom prostě.
„Sensei, to je skoro až kruté. Máte představu, jak to bude bolet. Tedy za předpokladu, že to vůbec někdo z nás dokáže. To se nedá zvládnout.“ řekne pro změnu Sakura.
„Ale jde to, Sakuro. Zrovna ty bys s tím neměla mít vážnější problémy.“ odpoví jí a čeká, co na to další.
„Vyžaduje to naprostou kontrolu chakry v kterémkoli momentu. I tak si ovšem ten člověk natáhne snad každý sval v těle. Souhlasím se Sakurou, že to bude strašlivě bolet. Nejspíš je to neproveditelné, ale sem zvědavý na to, kam se každý z nás může dostat.“ ozve se Sai.
Výborně, tak to je třetí. Takže teď už zbývá jen ona, pomyslí si Hatake a mrkne na Mayu. Ta ale mlčí a nevypadá na to, že by hodlala zasáhnout do hovoru. Prostě tam tak stojí a těká pohledem z jednoho na druhého. Rozhodne se ji proto trochu popostrčit: „Mayu, co si o tom myslíš ty. V našem týmu si vždycky sdělíme navzájem svoje názory. Nezaručí ti to sice, že ho prosadíš, ale je dobré mít možnost říci, co si o tom či onom myslíš.“
Jen pokrčím rameny a pak odpovím: „Také já souhlasím s tím, že to bude nejspíš bolestivé a zasáhne to každý sval v těle. Je také pravda, že je potřeba rozumně rozvést po celém těle chakru. Následně musíme regulovat stejným způsobem po celou dobu její sílu a intenzitu. Nedomnívám se ovšem, že by to pro nás bylo nemožné. Všichni jak tu jsme, máme nejspíš schopnosti na to, abychom to zvládli. Každý po svém a každému z nás to zabere jinou dobu, ale zvládneme to všichni. To je celé.“
„Mohla bys nám ještě říct. Proč se domníváš, že to všichni zvládnete.“ zeptá se mě v dalším okamžiku.
„Prostě proto, že kdyby to bylo pro nás nemožné, netrval byste na tom už nyní. Pokud tím ovšem nesledujete ještě jiný cíl. O tom ale dost pochybuji, uvážím-li, že nejspíš chcete otestovat míru a preciznost s jakou nyní kontrolujeme naši chakru. Je to vlastně něco podobného, jako když jsme se učili všichni vyšplhat na strom nebo chodit po vodě. Taky bylo nutné soustředit chakru do chodidel a pak s její pomocí třeba vyšplhat vzhůru. To je podle mne vše.“
Jounin se usměje pod maskou, což ovšem ani jeden z jeho studentů nemůže právě kvůli ní vidět. „Výborně.“ řekne pak jen jejím směrem.
„Sensei, takže to chcete jen kvůli tomuto. A co když to někdo z nás nezvládne. Co pak?“
„Je to přesně tak, jak Mayu řekla, Naruto. Kdybych nevěřil, že na to všichni máte, nechtěl bych to po vás. Žádný jiný důvod pro to totiž dneska nemám.“ odpoví mu Hatake. „Nemusíte se bát. Vždyť víte, že nedovolím, aby kdokoli z mého týmu trpěl. A týká se to i tebe Mayu. Vždycky vás všechny ochráním. Takže – kdopak bude první?“ Přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, ale nevypadá to zrovna na houf dobrovolníků. Pak se zarazí na Mayu. A dostane nápad. „Slyšel sem od Ebisu, že plníš přesně do puntíku to, co dostaneš za úkol. Nemáš chuť nám to předvést.“ zeptá se prostě.
Odpovědí je mu jenom prosté přikývnutí doprovázené: „Pokud si to přejete, pak prosím.“
„Výborně. Tak jdeme na to. Chvíli počkej, než nachystám lana. Pak tě zavolám a pustíme se do toho.“
Musela jsem se asi zbláznit, pomyslím si pro sebe. Podvědomě si sáhnu na svůj amulet. Trochu se uklidním, když zjistím, že je tam jako obvykle. Nevím proč, ale vždycky mi tak nějak dodává pocit jistoty.
„Mayu, jestli se na to necítíš, tak to nedělej.“ zaslechnu vedle sebe Narutův hlas.
Otočím se k němu s úsměvem na rtech: „Neboj se o mě. Já vím, že to zvládnu. I tak ale děkuji.“
„Kdyby něco, tak si pamatuj, že stačí jen naznačit. Chci, abys věděla, že jsem dost dobrý medic-ninja.“ přidá se Sakura.
Podívám se ještě na Saie. Ten se jen usměje a prostě mi řekne: „Drž se.“
Všichni pak společně sledujeme, jak Sensei uvazuje mezi dva dřevěné špalky jednotlivá lana. Vytváří tak něco jako speciální šibenici. Ani ne za pět minut je hotovo. Celá konstrukce je povolena a v její středu jsou čtyři oka. Do každého z nich bude patřit jedna z končetin. Nahoře napravo a vlevo ruce, dole pak to samé pro nohy. Sám bude stát po pravé straně. Bude držet hlavní lano. Po zajištění nás totiž s jeho pomocí vždy mírně nadzvedne, ale ne úplně, podle toho jak moc se budeme přitahovat my. Zkrátí tak délku lan u rukou a nohou. My se musíme soustředit na tok chakry a vyrovnávat toto zatížení jednotlivých končetin. Doslova jí obalíme jednotlivé údy a omezíme tím bolest na minimum. A to je přesně ono. O to tu půjde. Může to znít nemožně, ale jde to. Co uděláte, pokud budete viset někde přivázaní u stropu s rukama nad hlavou. Představte si, že máte ruce spoutané a u stropu je hák a vy za něj visíte. Logicky se budete snažit přitáhnout se nahoru pomocí rukou. Pak se pokusíte uvolnit vyháknutím smyčky nebo řetězu. No a toto je dost podobné, jen obtížnější. Když tak na to teď koukám, napadne mě na moment, že to doopravdy bude nemožné. Ne. Teď se rozhodně nevzdám.
„Tak hotovo. Můžeš teď jít sem, Mayu.“ řekne mi.
„Jistě.“ odpovím mu a vykročím. Během cesty si ještě svléknu plášť. Nic proti tomu nemá, takže fajn. Stoupnu si doprostřed mezi dva kmeny. Pak natáhnu obě ruce a každou z nich provleču smyčkou. On je poté utáhne. To samé provedu s oběma nohama.
„Natáhni ruce podél těla. Až budeš připravena, tak dej znamení. Rozumíš mi?“ řekne a povídá se mi do očí.
Pouze přikývnu.
Stoupne si bokem k hlavnímu lanu a ještě dodá: „Neboj se. Jsem tady a bude-li to třeba, pak okamžitě zasáhnu. Věř mi.“ Nikdo z nás si nevšimne toho, že si zvedne pásku z oka.
Podívám se před sebe. Vidím tam stát Sakuru, Naruta a Saie. Čekají a v jejich očích trochu vidím strach a obavy. Nedivím se jim. To, co teď cítím, by mohlo klidně být to samé, ale to já nevím. Usměji se na ně a pak už jen zavřu oči a soustředím se. Po zdánlivě nekonečné chvíli ticha přikývnu, na znamení toho, že můžeme začít. Sensei mírně zatáhne. Nevnímám to, ale citím, že stoupám. Pomaličku kousíček za kousíčkem se zvedám. Mám pořád oči zavřené a nevidím nic. Soustředím se na svoje vnitřní já. Je to, jako bych se na sebe dívala zevnitř svého těla. Vidím zápěstí a kotníky a cítím, kolik mám kam dát zrovna energie. Je to zvláštní pocit, ale doopravdy necítím žádnou bolest. Lano se mi nikam nezařezává. Myslím, že bych už mohla zvládnout i otevřít oči. Udělám to a svůj pohled zabodnu do prvního člověka, kterého uvidím. Je to Naruto. Soustředím se na jeho oči. Vidím tu nekonečnou modrou sytost. Krása. Najednou je všemu konec. Dokázala jsem to. Paráda a teď ještě dolů a bude to vše. Návrat dolů je již o poznání lehčí, aby taky ne. Najednou stojím opět na zemi. Sensei už mi povolil obě ruce a teď se snaží osvobodit moje nohy. Trochu si promnu zápěstí a pak jen zatřepu rukama.
„Ukaž, zkontroluju ti ruce.“ zaslechnu jeho hlas.
Poslechnu a natáhnu ruce před sebe. Nic tam není. Žádná oděrka, žádný šrám. Jako bych právě před chvílí nevysela ve vzduchu a nebyla postupně přitahována vzhůru. Zvláštní pocit.
„Hm, jak se zdá jsi v pořádku. Tak fajn. Další na řadě bude třeba Naruto.“ řekne jen a otočí se ke mně zády.
Jdu pomalu za Sakurou a Saiem. Když míjím Naruta, zastavím se a pouze mu pošeptám: „Představ si, že můžeš létat. Vím, zní to divně, ale věř mi. Mělo by to fungovat stejně. Dej si na čas s přípravou a pak postupuj pomalu a systematicky jakoby krok za krokem. Poslechni mě a půjde to samo.“ Pouze přikývne a pak jde dál. Já se postavím po boku Sakuře a Saiovi a spolu s nimi čekám, jak dopadne Naruto.

5
Průměr: 5 (13 hlasů)

Kategorie: