Tichá hrozba - 10.díl

"Proč mi vlatsně pomáháš?"zeptala se mě po chvíli.

"No ano! Proč jï vlastně pomáhám?!"pomyslela jsem si. Trochu jsem se usmála.

"Ani nevím! Jen možná ti chci dokázat, že můžeme být přátelé i když stále pořádně nerozumým proč mě nenávidíš?! Domyslela jsem si, že to má něco společného s Orochimarem, a že jsi ho opravdu neměla v lásce. A také … také mi někoho připomínáš!"zašeptala jsem na konec a podívala jsem se znovu na ránu. Ona byla zticha.

"EH ještě mám dotaz. Jak se vlastně jmenuješ?"zeptala jsem se ji pochvíli, protože jsme její jméno zapomněla. Dívka zaváhala.

"Jsem Carmen."řekla trochu odtažitě. Usmála jsem se.

"Ráda tě poznávám Carmen, já už jsem se ti představila předtím ale nevadí. Já se jmenuji Nakayama Aki!"představyla jsem se znovu a natáhla jsem před sebe ruku. Carmen se na ni podívala a pak znovu na mě. Stále jsem se usmívala. Asi po pězti minutách mi podala váhavě ruku a já ji s radostí ztiskla. Sousuke najednou zpozorněl.

"Aki!"upozornil mě.

"Ano, ucítila jsem je před chvíli! Míří sem docela rychle a je jich ... pouze jeden!"určila jsem protivníka ihned. Carmen se na chvíli také soustředila a když je znovu otevřela zdála se mi poněkud nervozní. Prosebně se na mě podívala, a vytáhla kunai. Usmála jsem se a kývla jsem.

"Sousuke! Lehni si na zem a dělaj, že jsi v bezvědomý!"nařídila jsem mu a sama jsem vytáhla své katany. Pomohla jsem Carmen na nohy a postavyla se proti ní. Sousuke na mě nechápavě zíral.

"Ale, proč?"zeptal se po chvíli.

"To je ted jedno! Prostě to udělej!"odbyla jsem ho a výhružně jsem se na něj podívala. Sousuke nasucho polkl a lehl si na zem. Carmen se trochu usmála.

"Nenápadně na mě zautoč!"řekla jsem ji a ještě předtím jsem se sekla dvakrát do nohy. Carmen se na mě překvapeně a zděšeně podívala.

"Proč, jsi to udělala?"zeptala se mě na roviny. Pokrčila jsem rameny a usmála jsem se.

"Jsme přátelé a i když nevím kdo to je tak mohu s jistotou říct, že to nebude jen tak někdo a že ho s jistotou znáš! A ještě bych řekla, že protože jsi Akatsuki tak by to uškodila tvojí reputaci!"vysvtělila jsem živě a chápavě jsem se na ni podívala.

"Díky ... a to přátelství . .."začala trochu váhavě ale já jsem odmítavě zakroutila hlavou.

"Pro mě už kamarádka jsi ale nevím co já pro tebe! No i kdyby jsi mě nenáviděla nebo tak tak chci ay jsi vědela, že na mě se můžeš vždycky spolehnout!"ubezpečila jsem ji. Carmen chvíli nebyla schopna slova ale nakonec se usmála.

"Budu si to pamatova, Aki-chan!"ujistila mě ale to už jsem ucítila tu cizí chakru blíž.

"Rychle už tu bude!"zašeptala jsem Carmen kývla jako, že ví a obě jsme se na sebe rozběhli. Katana a kunai se střetli ale druhá katana pokračovalad dál ve své dráze. Carmen ji však pohotově zablokovala dalším kunaiem a ted jsme se jen nenápadně přetlačovali. Nakonec jsme od sebe odskočili a hodili po sobě kunaie. Narazili do sebe a v tu chvíli se na místě kde jsme před chvíli stáli obbjevyl ten neznámí. Prohlédla jsem si ho. Měl docela dlouhé blondaté vlasy a světle modré vlasy. Na sobě měl stejný plášt jako Carmen. Zahleděla jsem se mu do obličeje. Byl mi docela simpatický. Hodila jsem okem po Carmen a musela jsem se chtě nechtě usmát.

"Tak ona ho má ráda?!"pomyslela jsem si překvepeně a přitom "potěšeně"! Carmen na něm doslova vysala očima a mírně se červenala.

"Carmen! Co tady děláš? Máš už být dávno v sídlu!"řekl přísně muž a když zhodnotil situaci. Trochu se zájmem se na mě podíval ale pak se odvrátil zpátky na Carmen. Ta jen zklopila hlavu.

"Omlouvám se! Už se to nestane Deidaro-san!"řekl pokorně Carmen až jsem žasla. Mírně jsem poodešla a zamířila jsem k Sousukemu. Carmen si toho všimla a nenápadně kývla hlavou.

"No dobře ale ted už by jsme měli jít!"řekl už trochu smířlivěji Deidara a usmál se.

"Jistě!"přikývla a popošla k němu. Obrátila se ale ještě na mě.

"Brzy se zase setkáme!"řekla víznamě. Pochopila jsem a zasunula jsem katany.

"Ano, už brzy!"přikývla jsem a zvedla jsem Sousukeho ze země.

"Tak zatím!"rozloučila jsem a zmizela jsem ve větru. Deidara se otočil na Carmen.

"Tak jdeme!"rozhodl a vyskočil na nejbližší větem napodobyla ho. Asi po pár minutách ji trochu předehnal.

"Už nikdy nechod pozdě!"vynadal ji ještě trochu. Carmen zklamaně sklopila hlavu.

"Ano!"zamumlala na srozuměnou. Po chvíli se Deidara ozval znovu.

"Bál jsem se o tebe!"vyžvejknul se pomalu ale nepodíval se na ni když k němu Carmen zvedla překvapený pohled. Usmála se.

"Jasně!"řekla už mnohem veseleji a dohnala ho.

"Jsem ráda, že jsi přišel zrovna ty!"řekla mu upřímně a trochu červená. Deidara se slabě usmál a dál pokračovali mlčky.

...............

Já a Sousuke jsme se objevyla na louce vzdálené od místa střetu pár hodin.

"Už můžeš vztát Sousuke!"oznámila jsem mu prostě. Sousuke otevřel oči a podíval se na mě.

"Opravdu to myslíš vážně?"zeptal se mě ihned.

"Co?"zeptala jsem se nechápavě.

"Myslím to přátelství a tu pomoc! A ještě k tomu ta holka je z Akatsuki!"řekl už trochu nabroušeně. Usmála jsem a klekla jsem si k němu. Nebezpečně jsem se k němu nahla a pár centimetrů od jeho obličeje jsem se zastavyla.

"My už jsme také přátelé! A stejně o tobě vůbec nic nevím! Jen jméno a jak vypadáš!"řekla jsem mu sladce a odtáhla jsem se. Sousuke byl trochu v šoku a i trochu červený na tvářích. Zasmála jsem se a nastavyla jsem mu ruku. Překvapeně se na ni podíval. Povzdechla jsem si.

"Dneska se na mě lidi dívaj fakt divně!"povzdechla jsem si zmučeně a počkala jsem až se Sousuke chytne. Pak jsem ho vytáhla na nohy a pustila jsem ho. Sousuke zakroutil hlavou ale nakonec se také usmál.

"Víš že když se usmíváš tak ti to moc sluší?!"zeptal se mě po chvíli jen tak do větru. Trochu jsem se zarazila a mírně jsem zčervenala tentokrát já.

"Ani ne."řekla jsem po pravdě a usmála jsem se na něj. Naše pohledy se střetli a Sousuke se také usmál.

"Opravdu ti to moc sluší!"řekl jako by zamyšleně to už jsem nevydržela a odvrátila jsem pohled s tím, že jdu nachystat ohen. Sousuke se podíval vítezně na mé záda.

"Proti mě nemá šanci!"pomyslel si vítězně a myslel na jednoho mladého Uchihu.