Minulost si nevybírá - 12. kapitola - Dávné hříchy

Pein s těžkým srdcem souhlasil s tím, že cizinka smí v sídle zůstat. Ninjové to oslavili náležitým pokřikem a několika lahvinkami saké. „No abyste se nezbláznili!“ zařval na ně Šéf.

Deidara přišel Shenai navštívit hned ráno. Snažila se usmívat. „Proč se nemůžu… volně pohybovat?“ zeptala se.
„Pokusila ses nás zabít a my nemáme jistotu, že to neuděláš znovu. Zatím si nemůžeme dovolit riskovat.“ Chápala to. „Ale neboj se, nikdo z nás ti neublíží. Jsme tvoji přátelé. Jenže… právě teď představuješ pro nás to největší nebezpečí.“
Kývla hlavou. Byla zmatená. Deidara měl být jedním z jejích nepřátel, proč k němu tedy necítí nenávist? Nevzpomínala si na jejich společné zážitky, pouze se jí vybavilo jeho jméno a city, které k němu chovala. Zastyděla se. Nemůže se rozhodnout, na čí stranu se přidá, když nezná pravdu.

Kakuzu zadržel ninju s oranžovou maskou, který chtěl navštívit hnědovlásku. „Ne tak rychle, Tobi! Odteďka platí nová pravidla.“
„A jaká?“
Ninja s obrovskou silou mu vysvětlil, že Shenai byla dlouhou dobu u Orochimara, který provedl něco s její pamětí a poštval ji proti nim. „Říkám to nerad, ale napadla nás s úmyslem zabít. Dokud si nebudeme jistí, že je neškodná, musíme být opatrní. Proto tam půjdu s tebou.“
Vešli do dívčina pokoje. Trhla rukama, jako by se je pokoušela pozdravit, víc jí provazy nedovolovaly.
„Je mi líto takhle ji vidět,“ posmutněl zakuklenec.
„Tak my se ti představíme,“ začal maskovaný ninja. „Já jsem Kakuzu a tady tohle je Tobi.“ Skrček jí plaše zamával.
„Ráda vás poznávám,“ špitla.
„Víš… já chápu, že je pro tebe všechno nový, ale budem se snažit, aby se ti paměť co nejrychleji vrátila.“
„Vážím si toho.“
„Tobi se o to taky pokusí!“ hlásil se ninja s oranžovou maskou. „On je hodný chlapec.“

Itachimu se přes noc všechno rozleželo v hlavě. Mrzelo ho, že z něj má dívka strach a nechápal proč. Rozhodl se to zjistit.
„Kdo je tam?“ odpověděla na zaklepání.
„Já!“ zněla odpověď a hned poté vstoupil Uchiha dovnitř. Ucukla a praštila se o zeď. „Jenom bych rád věděl, proč se mě tolik bojíš.“
„Ty… způsobuješ bolest,“ zašeptala. Nechápal a žádal podrobnější vysvětlení. „Pamatuju si tmavý pokoj a spalující oheň. A ty jsi u mě seděl a říkal, že je to tvoje práce. A tvé oči… rudý pohled ďábla…,“ vypravila ze sebe.
„Ale to se přece stalo už tak dávno! Navíc… omlouval jsem se za to několikrát!“ namítl Uchiha.
„Já… mám strach. Nevím o žádných jiných vzpomínkách. Já…“ Náhle začala sykat.
Okamžitě zpozorněl. „Co je ti?“
„Hlava… to je… strašná bolest! Ať to přestane!“
„Nemyslíš si snad, že to dělám já?“ zděsil se upřímně. Zoufale vrtěla hlavou a nepřestávala sténat, z očí jí tekly slzy. Nevěděl, co by měl dělat, tak ji k sobě přivinul. „Bude to dobrý.“ Pokoušel se o slova útěchy a zdálo se, že přeci jen zabrala. V duchu zaklel. Jeho dávné činy mají na tu dívku neblahý vliv.
Odtáhl se od ní. „Vyjasníme si pár věcí, ano?“ Přikývla. „Já ti nechci ublížit a nikdy jsem to v plánu neměl. Pak už ti chci říct jen to, že čím dřív si na všechno vzpomeneš, tím dříve tě odsud pustíme. Rozumíš?“
„Snad ano.“
„Brzy někdo přijde a donese ti oběd.“ Zvedl se a odešel.

„Tváříš se divně. Stalo se něco?“
„Kisame, mám takový divný pocit, že s návratem Shenainy paměti to nebude jen tak.“
„Radši to řekni ostatním, Itachi. Ať se s tím začne něco dělat.“
„Udělám to.“ Kývl hlavou na znamení souhlasu.

Hidan nějakou dobu probíral s Uchihou problém, který se tak nenadále objevil. „Podle toho, co mi říkáš, ji začne bolet hlava pokaždé, když si na něco dalšího vzpomene?“
„Jo, přesně to jsem chtěl říct.“
„Mrknu se na to. Jaká škoda, že už tu nemáme Sasoriho. Ten by si věděl rady.“
„Mám takový podezření, že si myslí, že jí ta hlava bolí kvůli mně,“ přiznal Uchiha.
„Špatný vzpomínky zanechávají nesmazatelný stopy, to jsi nevěděl? A přiznej si, že tehdy jsi na ní byl vážně hnusnej! Není divu, že si to pamatuje!“ rýpl si bělovlasý.
„No jo, tak já se to pokusím nějak napravit.“

Pein chtěl zjistit, na čem je, a proto dívku navštívil. Vypadala jako plaché zvíře. Upírala na něj smutné oči.
„Jsem vůdce Akatsuki. Chci se tě zeptat na pár věcí a spoléhám na to, že mi poskytneš pravdivé informace. Pokud budeš lhát, vše tím jenom zhoršíš.“ Odkašlal si. „Budu říkat jména a ty mi o těch lidech něco povíš, své dojmy a pocity. Můžeme začít?“
„Jsem připravena.“
„Tak tedy… Orochimaru.“
„Řekl, že patřím jemu, byl mým učitelem.“
„A jak se choval?“ vyptával se Pein.
„Přišel jen několikrát a vždy řekl, že Akatsuki jsou moji nepřátelé a je třeba se jich zbavit. Nevím o něm moc, jen to, že je hrozně silný a rychlý a z rukou vypouští hady.“
„Ano, o tom vím. Kdo ti nosil jídlo?“
„Kabuto, vysoký chlapec s brýlemi. Nedalo by se říci, že je to můj přítel, ale vždy splnil, co slíbil. Trénoval se mnou, mnohokrát jsme bojovali a on pak léčil má zranění. Pokoušela jsem se mu důvěřovat.“
Pein z ní postupně dostal vše o jednotlivých členech Akatsuki. Nebylo toho mnoho.
„Nevím, kde je pravda. Neznám ty lidi. Možná to byli přátelé, jenže já si nedokážu vzpomenout. Ale… chápu, že nikdo z nich se mi nesnaží uškodit.“
„Dobrá. Prospi se, určitě jsi už hrozně unavená. Zpovídám tě tu už aspoň hodinu.“
„Pomohlo vám to nějak?“
„Nepochybně.“

Vůdce svolal ninji do obývacího pokoje. „Je to tak, jak jsem si myslel. Orochimaru ji štval proti Akatsuki a donutil ji soustředit se na boj. Podle všeho ji hlídal ten mladík s brýlemi. Navíc… zdá se, že ji skutečně nechali trpět. Začínám věřit tomu, že jste mi řekli pravdu. Navrhuju dopřát jí větší volnost, ale buďte ve střehu, hlídejte si ji. Podle toho, co mi prozradil Hidan, je její mysl dost nestabilní.“
„Snad ne jako ten Jinchuuriki… Gaara!“ vyjevil se Deidara.
„Obávám se, že to tak bude. Snažíte se jí vrátit paměť, ale může to mít následky. Třeba na vás zkusí znovu zaútočit, tak ji nepodceňujte.“
„Šéfe, co tak najednou?“ zajímal se Zetsu.
„Nejspíš je mi té holky líto. Vyvolává soucit. Takže se o ni pořádně postarejte, nebo obnovím ten zrušený rozkaz!“
„Spolehněte se!“ prohlásili ninjové rozhodně.