Minulost si nevybírá - 13. kapitola - Vítej v novém domově

Zetsu byl trochu nesvůj, když otvíral dveře Shenaina pokoje. „Ehm… omlouvám se, ale nemohu si vybavit tvé jméno.“ Právě se probouzela.
„Zetsu. Já jsem k…“ Zarazil se a připomněl si, že by ji to mohlo vyděsit. „Každopádně tě mám dneska hlídat.“ Přistoupil k ní. Úlevně vydechla, když zjistila, že má volné ruce.
„Stalo se něco?“
„Šéf stanovil nová pravidla. Lepší pro tebe a obtížnější pro nás.“ Pomohl jí vstát, chvíli se protahovala. „Půjdeme?“ Snažil se na ni být milý.
„Kam mne vedeš?“
„Na snídani, do jídelny. Ostatní už tam sedí.“
Dostala trochu strach. „Raději bych se najedla tady.“
„Nesmysl! Vždyť jsme bývali jako rodina,“ namítl Zetsu.
„Rodina… mrzí mě, že si nedokážu vzpomenout.“

Konan rozdávala talíře s jídlem. „Kolikrát vám budu ještě říkat, že jíme všichni společně, vy chásko nenažraná!“
„Nehudruj, Konan. Prostě nám chutná!“ zabručel bělovlasý.
„Tohle jsme si snad už vyjasnili, Hidane!“
„Jé! Shenai jde k nám!“
„Tobi, nemluv s plnou pusou!“ napomenul ho Deidara.
„Co? On už taky začal?“ zděsila se modrovláska.
Zetsu s hnědovláskou se usadili na volné židle. „Děkuju za jídlo. Je to lahodné.“
„Jsem ráda, že aspoň někomu chutná!“ prohlásila druhá žena kousavě.
„Jo, aha, vy se vlastně ještě neznáte. Shenai, tohle je naše členka Konan, Vůdcova pravá ruka,“ představil ji Deidara.
„Ahoj.“ Hnědovláska jí zamávala.
„A určitě ještě neznáš Kisameho. Včera tu skoro celý den nebyl.“
„Oprava, Itachi. Ne Kisame, ale Rybička. Vracíme jí přece paměť, ne?“
„No, jak chceš,“ pokrčil černovlasý rameny.
Shenai se zakuckala. „Ty jsi ten hodný žralok. Prosil jsi ostatní, aby mě tak neděsili.“
„Já věděl, že si vzpomene!“ zazubil se Kisame.
„Tak dost řečí, Rybičko! Věnuj se jídlu, pak vyrážíš na misi!“ Do hovoru se přidal Pein.

Zetsu provedl dívku po sídle. Říkal si, že tím odbourá její nervozitu.
„Máte to tu hezké.“
„To ano. Ale nejednou jsem se tu ztratil,“ přiznal. Vzápětí zaúpěl.
„Zetsu-san! Něco Vám nesu!“ Skrček zakopl v půli cesty a odhodil podivnou zbraň, která se mu nějakým záhadným způsobem dostala do ruky.
„Takový hračky nepatří do rukou dětem!“ ulevil si zelený ninja.
„Ale Zetsu-san, já už přece dávno vyrostl!“ namítal Tobi.
To ale neměl dělat, protože Zetsu ho začal peskovat. Shenai sebrala předmět ze země, byla to zdobená dýka. Náhle se roztřásla a zarazila zbraň do zdi. Ninjové sebou trhli. „Učili mne potlačovat chuť zabíjet,“ špitla.
„Já vím,“ kývl hlavou Zetsu. „Byl jsem u toho. Ale příště si raději najdi jiný terč. Třeba strom.“
„Nemáš teda něco, čím bych tu díru mohla zalepit?“
„Nech to být. Půjdeme s Tobim uklidit tuhle věc a teď tě vezmu za Deidarou, chvíli se o tebe bude starat on.“

Shenai pozorovala blonďáčka, který seděl na terase. Seděla naproti němu a vychutnávala si čerstvý vzduch. „Jak se cítíš?“ ptal se.
„Už je to lepší. Vrací se mi stále nějaké záblesky, ale ještě je neumím utřídit.“
„Jen nespěchej, přijde to samo,“ povzbuzoval ji blonďatý ninja. Z nudy si začal pohrávat se svou chakrou a vytvářel s její pomocí provázky. Do dívky jako by uhodil blesk. Zasténala a padla k zemi. „Prosím, přestaňte! Prosím… Orochimaru!“
Deidara k ní okamžitě přiskočil. „Co se děje? On tu není, uklidni se!“
Poplašeně se rozhlédla. „Chakrová vlákna,“ zašeptala. „Už si vzpomínám… měla jsem je na rukou. Potom udělal nějaký divný pohyb a ta lanka začala nesnesitelně pálit. Byla jsem… jeho vězeň?“ Začínalo jí to docházet.
„Moc se omlouvám, tohle jsem vážně nechtěl.“
„To nic… to je dobré. Nemohl jsi to přece vědět,“ posmutněla Shenai.

„Hidane? Jsi tady?“ Zetsu klepal na dveře do „svatyně“.
„Vydrž chvíli! Hned jsem tam.“ Bělovlasý otevřel dveře. Chvíli trvalo, než mu zelený ninja všechno vypověděl.
„Takže tys ji sledoval? A Deidara si tě nevšiml?“
„Ten měl dost práce s tím, aby ji zas dostal do normálu,“ mávl rukou Zetsu.
„Poslyš, uděláme to následovně. Ještě dneska poprosím Šéfa o soukromou misi a začnu hledat nějaké řešení. Donuť nějak ostatní, aby jí přestali připomínat minulost, dokud nebudeme vědět víc. Jestli se jí Orochimaru hrabal v hlavě, můžeme čekat naprosto cokoli.“
„Rozumím. Bylo by lepší, kdyby si sama vzpomněla,“ pochopil Zetsu.
„Chápeš to dobře,“ přitakal Hidan. „Čím horší vzpomínka se vynoří, tím nepředvídatelnější bude její reakce.“
„Dobře. Vyřídím to ostatním.“

Shenai už spala, když se ninjové sešli v jednom prázdném pokoji. Zetsu jim vysvětlil vše ohledně nových okolností. „Prostě se chovejte, jako bychom nikdy neopustili úkryt. Buďte milí a hlavně ji nenuťte, aby si namáhala hlavu. Aspoň dokud Hidan nezjistí víc.“
Itachi trochu znejistěl. Tušil, že teď dostal šanci napravit, co kdysi spáchal. Byla jiná… nebezpečnější, přitažlivější, dospělejší.
„Doufám, že chápete, v jak obtížné jsme situaci.“
„Dokonale, Zetsu.“ Přikývli. Chránit jedno obyčejné děvče, to si dali za úkol. Teď by se měli postarat o to, aby se zde cítilo jako doma.