LÁSKA MĚNÍ.....2.DÍL

2. KAPITOLA – malý kluk

Sasuke se probudil, první pohled patřil Nie, která ještě spala. Mlčky se vykradl ze stanu. Venku už na něj čekal zbytek týmu.
„Dobrý ráno.“ Pozdravil je
„Dobrý. Už se ti ta tvoje probrala?“ zeptal se Suigetsu. V Sasukem se začala vařit krev, ale i tak mu s klidem odpověděl.
„Jmenuje se Nia. Nepamatuje si svou minulost, asi jí vymazali paměť...“ radši se jim rozhodl neříct, že se pokusila utéct. A tak pokračoval dál.
„Teď spí, takže ji necháte v klidu. Karin, dojdi do města a kup jí nějaké oblečení. Je to kousek, asi hodinu tímhle směrem.“ A ukázal na levo od sebe.
„Vem si s sebou Suigetsu.“ Oba přikývli a rovnou vyrazili.

Nia se začínala probouzet a v tom do stanu vešel Sasuke.
„Konečně ses probrala,“ řekl jí s mírným úsměvem, „tady ti nesu nové oblečení. To tvoje se už nedá nosit.“ A podal jí malý balíček.
„Díky.“
„Až se převlékneš, tak jdi ven. Představím tě týmu.“ A odešel.
Nechal jí tam s jejími rozptýlenými myšlenkami. Pak se podívala na své nové oblečení. Líbilo se jí. A hned se do něj oblékla a vyšla ze stanu.

„Tohohle jsem tu našel. Šmíroval nás! Měli bychom ho zabít!“ rozčiloval se Suigetsu a v rukou držel sotva osmiletého kluka, který byl očividně vyděšený.
„Tak to teda NE! Nedovolím vám ho zabít!“ zařvala na něj Nia, než se Sasuke zmohl na slovo.
Všichni se podívali jejím směrem. Vyrazila jim dech. Vypadala krásně. Vršek jí odhaloval celá ramena a končil jí hned pod prsy a až po boky měla pak černou síťku. A od boků jí vlála krátká fialová sukně. A pod ní měla černé kraťásky. Vypadal v tom úchvatně, ale hned je vytrhla z jejich rozjímání tím, že se vrhla na Suigetsu a vytrhla mu kluka z ruky.
„Co to, do háje, děláš?“ ptal se jí rozčileně Suigetsu, ale odpovědi se mu nedostalo.
„Neublížíš mu! O to se postarám!“ zařvala na něj, on se jenom usmál a začal jejich boj. Karin mu chtěla jít na pomoc, ale Sasuke ji zadržel, chtěl vědět co v ní je.
Nia moc nevěděla, co má dělat, ale instinkt jí napověděl. Udělala pár pečetí a v ruce se jí objevil chakrový meč . Obrovskou rychlostí vyběhla na Suigetsu a ten jí sotva stačil vykrýt její útok. Podcenil jí, ale i tak to co zatím předvedla na něj bylo málo. Odhodil jí pryč.
„To je všechno? A tím, že jsi měla chtěla zastavit? Tímhle tempem ho zabiju za chvilku! A už nemůžu se dočkat!“ posměšně utrousil jejím směrem. Tyhle slova jí naštvali! Nebyla jenom naštvaná, ona doslova zuřila! Necenil si života! Chtěla, aby věděl jaké to je! Chtěla, aby cítil tu bezmoc, když tě někdo drží a sám rozhoduje o tvém osudu. S novou dávkou energie vstala a otevřela oči, které při pádu zavřela bolestí. Ale teď byli jiné.
Sasuke se na ní díval, ale to co uviděl, nikdo nečekal. V očích se jí zalesknul SHARINGAN! Mrštně vstala a rozběhla se směrem k Suigetsu. Začala dělat pečetě.
„Katon: ohnivá střela!“ vykřikla a směrem k Suigetsu se valila obrovská ohnivá smršť . Ihned začal jednat, jinak by bylo po něm. Proti její střele se na poslední chvíli vyřítila z jeho dlaně vodní dělo a její jutsu tím ukončilo a ještě se řítilo přímo na ni. Stačila mu však uskočit a opět začala dělat pečetě.
„Doton: zemní stisk.“ A z hlíny se začala skládat ruka, která mířila přímo na Suigetsu, ale ten se jen usmál. Udělal pár pečetí a proti její ruce mířilo pár blesků a její ruka z hlíny se rozpadla.
„Nemůžeš vyhrát! Oba mé elementy jsou silnější než tvé, tak to vzdej. Nemáš nejmenší šanci. Vždy odrazím tvůj útok a ty tomu nezabráníš.“ Nia se jen usmála, to jim bylo divné.
„Sakra, proč se směje a jak to, že má Sharingan?“ znělo všem v hlavě.
Ani ona sama nevěděla proč se směje, ale věděla, že on má pravdu.
„Tak proč se směju?“ ptala se sebe sama. Její ruce automaticky začaly dělat pečetě.
„Fuuton: šelmí vězení“ vykřikla a z její ruky vyskočilo několik pum. Běžely k Suigetsu a těsně před ním se spojily do jednoho těla. Pak (což všechny šokovalo, včetně Suigetsu) už jenom jedna ohromná puma rozevřela svou tlamu a spolkla ho. Puma se po chvilce rozplynula ve vzdušnou kouli se třemi znaky. Suigetsu se nemohl ani hnout, byl v ní uvězněn.
„Co si to sakra dovoluješ! Okamžitě mě pusť!“ řval na ni.
Pomalým krokem došla až k němu.
„Važ si života a neber ho bezdůvodně druhým!“ sykla na něj a otočila se k němu zády. Ještě na ní něco řval, ale ona ho už neslyšela. Zaměřila se jediný cíl. Na toho chlapce co ho chtěli zabít. Přidřepla si k němu a jemně se ho zeptala:
„Jak se jmenuješ?“
„Nunsu,“ odpověděl jí na její otázku.
Pak ho překvapila dala mu ruku na čelo a její oči se změnily, byly celé bílé, bez zorniček, už tím všechny překvapila, ale dál to bylo ještě podivnější, začala říkat nesmyslná slova.
„Esuery no mustrehn orko sienoki muertode iunor……….“
Pak tak jako to začalo to z ničeho nic skončilo a ona se na chlapce usmála. Nevěděl proč, ale věřil jí. Věděl, že by mu neublížila, nechápal to ani on sám a pak na něj tiše promluvila, aby to slyšel jen on, nikdo jiný. Tahle slova měl vědět jen on, byla určená jen a jen jemu.
„Ninsu. Staneš se silným a obávaným ninjou. Půjdou po tvé moci. Budou ji chtít. Bude mezi nimi i on. Je jedno kdo,“ dodala, když viděla jak se tváří.
„Bude tě chtít zabít. Ale po dlouhém boji ho TY zabiješ! Ovšem v boji zabije někoho, koho ty budeš z celého srdce milovat. Zachráníš jisvou silou, dáš jí medailonek a políbíš ji a do toho polibku dáš všechnu lásku, kterou k ní budeš cítít.“ a v ruce se jí začal rýsovat medailonek, který zářil všemi světly.
Sasuke ani ostatní nechápali, co se děje. Po chvilce světlo svítit přestalo a medailonek vypadal úplně obyčejně. Ninsu nic tak krásného neviděl, ale najednou se mu jeho výraz změnil, vypadal zmatený.
„A jak jí poznám?“ zeptal se Nii a ona se na něj zeširoka usmála.
„Poznáš, to ti slibuji. Ale předtím než ti ho dám,“ a ukázala na medailonek,
„mi musíš něco slíbit.“
„Cokoliv!“ odpověděl ji okamžitě.
„Musíš mi slíbit, že budeš ochraňovat ty, které máš rád a ty, kteří jsou slabší a nemohou se bránit. Musíš mi slíbit, že nikdy nesejdeš z cesty, že vždycky uděláš to, co je podle TEBE nejlepší, ale hlavně nejsprávnější.“ řekla mu vážně
„Tak to ti slibuji! Nikdy nesejdu ze své cesty ninji. Budu chránit ty, co mám rád. A všechny ty, co to potřebují!“ vyhrkl a usmál se na ni, ale téměř okamžitě se zamračil, což nechápala, ale vzápětí to pochopila.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se jí smutně a ona se na něj usmála tím mu dodala naději.
„Ještě se uvidíme. Jednou určitě! Vím to!“
Přikývl, věděl, že mu říká pravdu, cítil to ve svém srdci.
„Teď zavři oči a představ si místo, kde chceš, abys byl a až je otevřeš, tak tam skutečně budeš.“
Nnějak se k tomu neměl a tvářil se trošku zamyšleně, jako kdyby se k něčemu odhodlával a styděl se to říct, vypadal legračně.
„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptala se ho s úsměvem, když viděl jak se na něho usmívá tak sebral všechnu svojí zbývající odvahu a konečně se jí zeptal.
„Než odejdu, nedala bys mi pusu?“ a celý zrudl.
„To víš, že jo.“ A na tvář mu přitiskla své rty, byl v sedmém nebi „a teď už musíš jít, budou mít o tebe starost! Udělej to, co jsem ti před chvilkou řekla.“
Poslechl ji, ona udělala pár pečetí a když znovu otevřel oči, byl na místě na které myslel.
Nevěděl, jestli to byla pravda nebo jestli to nebyl jenom sen. Ale když se podíval na svojí hruď, uviděl tam medailonek od ní.
„Nebyl to sen.“ Šeptl si pro sebe a šel směrem ke svému domovu.

Všichni se koukali tam, kde ještě před chvíli stál ten kluk. Všem se honily v hlavě stejné otázky: „Co to je za holku? Jak to, že má Sharingan a jak to, že ovládá tolik elementů?“
Nia vstala a šla opět směrem k Suigetsu, který se pořád snažil ze svého vězení uniknout, ale nemohl používat svou chakru, vůbec ji necítil, což mu bylo ještě divnější. To už k němu Nia dorazila a změřila si ho tvrdým pohledem, nebyla v ní vidět ta laskavost, jako ještě před chvílí. Dotkla se mlčky třech míst na jeho vězení a v pustila do nich svojí chakru a vězení zmizelo.