Naruto a duchové 2.kapitola

Oni opravdu existují, já se snad zblázním

Je tu dvojka, já nevím, ale zdá se mi to celé jakési pochybné, ale každému se přece líbí něco jiného, tak to posuďte sami (jo, a kritiku nepřijímám)

„Ne, Naruto, říkám ti, že u mě v pokoji spát nebudeš.“
„Ale, Sakura-chan…“
*vrrrz uííí*
„Ááááá, Sakura-chan, slyšela jsi to? Duch. Už přichází!“ řval Naruto s jistotou v hlase a strachy rozšířenýma očima pevně stiskl dívčino nadloktí.
„To zavrzaly schody. Jestli sis nevšiml, právě po nich jdeme. A už po desáté říkám ne. Spi se Saiem," navrhla potěšená Sakura, že se toho strašpytle konečně zbavila.
Se Saiem? S tím necitou? Hodil po něm okem.
Vydává ve spaní divný zvuky a pořád se mele. Ale přece nebudu spát sám… chci ještě žít. Znovu na něj upřel pohled, Sakura se musela kousnout do jazyka, aby se nahlas nerozesmála. Úplně na Narutovi viděla, jak mu to v tý hlavě šrotuje.
„Saii, můžu?“ zaprosil blonďáček po zvážení všech pro a proti.
„Jo, ale jen pod jednou podmínkou… že nebudeš zase před usnutím nahlas počítat ovečky.“
„Slibuju.“
„Tady jsou vaše pokoje. Přeji dobrou noc,“ rozloučil se s nimi stařičký shrbený napůl slepý sluha a šoural se zpátky ke schodům.
„Dobrou noc, vy dva,“ mávla na ně Sakura a zmizela ve dveřích naproti.
„Můžeš jít první?“ pípl Naruto, Sai na to nic neřekl, jen zakroutil hlavou a vešel do prostorné nazdobené místnosti.
„Fíha, tak to si nechám líbit," otrkal se celkem rychle Naruto a skočil na postel s vyřezávanýma lvíma nohama, až matrace zaúpěla.
„Jdu se osprchovat. Doufám, že to tady na chvíli zvládneš.“
„Jo, jen… můžeš se mi ještě podívat pod postel? Když jsem byl menší, tak na mě vybafl Iruka-sensei a potom jsem celé čtyři dny spal ve vaně se zamčenými dveřmi.“ Co tedy našemu druhému DaVincimu jiného zbývalo?
Musel se mrknout pod obě postele, do skříně, za okenní závěs a do krbu, načež mohl konečně jít do koupelny.
No, to se mi snad zdá. V jeho věku a ještě věří na bubáka v šatníku. Mít city, asi bych se pěkně dožral, že jsem musel lozit po čtyřech a hledat pod postelí Leontýnku.
Naruto byl relativně v klidu, ležel v tom měkkém pelíšku a pomaloučku mu začaly padat víčka, když to uviděl.
Když HO uviděl.
Vznášel se přímo nad ním, byl celý stříbrný, tak osmdesát čísel vysoký, měl zelené svítivé oči, velkou baňatou hlavu a... usmíval se?
„Ahoj, já jsem Casper.“
„Vahááááá, au!“

Naruto otevřel ztěžklá víčka, viděl nad sebou dva rozmazané stíny, které se pomalu ale jistě začaly rýsovat do známých postav.
„Dobrý, už se probírá. Naruto, kolik vidíš prstů?“ ptala se růžovláska a mávala mu rukou před nosem.
„Kde… kde je? Viděli jste ho?“
„Koho?“ Zaznělo dvojhlasně.
„No, toho ducha… Caspera.“
Jeho dva přihlížející kamarádi si vyměnili pohled plný obav.
„Asi je to horší, než jsem si myslela.“
„Co se tady děje? Ten du… ááá, Saii, prosím tě, hned se obleč! Sakura-chan, zavři oči!“ Naruto se v mžiku posadil a zakryl dívce dlaní oči, zatímco Sai, omotaný pouze ručníkem, hledal něco na sebe.
Konečně měl čas se rozhlédnout, ležel na zemi v jejich pokoji a křečovitě k sobě tiskl z postele stáhnutý polštář.
„Co se tady děje?“
„Co by? Něco se ti muselo zdát, slyšela jsem křik, potom jsi musel spadnout a bouchnout se do hlavy. Byl jsi v bezvědomí.“
„To ten duch, úplně mě vyděsil.“ Stál si dál blonďák za svým.
„Přestaň s těma pohádkama nebo ti jednu ubalím! Žádné nadpřirozené bytosti neexistují!“ dopálila se kunoichi, vstala a naštvaně rázovala pryč z pokoje. Až teď si Naruto všiml, že má na sobě pouze lehkou noční košilku.
To přiblblý pako, pořád mě musí vytáčet. Hudrovala v duchu Sakura a lehla si do už vystydlých peřin.
„Ksakru, zapomněla jsem zhasnout.“
„Já to udělám.“
„Díky… ááá!!“ vřískla k smrti vyděšená dívka a přitáhla si peřinu až pod bradu.
Je to jen sen. Je to jen sen. Žádný stříbřitý světélkující stvoření nevidím. Zoufale si rukama protřela oči v naději, že má nějakou hrůzostrašnou noční můru. A… už tam nebyl.
Uf.
„Ty jsi Sakura, viď?“
„Ááááá!!“ Omyl, to NĚCO sedělo vedle ní na posteli. Aniž by věděla, co dělá, vyskočila na nohy.
„Já jsem Casper. Nemusíš se mě bát.“
Jsem blázen, jsem blázen, jsem… Trhajíc si vlasy se rozeběhla hlavou proti zdi.
*třísk*

Au, to je bolest. Chytila se za cukající spánek a pomalu zkusila otevřít oči.
„To muselo bolet, ještěže už jsem po smrti.“
„Néé, zase ty.“
„Sakura-chan!“ Naruto rozrazil dveře držíc zvon na čištění umyvadel jako smrtící zbraň.
„Ustup od ní a dej ruce za hlavu!" namířil tou věcí na ducha.
„Narutooo!“ zavyla Sakura, rychlostí Shikamarových mozkových pochodů se přemístila ke dveřím a zděšením úplně mimo skočila střapatému blonďákovi na záda.
„Udělej něco. Prašť ho!“
„Počkej, nechci vám ublížit," snažil se Casper zachránit celou situaci zdvořilým konverzováním.
„Hej, co seš zač? Jsi ještě bledší než já,“ objevil se na scéně Sai v purpurovém přiléhavém županu.
„Už jsem to říkal tady tomuhle, jmenuji se Casper a ano, jsem vážně duch, ale nechci vás sežrat nebo tak něco. Jen jsem pořád sám, chybí mi kamarádi.“ Zatvářil se stejně zkroušeně jako Chouji v obchodě po zjištění, že brambůrky s jeho oblíbenou příchutí už jsou vyprodaný.
„Vím přesně, jak se cítíš,“ ujistil ho Jinchuuriki se Sakurou stále na zádech.
„Já jsem Naruto, tohle jsou Sai a Sakura. Tak to tebe jsem viděl pod těmi schody. Jaké to vlastně je být po smrti? Au!“ Něco ho hodně silně zatáhlo za vlasy. Byla to medička stále sedící na jeho zádech.
„Ty pitomče! Jsi tak netaktní. A pusť mě, sakra, dolů!“
„To je v pořádku. Jaké to je? No, zvláštní, smutné, dlouhé, ale je to taky známka toho, že se něco pokazilo. Duše tu na zemi normálně zůstat nemá, podle zákona se musí odebrat na ´druhou stranu´ k ostatním zemřelým. Nejspíš se chcete zeptat, proč se to stalo zrovna nám čtyřem, ale to já nevím. Možná je to trest za chování a činy, jakých jsme se dopustili ještě, když jsme byli na živu.“
„Byli?“ zeptala se ho růžovláska držíc si stále dostatečný odstup.
„Já a moji bratři, jsme tu spolu na dovolené.“