Můj sen o snu ...
Sen … Každý máme nějaká drobná přání. A kdo říká, že ne, musí lhát … Nebo neumí žít. Anebo, alespoň … Každou noc, když si lehne na svůj měkký polštář a zavře oči, něco se mu bude zdát … A tomu se říká pravý sen. Ten máme všichni, bez rozdílu. Jestli stojíme na špatné nebo dobré straně, za zavřenými víčky běží příběhy … Bláznivé, milostné, takové, které vůbec nechápeme … Sny jsou náladové. Ale jedna věc se mi zdá zvláštní, snad jakoby si s námi někdo zlomyslně zahrával … Když si přejete, aby se vám něco zdálo – nikdy se to nesplní. Nikdy. A když si to uvědomíte, rozmrzele se vyvalíte z postele a víte, že před sebou máte další den … A na konci toho dne se budete znova modlit ke všem svatým, které znáte, aby se vám to zdálo … TO. Váš sen o snu …
Já takhle trpím už půl roku. Každou noc … Každé ráno i každý večer. Ale stejně pořád věřím. Věřím, že tam ta spravedlnost někde je. Proč se mi to nemůže vyplnit? Už jsem zoufalá … Já … Je to docela malé přání … Nikomu nic neudělá, tak … Proč? Jednou si něco přeju pro sebe …
„Rin? Rin, zlatíčko, jdeš už spát?“ zaznělo až do pokoje mladé dívky. Seděla na posteli a přemýšlela a výkřik ji s trhnutím probral. Jeden krátký pohled věnovala budíku, ležícím na nočním stolku a nadechla se, aby odpověděla dostatečně nahlas.
„Jo mami. Už jdu!“
„Tak dobrou,“ zaznělo na oplátku a Rin vyskočila na nohy. Přeběhla k dosud otevřeným dveřím a pomalu je zavřela. Neskřípaly … Otec se přece zrovna dneska zpravil. Konečně … To bylo poprvé, co slyšela dveře od svého pokoje neskřípat. Slyšela neskřípat … Ale bylo to tak. Usmála se a znovu otočila klikou. Vytvořila malou škvírku, kterou hned zavřela za doprovodu ticha.
„Nezvyk,“ pokrčila rameny a vrátila se k posteli, kde se přikryla prošívanou dekou. Než zhasla lampičku, ještě jednou se podívala na rámeček, o jehož sklo se odráželo světlo … Dívala se, pečlivě pozorovala, ty tři tváře, které byly zachyceny na věčné časy … Tváře, které tak dobře znala … Na které se dívala snad milionkrát. Tady, na obrázku, ale i ve skutečnosti …
Sevřelo se jí hrdlo a zavřela oči.
„Prosím,“ zašeptala. Nejvíc se dívala na tvář mladého kluka, který se vesele usmíval. „Obito …“
Pohladila ji. Jemně, prstem, jako kdyby se bála, že ji poškodí, ačkoli to pod skleněným povrchem nebylo možné … Fotku opatrně vrátila zpátky a vypnula světlo.
Osaměla … Najednou tam nikdo nebyl, jenom tma. Tma … Už to tu bylo znovu, a ona to věděla. Nastal ten čas. Čas, kdy se znovu bude muset snažit o splnění svého snu. Už přestávala věřit … Ale, tohle bylo špatně! Věřit se má pořád … Naděje umírá poslední … Nebo ne?
Já … Prosím! Prosím … Ztratila jsem ho. My, my ho ztratili… Ale … Já ho chci vidět. Ještě jednou, jedinkrát … Prosím! Proč se mi o něm nemůže zdát? Je to moje poslední naděje … Já vím, že trochu naivní, ale já se nesmířím s tou jednou fotkou … Chtěla bych ho pozdravit. Znova mu vyndat to párátko z pusy a zahodit ho na zem … A potom bychom se bavili. Řekla bych mu, jak moc nám tu chybí a on by mi určitě řekl, jaké to tam někde je … Proč nemůžu mít to ‚Naposledy‘? Nestihla jsem se rozloučit … Proč všichni umírají tak rychle? Znenadání … Já to nechci vzdát … Já nechci, už jenom kvůli tomu, že … Že se mi o něm musí zdát! Prosím, ať už ty sny řídí kdokoliv … Najdu … Najít ho … Můj sen …
Zavřela oči. Byla unavená, dneska toho hodně prožila … Vrátila se z mise a potřebovala si odpočinout. Nevšimla si, že svět, realitu, vnímá čím dál míň. Ani si nevšimla, že se víc a víc ponořuje do svých myšlenek, přání … Neviděla hvězdy na nebi, které se jí dívaly do oken, neviděla svit měsíce, který přešel po její tváři. Usnula … Tvrdým spánkem … protože v něm hledala naději.
Obito …
Cítila, jak se ocitla někde, kde se to ani trochu nepodobalo jejímu pokoji. Cítila, jak se ocitla na místě, kde nebyl chlad, ani vedro … Bylo tam tak akorát. Nepršelo, nesněžilo, ale ani slunce tu nesvítilo. Tady byla noc a na nebi, které vypadalo jako velká černá plachta, na kterou někdo nalepil žlutá světélka, zářil velký lampión – měsíc. A pod celou tou oblohou byla podivná krajina … Ani nemohla vědět, jestli to vůbec nějaká krajina je. V dálce viděla nějaké zvláštní hory a přímo před sebou … Ano, až teď si všimla, že stojí před ohromnou bránou. Bránou, která se tolik podobala té Konožské … Ale s jedním rozdílem. Na ohromných vratech tu nebyl napsaný ani ‚Sever‘, natožpak ‚Jih‘, tady se ve znacích skvěla dvě slova, která řekla všechno. ‚Říše snů‘.
Říše … snů?
Věřila, věřila tak dlouho … A teď … Teď věděla, že má jenom jeden, jediný cíl. Najít ho …
Já … Děkuju …
Usmála se. Kolem ní proletěl závan větru a odvál jí vlasy z obličeje a ona pomalým, nerozhodným krokem, kráčela blíž a blíž … Neviděla nikoho. Zastavila se těsně před vchodem a jenom jím prostrčila hlavu. Tma, samá tma, a v dálce ty hory, které viděla i venku.
Nic tu není … Nebudu se bát …
Pomalu položila svoji nohu tam, kde říše začínala. A najednou, jakmile zaskřípal písek … Všechno se změnilo. Před jejíma očima ustupovala tma a objevovaly se ulice. Ulice Konohy. To byla ta její říše snů, pečlivě kopírovala obrazy, které denně znala … A v nich, v nich byly skryté rozličné příběhy … Nevěděla, na co může narazit, ale odvážila se i druhou nohou. Podívala se vzhůru a viděla ten známý dům, první, který cizinci vidí, když jdou navštívit tu slavnou Konohu.
Nikdo nikde nebyl … Až najednou …
„Někdo sem přišel!“ zaznělo do jejího levého ucha a ona se rychle otočila. Ti dva strážní, kteří dennodenně hlídali u vchodu … Byli tam i teď.
„Pojď sem a nahlaš se nám,“ usmál se muž s podivnými hnědými vlasy, které trčely do všech stran. Ninjovskou čelenku měl uvázanou na paži, jakmile se ale pootočil, Rin viděla, že na ní žádný znak není … Prostě prázdný, kovový plíšek.
„Já,“ odvážila se přijít, ale stejně zůstala pár kroků zpátky, „já jsem Rin.“
„Rin … Vítáme tě ve tvé říši snů. Jdeš hledat dobrodružství, nebo něco určitého? Vzpomínku, ztracený předmět …“ usmál se druhý strážný, který měl temně modré vlasy. Na jeho pásce uvázané na čele také nic nebylo. Žádná Konoha, žádná Suna, jenom .. Prázdno?
„Hledám přítele,“ přikývla nervózně.
Muž s hnědými vlasy mrkl.
„Najdeš ho. Protože tohle je tvůj sen, holka.“
Jakmile domluvil … Oba dva zmizeli. Jako kdyby tam nikdy nebyli. Rin rozpačitě ucouvla … A v tom jí někdo zaklepal na rameno. Nějaký muž, ani mladý, ani starý … V ruce držel mističku a usmál se na ni.
„Ramen?“ mrkl. „Máme vepřový, hovězí … Jakýkoli.“
„Já bych … Ale vždyť tohle nepatří do žádného z mých snů …“
Aby pravdu přiznala, nikdy se jí přece nemohlo zdát o ramenu … Ona nebyla jeho fanynkou. Zas tak moc ne …
Muž v bílé čepici se usmál a otřel si volnou ruku do zástěry.
„Nebuď sobecká. Tady jsou sny z celé Konohy. Protože ty do té Konohy patříš a ty sny nemůžeš ignorovat. I když je to tvoje Říše snů, tví přátelé a i nepřátelé se v ní odráží … Takže miso ramen?“
Rin jenom zavrtěla hlavou a nepřítomně odpověděla. „Aha ... Tak to musí být buď Minata-senseie nebo Kushiny-san …“
„Ty dva nevedeme,“ zamračil se muž a znovu, stejně jako ti dva předtím, zmizel.
„Tohle je zvláštní místo,“ řekla Rin sama sobě a radši šla rychle dál. Ulice ozařovala světla, ale snad jenom pro ni. Procházela dál … Míjela domy, které znala, ve všech se svítilo, nikdo v nich ale nebyl. Najednou se zastavila. Konečně se někdo blížil.
„Tsunade-san?“ usmála se Rin a Tsunade se usmála na ni.
„Kam jdete?“
Žena se zastavila a na chvíli přestala mávat tím rudým vějířem, který u ní Rin nikdy předtím neviděla.
„Pozdravit Jiraiyu,“ mrkla Tsunade, ale Rin se už radši nevyptávala. Pochopila, čí je tohle sen. Tsunade odešla a čím víc se vzdalovala, tím víc se ztrácela … Až zmizela úplně, i s tím podivným vějířem.
Dívka pokračovala dál … Jakmile však zabočila za roh, uviděla další Tsunade. Tahle nikam nespěchala, v ruce neměla žádný vějíř … Seděla na zemi. Seděla a plakala, plakala … Uprostřed ulice, byl kolem ní ostrůvek trávy, který se tam právě objevil. Skláněla se nad nějakým tělem.
Rin přišla blíž a klekla si vedle plačící ženy.
„Já … Já nemůžu,“ vzlykala. Třásla se, moc se třásla a obličej měla v slzách. Ruce držela na mladém chlapci, kterému nešlo vidět do tváře.
„Nedokážu to … Proč to nedokážu?“ obrátila se na Rin najednou a ta nevěděla co má dělat.
„Ale … Vy to dokážete,“ usmála se.
„Jsme v říši, kde já vidím sny … Můžu je taky ovlivňovat?“ zeptala se spíš sama sebe.
Tsunade zavrtěla hlavou. „Tohle není sen … Kéž by to byl … Kéž bych mu dokázala pomoct …“
Rin položila své ruce na chlapcův hrudník, vedle jejích. Soustředila se a viděla kolem zelené světlo, které si tam přála vidět.
„Začněte taky. Nebo to vážně nedokážete,“ usmála se dívka a Tsunade se zmateně podívala na chlapce, který začal dýchat. Rychle si otřela slzy.
„Věřím … Dokážu to …“ přikývla zmateně. Kolem jejích rukou se také začala rozrůstat léčitelská chakra a Rin pomalu přestávala. Teď už to musí nechat na ní. Pomalu se zvedla, udělala krok zpátky a ten chlapec se okamžitě zvedl.
„Sestřičko!“ zakřičel. Nikde nebyla nejmenší známka o tom, že ještě před chvílí mu srdce vůbec netlouklo.
Tsunade se usmála a rychle ho objala. Tím ochranitelským objetím, kdy člověka přitisknete k sobě, ruku mu položíte na hlavu a nikdy … Nikdy už ho nechcete pustit.
„Nawaki …“
A najednou … Rin chtěla udělat další krok dozadu … Ale zakopla. Nevěděla o co. Čekala tvrdý náraz, ale nepřicházel. Tsunade i Nawaki se jí ztratili z očí a ona padala … Padala do země, která se proměnila v nějaký … Tunel? Tunel tvořený vzduchem, kolem nic nebylo … Až najednou dopadla, na nohy a v pořádku. A před ní se objevilo něco, co se podobalo tomu snu před tím … Ale tentokrát tam hrály jiné postavy. Kolem byla louka. Zelená louka … A teď už tu nebyla noc .. Ne, byl tu bílý den. Slunce svítilo, ale nešlo pocítit teplo jeho paprsků. A uprostřed té louky obklopené lesem, někdo se krčil nad tělem … Kakashi, poznala ho hned. A když přišla o krok blíž … Obito. Obito byl ten, který ležel na zemi. Nedýchal … Nebyl rozdrcený kamením, jeho tělo bylo zdravé … Až na to, že se nehýbalo. Přes zavřené oči měl znovu ty své oranžové brýle … V puse párátko, které tam bylo snad jenom ze zvyku …
Kakashi se na Rin najednou podíval. Měl uslzené oči … Kdo řekl, že ve snech nic nebolí?
„Rin … On … Je mrtvý, zase … Každý večer, každý se mi to zdá …“
Nemohl nic dělat a tak tam jenom tak seděl. Seděl a díval se na svého prvního a nejlepšího přítele zároveň …
Tak proto se jí o něm nezdálo … Uvízl tady, kde mu nikdo nemohl pomoct …
Rin si rychle klekla vedle něho. Dopadlo na ni světlo, které se odrazilo od Obitových brýlí.
„Zachráníme ho,“ zašeptala a usmála se. Cítila ale, že teď to nebude tak lehké … Tentokrát to byl její i Kakashiho sen společně. A teď, teď jí na tom moc záleželo … Konečně, konečně Obita vidí …
„Já … Dám své ruce přesně sem,“ řekla potichu a položila je na nedýchající hrudník. „A ty je dej přesně vedle mých.“
Kakashi se na ni překvapeně podíval.
„Ale … Ale já neumím léčit…“
„Tady si nesmíš říct, že něco neumíš. Je to tvůj a můj sen, Kakashi … Když jsi tu se mnou, dokážeme to …“
Doopravdy, udělal to, co po něm chtěla. Položil svoje ruce vedle jejích. Zhluboka dýchal, cítila to … A soustředil se. Ale tentokrát se žádná zelená chakra neobjevila.
„Prosím,“ zašeptala … „Teď … Musí!“
Soustředila se, víc a víc. Nehodlala to vzdát, nehodlala takhle zahodit příležitost … Ani náhodou.
„Dělej!“
Nic … Pořád nic … Podívala se na Kakashiho. Také to nehodlal vzdát … Dneska se jeho sen změnil. A ona chtěla, aby měl dobrý konec …
„Věříš?“ zaznělo jí v uších najednou. Poznala ten hlas …
„Věřím, Obito,“ zašeptala neznatelně … Zašeptala a z oka se jí vykutálela slza. Dopadla na jeho obličej … A ten obličej se usmál.
„To je dobře,“ pohnulo se párátko v ústech. Díval se na ně … Díval … Konečně. Po tom půl roce, který byl delší než cokoli jiného …
Rin se usmála.
„Ahoj.“
Podívala se vedle sebe. Kakashi nemohl uvěřit … Jenom tam seděl .. A potom, pomalu, pronesl …
„Dneska nezůstaneš mrtvý?“
„Měl bych snad?“ zamračil se Obito nechápavě.
„Ne … Vůbec … Já …“ přemýšlel, zatímco se Obito posadil, „Já ti chtěl říct, že jsi byl můj nejlepší přítel … Tohle, nikdy jsem ti to neřekl … A věděl jsem, že musím.“
Obito přikývl a napřáhl ruku.
„Škoda, že to netrvalo dýl,“ usmál se a Kakashi mu ji stiskl.
„A ty?“ podíval se Obito na Rin. Ta zavrtěla hlavou a rychle mu vzala párátko, které tak neúnavně žvýkal.
„Jdu napravit tenhle hnusnej zvyk,“ zasmála se.
„To je všechno?“
„Ne … Ještě … Byl jsi … Měla jsem tě …“ nevěděla, jak by to řekla, „milovala .. jsem tě, Obito.“
Zdálo se mi o něm. Dneska, v noci, zdálo se mi o něm … Byl to podivný sen. Sen, kde jsem byla ve zvláštní říši … Ale viděla jsem ho. A řekla mu to, co jsem chtěla … Ulevilo se mi. Tak moc … Vím, že když budu chtít, najdu ho tam. A bude v pořádku … Už napořád, bude zdravý … Můžeme si popovídat …
Život jde dál. Ať už ztratíme nějakého člověka, který je nám blízký, musíme si to uvědomit … I Obito nám to řekl a já si něco uvědomila … Že první láska není poslední … První přítel není ten poslední … Máme ještě hodně před sebou, já a Kakashi. Oba dva jsme si uvědomili, že něco skončilo, ale něco začalo …
Budeme tě mít navždy v srdci, Obito. Už napořád … A potom, někdy zase, třeba se v tom snu sejdeme a povyprávíme si o novinkách, jako kdysi … Všichni tři …
Těším se, víš? Ale teď už musím vstávat. Další mise volají … A já slibuju, že ti vyměním květiny. Hned dneska … Kopretiny? Ano, kopretiny … Jdu dál. Ale nezapomenu.
***
Ten, kdo zemře, odejde do krajiny snů ... A tam je pro nás navěky ...
Ve snech se nám může přece zdát cokoliv ... Když to chceme, nezdá se, ale jinak ... Jinak tam najedeme mnoho jiných věcí ... Když chcete, aby se vám o někom zdálo, určitě se vám bude snít o skákacím hradu ... A když si přejete sen o skákacím hradu, překvapí vás New York ...
Nehleďte na to, kde a jak se tam vzala ... Přemýšlejte o tom, jak moc byla zoufalá ... A že je dobře, že se jí to tam objevilo ...
Znova sem si procházela Kakashi gaiden. A napadlo mě, že Rin neměla žádný "ulehčení" toho, že Obito zemřel ... Cítila jsem, že o tom chci napsat .. Ostatně už dlouho jsem chtěla napsat o Kakashiho týmu a o Obitovi ... Tohle je druhá verze. V tý první všechno bylo horší ... Rin se měla dusit, aby se dostala tam, kde Obito byl, a ten ji potom měl přinutit nadechnout se ... Abych pravdu řekla, líbilo se mi tam jenom to dušení xD Zbytek byly žvásty nad žvásty ... A než jsem usínala, napadlo mě napsat "Sen o snu" ... Kdo z nás někdy nechtěl, aby se mu o něčem zdálo? Já si to přeju hodněkrát ...
Nechala jsem se inspirovat "Hledáním země Nezemě", kde měl ten spisovatel, kterej Petra Pana napsal, taky svůj "kouzelnej, nereálnej" svět ... A zrovna včera jsem dočetla Yondaime gaiden ... Příběh, kterej skončil tím, že "všechno byl sen" ... Ale ten sen byl o budoucnosti ... Možná, že mě to tak nadchlo, že kvůli tomu jsem chtěla napsat svůj "sen" a mít svoji "Zemi Nezemi" ... Nevím
Děkuju za přečtení a popřípadě nějakej komentář, protože teď jsou pro mě všechny důležitý ...
Na námět tohohle vznikla jednorázovka - Jeho sen o snu
Min, asi ti přestanu psát komentáře. Nemá to cenu, pokaždé je to na jedno brdo - krása, slzička na krajíčku, a bla, bla, bla...
Každý má svůj sen.. pravda jen vážně škoda, že většinou zůstanou jen těmi sny...
Další krásný počin od tebe... je to nádherné, originální, krásné a jedinečné... slova, která u tvých povídek používám neustále. Tahle povídka je důkazem, že ani nikdy nepřestanu.
Btw - hurá, první koment xD