Hra s osudem VI.

Stojím před úřadem Hokage a přemýšlím, co budu po zbytek dne dělat. Jít trénovat se mi teď právě nechce. Je na to moc velké vedro. Přestože jsem v té kanceláři nebyla moc dlouho, stačilo se za tu dobu změnit pár věcí. Hlavně počasí je nyní úplně jiné než předtím. Zacloním si rukou oči a pohlédnu vzhůru. Vidím, jak oblohou plují mraky a slunce praží tak silně, že vás prostě musí napadnout, že nás tímto za něco trestá. Úplně cítím, jak mi teče pot po celém těle. Asi se půjdu projít k vodopádu a zaplavu si. Jo, to bych rozhodně mohla udělat. A co pak? Hm, pak bych si snad někde mohla na chvíli sednout a číst si. Takový výhled na Konohu z koruny pořádně zeleného rozložitého stromu nezní vůbec špatně. Ano. Přesně tak to udělám.

HAF!
Sice to zaslechnu jen jakoby zdálky a tlumeně, ale stejně už vím, kdo to je. Stočím svůj pohled od nebe směrem k tomu zvuku. Pravou rukou si pořád cloním oči před silným sluníčkem.
HAF! --- HAF! HAF! --- HAF! HAF! HAF!
Blaftá vesele Akamaru a peláší si to přímo ke mně. Rty mi zvlní úsměv a očima teď hledám jeho pána. Ano, tamhle ho vidím. Zpoza nejbližšího rohu se právě totiž vynořil mladík a s hlubokým vrčením se snaží doběhnout svého chlupatého přítele. Ten už je ale bezpečně u mě a nechává se právě drbat za ušima. Tváří se přitom tak rozkošnicky, jako bych mu dávala tu největší a nejmorkovější kost na světě.
„No jestli mi to nemělo být hnedle jasné.“ zavrčí se zlobně přimhouřeným pohledem k Akamaruovi. „Ty jeden lenochu! Máme ještě trénovat a ty se najednou sebereš a pelášíš pryč jako by ti hořel ocas u zadku. Ahoj Mayu, neměj mu to za zlé. Kdykoli tě někde v dosahu ucítí, je jako posedlý a nedá si pokoj, dokud ho nepohladíš.“
„To je přeci v pořádku Kibo. Akamaru mi nevadí, ani trošičku.“ odpovím mu klidně a nepřestávám drbat toho lumpa, o kterém je tu od počátku řeč.
„Stejně je to ale zvláštní. Akamaru obvykle nedovolí lidem, aby se mu takto přiblížili. Nechápu, jak to děláš.“ kroutí nad naším počínáním nechápavě hlavou.
„Kouzlo.“ šeptnu s úsměvem a narovnám se. „Prostě kouzlo osobnosti Kibo. V tom to je.“
Ještě na ně oba mrknu a pak už odcházím směrem ke svému domovu. Ani tak milá návštěva, jakou Akamaru rozhodně je, mne neodradí od mého dnešního úmyslu jít si zaplavat. Miluju vodu a miluju i ten pocit, když se ponoříte do příjemně chladné vody a necháte ji, ať vám postupně omývá celé tělo. Připadám si vždycky jako bych se znovu narodila. Tak čistá, tak uvolněná a tak neskutečně nabitá energií. Je to prostě pohádka a naprosto nic se tomuto pocitu nevyrovná. Vždy se ponořím pod hladinu a plavu tak daleko jak jen to jde na jedno nadechnutí. Dokážu se takto zabavit na hodně dlouhou dobu. Když tak nad tím přemýšlím, skoro pokaždé dokážu přeplavat tam a zase zpět nejméně pětkrát. Dělám to tak pravidelně a myslím si, že mě to nikdy nepřestane bavit. Jakmile se dosytnosti vyřádím ve vodě, vylezu na břeh a osuším se. Mokré věci rozložím a nechávám je uschnout. Sama se vyšplhám po stromě úplně nahoru a usadím se. Vím, kdybych právě teď užila svých ninja dovedností, byla bych nahoře zcela určitě mnohem rychleji. Jenže to by pak nebyla taková zábava a o to tu přeci jde. Občas prostě musíte jednat jako obyčejný člověk a užívat si ten pocit. Usadím se na jedné solidní větvi, opřu se zády o kmen stromu a otevřu knihu. Pak už mi jen zrak běhá po jednotlivých řádcích a mé prsty otáčí stránky jednu za druhou.

Mezitím se v kanceláři Páté Hokage schyluje k velmi zajímavému setkání a rozhovoru pěti osob. Za stolem stále sedí Tsunade-sama a po její pravé straně je pořád ještě Shizune. Před nimi stojí právě teď vedle sebe Iruka Umino a Ebisu. Někde vzadu za nimi se o zeď opírá Kakashi Hatake a se založenýma rukama na hrudi a pohledem stočeným k zemi čeká, co se bude dít.
„Předpokládám, že všichni jste už moc zvědaví na to, proč jsem vás sem pozvala.“ řekne jejich směrem Hokage. „Začneme tedy s tebou Ebisu.“ Pohledem probodne jmenovaného, ale pokračuje dál „Od zítřka už nebudeš Senseiem pro Mayu Sato. Rozhodla jsem se, že její výcvik pod tvým vedením skončil. Díky tvým podrobným zprávám o všech jejích pokrocích a dosažených úspěších se domnívám, že je načase nasadit ji do některého z týmů. V každém případě ti děkuji za čas a úsilí, které jsi jí věnoval.“ Dotyčný pouze kývne mírně hlavou.
„To přeci nemůže být pravda! Neříkejte mi Hokage, že ji dáte na starost právě jemu.“ rozhořčeně vykřikne Iruka a prstem přitom ukazuje někam za svoji osobu.
„Zatraceně Iruko. Já mám pro to, co dělám setsakra dobrý důvod, nemyslíš.“ zařve na něho zpátky Tsunade. Bouchne do stolu takovou silou, že kdyby ten nebyl z masivního dřeva, tak se okamžitě rozletí na docela maličké kousíčky.
„Nikdy jsem o vás nebo o vašich rozhodnutích nepochyboval. Já jen nechápu, proč to má být zase on. Nejdříve to byl Naruto a teď Mayu.“ zabručí již klidnějším tónem tmavovlasý muž.
„Iruko, já vím, že se o ni bojíš. Staráš se o ni od prvního okamžiku, co se tu objevila. Poslední tři roky jsi jediná její rodina a ona tvoje. Jenže ona potřebuje mít kolem sebe lidi svého věku a ty to moc dobře víš. Navíc oba dva dobře víme, jak výjimečná osoba Mayu je. Jako taková potřebuje, aby na ni dohlížel někdo s výjimečnými schopnostmi. Nepředpokládám, že by bylo nutné se tu přít o to, jestli je Hatake takovým člověkem nebo ne. Nemyslíš?“
„Hai, Hokage-sama. To je naprostá pravda.“ přikývne pouze Iruka. Nemá k tomu již co dodat.
„Tak. Jsem ráda, že jsme zvládli otázku kompetencí tak rychle, proto přejděme k dalšímu.“ řekne Hokage zvučným hlasem a svůj pohled zabodne do elitního jounina u dveří. Ten jako by právě na toto čekal, se odlepí ode zdi a přidá se k dvěma mužům stojícím před stolem.
„Tady máš její složku. Prostuduj si pečlivě její základní údaje. My zatím počkáme.“ podává mu přes stůl zmíněné papíry Hokage.
Bělovlasý ninja je uchopí a pečlivě jimi listuje dobrých patnáct minut. Pozorně si prohlíží fotografii na první stránce a na nejdelší čas se zdrží pročítáním výčtu dovedností oné osoby. Pak podá vše nazpět přes stůl Tsunade a zeptá se: „Nikde sem si tam nevšiml byť i sebemenšího náznaku, který by mluvil o jejích genjutsu schopnostech. Pokud je pravda, co jsem slyšel o tom incidentu před několika měsíci, pak musí disponovat jistou dávkou i tohoto jutsu.“
„To nevíme jistě. Nikdo prostě nebyl schopen prozkoumat plně rozsah jejich dovedností v tomto směru. Je jisté, že dokáže ovládat mysl. Řekl bych, že umí mnohem efektivněji pracovat s psychikou, než jak to teď předvádí. Týká se to přitom zvířat i lidí. Z nějakého důvodu se drží zpátky. Je možné, že je to v tuto chvíli nad její síly. To, co se stalo v lese před 4 měsíci, byla spíš náhoda nežli úmysl. Byla v ohrožení a nebyla tam sama. Sice dokázala toho rozběsněného tygra zastavit pouze pohledem, ale nedokázala mi pořádně později vysvětlit, jak k tomu došlo. Spouštěcím mechanismem byl v tomto případě strach, protože měla s sebou několik malých dětí ze školy. Myslím si, že kdyby tam byla sama, tak prostě zmizí.“ řekne Ebisu.
„Zajímavé, velmi zajímavé. Je tu ještě něco, co bych měl vědět?“ podiví se Kakashi a přitom si rukou projede své střapaté vlasy.
„Ano.“ odpoví opět ninja, jemuž sedí na nose černé brýle. V tu chvíli se k němu zvednou čtyři páry očí najednou. „Včera jsem si ověřil, že Mayu dokáže plně kontrolovat tok své chakry podle potřeby. Myslel jsem si to již nějakou dobu, ale nebyla vhodná příležitost věnovat se tomu. Omlouvám se, Tsunade-sama, toto jsem nestačil zanést do své zprávy včas.“ řekl s provinilým výrazem ve tváři směrem k Hokage. Ta jen mávla rukou a naznačila mu, aby pokračoval dále. „Mayu zřejmě dokáže dle libosti měnit intenzitu, tok a sílu chakry, která jí proudí tělem. Přesně dávkuje takovou míru chakry, která je právě na to či ono potřeba. To vše pouze prostřednictvím své vnitřní síly a naprosto neskutečného sebeovládání. Až doposud jsem se s ničím takovým ještě nesetkal. Její IQ bude pravděpodobně hodně vysoké a zřejmě i to bude jeden z důvodů její precizní práce s chakrou. Jak všichni víme, vyžaduje to naprosté soustředění a vysokou míru sebeovládání a naučit se to ovládat a používat zabere každému studentovi jinak dlouhou dobu. No, ji jsem to nemusel učit. Uměla to jaksi sama od sebe a dělá to naprosto přirozeně a automaticky.“
„Podle čeho soudíš, že má vysoké IQ.“ zeptal se ho Kakashi.
„Viděl jsem ji, jak na střeše hraje s Shikamarem Narou shougi a vypadalo to, že přemýšlet musel on. Ale ne proto, že by vymýšlel své příští tahy dopředu do zásoby. On musel přemýšlet nad tím, jak se jí ubrání.“ řekl prostě. V ten moment se s údivem zvedli čtyři páry obočí a Tonton na zemi u stolu jako na povel poplašeně kvikla.
„Čím dál tím lepší.“ usmál se pod maskou Kakashi. Začínal být na tu dívku doopravdy velmi zvědavý. Také bude nesporně dost zajímavé, co na ni řeknou ostatní jeho studenti. Hlavně Naruto bude asi pěkně v šoku.
„No, myslím si, že pro dnešek by to mohlo stačit.“ vložila se do hovoru opět Hokage. „Dávám ti ji na starosti, Hatake. Doufám, že zjistíš další informace a v příští zprávě už si přečtu nějaké zajímavé novinky. To by bylo vše a teď laskavě všichni ven z mé kanceláře. Mám toho všeho pro dnešek akorát tak dost. A ještě musím připravit plán nových misí. Takže – VEN!!! Shizune, ty mi přines čaj, prosím.“
„Hai, hned to bude Tsunade-sama.“ odpoví jí tmavovláska a chystá se k odchodu.

Je krásné ráno a já si spokojeně sedím v koruně stromu a pěkně z vrchu sledují most pod sebou. Ani ne za několik málo minut tu mám mít sraz s členy mého týmu a s naším Senseiem. Jsem zvědavá, jací ti lidičkové budou? Jestlipak mne přijmou mezi sebe. Od Shizume-sama vím, že do týmu sedm patří Naruto Uzumaki, Sakura Haruno a Sai. Každý z nich vyniká něčím jiným a každý z nich je zvláštní. Naruto má v sobě dokonce uvězněného devítiocasého démona Kyuubiho. Sakura byla studentkou samotné Hokage a je to navíc medic-ninja. Sai je bývalý člen Rootu a prý i celkem talentovaný malíř. No a vedoucím této skupiny je elitní ninja a jounin Kakashi Hatake. Oho, tak to je skutečně pocta a pravá výzva. Říká se mu totiž kopírovací ninja a prý doposud zkopíroval víc než tisíc různých technik pomocí svého levého oka, kde má Sharingan. V dálce vidím přicházet dívku s růžovými vlasy. Tak to bude určitě Sakura Haruno. Rázným krokem dojde až na most a opře se o jeho zábradlí. V příštím okamžiku se vedle ní zjeví tmavovlasý mladík, který si sedne na zem a něco čmárá do skicáře. Zajímavé. Téměř bych si ho nevšimla, kdybych necítila jeho chakru ještě předtím než se tu zjevil. To bude určitě Sai. Teď už zbývá jen Naruto a Sensei Kakashi. První v příští vteřině přiletí jako uragán a už z dálky něco huláká.

„Sakura-chan, Sakura-chan. To jsem rád, že jsi tady. Jé, ahoj Sai, skoro jsem tě neviděl, jak jsi zticha. Tak co už je tady?“ zeptá se zvědavě blonďák.
„Vidíš ji snad tady někde Naruto?“ odpoví mu kunoichi a snaží se ochránit své uši pomocí dlaní.
Usměju se tomu výjevu a usoudím, že je čas se představit svým novým týmovým partnerům. Zvednu se na větvi a ladně skočím dolů na most přímo před ně. Budiž mi připočteno k dobru, že mě nikdo z nich nezaregistroval, dokud sem nestála přímo před nimi. Poznala jsem to podle překvapení, které se jim všem zrcadlilo v obličejích.
„Ahoj, mé jméno je Mayu Sato a to já mám být vašim novým týmovým parťákem.“ řeknu prostě a čekám, co oni na to.
„Jak si to zatraceně udělala? Vůbec sem o tobě nevěděl.“ vybafne na mě Naruto. Nemračí se, ani nehuláká. Jen je na něm vidět, že jsem ho překvapila.
„Kouzlo.“ odpovím mu s úsměvem.
„Nevěděl o ní nikdo z nás Naruto, dokud se tu nezjevila. Tak se uklidni a pěkně vydýchávej.“ řekne mu s klidným hlasem Sai a přestane kreslit. Zajímavé, pomyslí si a prohlíží si tu dívku. Nikde kolem sem necítil ani stopu nějaké osoby a přitom nemohla být daleko. „Kdyby se mě někdo zeptal, hádal bych, že nás už nějakou dobu pozoruješ. Asi někde ze stromu nad námi. Mám pravdu?“
Pouze přikývnu a čekám, co bude dál. Přijde ke mně Sakura a podává mi ruku na uvítanou: „Ahoj, já jsem Sakura. Tamten přemýšlivý mladík je Sai a tady to uřvané blonďaté individuum je náš Naruto. Těší mě, že tě poznávám Mayu.“ Stisknu jí vděčně ruku a můj úsměv se ještě rozšíří. Jsem ráda, že to šlo tak lehce. Postupně si podám ruku i s Narutem a Saiem a ani ne za pár minut už se spolu všichni bavíme, jako bychom se znali dávno předtím.
Ani jeden z nás si nevšiml toho, že nás z koruny jiného stromu pozoruje další pár očí. Dotyčná osoba až doposud sledovala všechny naše pohyby a gesta, ale i to, co jsme řekli. Velmi pečlivě to vše sledovala. A teď se rozhodla k nám připojit.