Hra s osudem II.

„To… to přece nemůžete myslet vážně, Sensei. Jak to, že nic nevíte?“ řve naštvaně Naruto.
„Tak hele, koukej se uklidnit, říkám ti to pořád.“ ozve se konečně Yamato „Nevím nic konkrétního. A proč nic nevím? Prostě proto, že nejsem medic-ninja.“
„Ale Sensei, já prostě musím vědět, jak na tom Mayu je…“
„Ano, já tě chápu Naruto. Ale uvědom si, že nejsi jediný, kdo má o ni obavy a chce vědět, jak to s ní vypadá. Jen se běž podívat na chodbu. Nepamatuji si, že by kdy v nemocnici bylo tolik zdravých lidí. Prostě musíme všichni vyčkat až se vrátí Sakura a Hokage a řeknou nám víc.“
„Hm, já to vím, ale stejně, trvá jim to nějak dlouho. Co tam tak dlouho dělají?“ mručí si polohlasně pro sebe blonďatý mladík.
„Pojď, počkáme venku s ostatními.“ poklepu mu na rameno a jemně ho před sebou vystrčím ze dveří nemocničního pokoje.

Ještě než za sebou Yamato zavřel dveře, stočil svůj pohled směrem k posteli, kde právě odpočívala jedna neskutečná a zajímavá dívka. Vypadala teď tak bezbranně a zranitelně. Naprosto nikdo by v ní nehledal tu její sílu a odhodlání.

„Drž se Mayu…“ zazněla do ticha slabě jeho prosba „… potřebujeme tě tu.“

Poté zaklapnul posunovací dveře pokoje a otočil se. Byli tam skoro všichni. Mírně se pousmál. Nikdy by mne nenapadlo, že je pro tolik lidí tak neskutečně důležitá. Každý z nich s ní prožil něco neuvěřitelného a vsadím se klidně o cokoliv, že přesně teď nad tím také všichni přemýšlí a přehrávají si to. Setkání s ní změnilo každého z nás, svým způsobem. Je to jako s Narutem, napadne Yamata. Ten také změní každého člověka, kterého kdy potká, ať chce nebo ne. Aspoň trošičku. Jeho oči podvědomě v davu vyhledají onoho hyperaktivního a nezkrotného mladíka, který teď stojí opřený o zeď a doslova hypnotizuje dveře před sebou. Naruto… vím, že je pro tebe důležitá. Moc dobře vím, že jste si blízcí. Jste tu pravděpodobně jediní dva lidé, kteří mohou aspoň tušit, jak na tom ten druhý je a jak se asi cítí. Rozumíte si navzájem asi nejlépe ze všech. Kromě Gaary snad už není nikdo, kdo by dokázal pochopit čím vším jste si museli projít a co jste museli vytrpět. Vy tři jste unikátní – každý z vás svým způsobem a každý jinak, ale jste. Ještě nás čekají zajímavé věci, pomyslí si Yamato a také se opře o zeď a čeká.

Kousek odtud v laboratoři mezitím naprosto šokovaná Sakura společně s Tsunade-sama nevěřícně hledí na výsledky testů krve Mayu. Obě dvě napadlo to samé. To, co před sebou vidí, prostě není možné. Ale navzdory vší té logice budou muset uvěřit tomu, co před sebou vidí. Vždyť ty testy přeci nemohou lhát. Rozhodně ne všechny – všechny ne, to zkrátka není možné.

„Tsunade-sama, já tomu prostě ještě pořád nemůžu uvěřit. Jak je to možné…“ řekne nahlas Sakura a podívá se na svoji učitelku.
„Já vím. Také tomu zatím nerozumím, ale vypadá to, že je to přesně tak.“ odpoví jí Hokage.
„Jak může být rezistentní?“
„Myslím, Sakuro, že se od ní ještě dočkáme mnoha překvapení a zajímavostí. Vždyť víš, že je unikátní. Dohromady o ní nic nevíme.“ řekne klidným hlasem Hokage. „Mayu je prostě zvláštní a tak to také musíme brát. Není přeci důležité, že její tělo odolává všem možným jedům.“
„Já vim, Tsunade-sama, jen mne to překvapilo. Neznám totiž nikoho, kdo by byl schopen žít s takovým množstvím různých jedů v krvi. I toho sebesilnějšího jounina by porazila byť jen setina tohoto množství a to během pár minut. Dokonce si myslím, že ani Orochimaru by nemohl toto zvládnout a dlouho vydržet.“
„Ano, rozhodně máš pravdu. Uvidíme, co dál.“ odvětila jí její učitelka zpátky. „Sakuro, zatím to ale nikomu neříkej, rozumíš. Musíme o tomto zjistit víc informací. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsme to objevili jen náhodou a že o tom ani ona sama neví. Nebýt toho, že potřebovala tolik krve, nepřišli bychom na to.“
„Hai, spolehněte se Tsunade-sama.“ odpoví růžovovlasá kunoichi.
„A teď už pojď. Půjdeme všem říct, že je Mayu v pořádku a nic jí není. Prostě musíme počkat až se sama probere. Stejně si myslím, že Naruto se již stihl pohádat s polovinou personálu a zdemoloval přinejmenším půlku patra.“

O dvě patra níže na chodbě právě zmiňovaný pěkně nahlas kýchnul. Chytil se za nos a stiskl, ale nic. Hm, jako by o mně někdo právě mluvil, pomyslí si. Promne si svůj nos a pustí ho. Pak koukne kolem sebe na všechny ty lidi a chce přemýšlet o tom, co se nedávno stalo.
„Naruto-kun…“ špitne vedle něho Hinata.
„Ano?“ otočí se jejím směrem.
„Ona bude v pořádku, že jo?“ zeptá se ho nesměle dívka.
„Určitě. Jinak to prostě nejde, potřebujeme ji. Já ji potřebuji.“ odpoví jí Naruto.
Hinata trošku posmutní. Pochopí, že mu na ní hodně záleží. Už už chce tiše odejít, ale pak se rozhodne jinak. Sotva slyšitelně se ho zeptá: „Tobě na ní hodně záleží, že jo?“

Chvíli bylo ticho a nic jí na to neodpovídal. Přemýšlel. Pak ji najednou chytl za ruku, propletl své prsty s jejími a pevně stiskl. „Ano, záleží mi na ní a moc. Ale jinak než si myslíš. Ona je jako já. Strašlivě dlouhou dobu byla sama, na všechno. Veškeré trápení, bolesti a smutek. Prostě na to vše byla vždy sama. Navíc o své minulosti nic neví a vlastně ani netuší kdo je a odkud přišla. Spoustě lidí okolo může připadat chladná, bez citu. My všichni ale moc dobře víme, že to tak není. Je to ta nejvřelejší osoba na světě, kterou znám. Dokáže naslouchat a poradit. A když to potřebuješ, je připravena ti kdykoliv pomoci naprosto se vším, pokud jen trochu může. Prostě je vždycky tady a pro každého. Ona je ten typ shinobiho, který bude bojovat až do naprostého konce, existuje-li i sebemenší jiskřička naděje. Nikdy to nevzdá a nedovolí to ani nikomu okolo. Už je prostě taková. Z každého dokáže dostat to nejlepší. A víš, co je na tom všem nejlepší? Myslím si, že to ani sama neví. No, možná ví, ale rozhodně by to tak sama nenazvala. Podle ní je to přeci normální a udělal by to každý. Vůbec neví, co pro nás všechny dělá už jen tím, že nás podporuje ve všem, co děláme. Jen se podívej kolem sebe. Jsme tu všichni – genini, chuunini i jounini - všichni a čekáme. Podívej se třeba na svého bratrance. Kdy naposledy jsi viděla Nejiho tak nervózně přešlapovat z místa na místo. Zrovna ho, který je ztělesněná vyrovnanost sama. O zbytku lidí ani nemluvím.“

Hinata se tomu musela usmát, ale byla to pravda. Podívala se na svého bratrance a musela uznat, že má Naruto pravdu. Dávno už to nebyl ten člověk jako dřív. Už dávno se ho nemusela bát a on ji na oplátku respektoval. Sice byl pořád zdánlivě nepřístupný a jakoby vzdálený ode všeho a všech, ale snažil se. A rozhodně lpěl na své rodině a blízkých lidech. Pohledem těkala z jednoho na druhého, ale vždy to bylo stejné. Jediné, co viděla, byly obavy a strach – strach o tu dívku vedle v pokoji. Viděla Kibu, jak nepřítomně hladí Akamaruovi uši a mračí se. Viděla jindy tak klidného Shikamara, jak si nervózně bubnuje prsty do nohou. Věděla, že je Mayu jediná, která s ním dokáže hrát shougi déle než pár minut a ani jeden se přitom nenudí. Viděla Choujiho, který byl tak nervózní, že dokonce ani nic nejedl, což už bylo co říct. Zahlédla i Shina, který stál sice bokem, ale i tak o něm věděla. Byl nezvykle strnulý a hlavu měl zabořenou v límci svého oblečení ještě více než obvykle. Dokonce tu byl i Lee. Nesnažil se, jako obvykle běhat kolečka kolem Konohy, protože chtěl být lepší než Gai-sensei. Viděla i Ino, která se navzdory vší logice a zvyklostem nesnažila okouzlit všechny chlapy v okruhu deseti mil svojí údajnou krásou. Viděla Saie, jak sedí opřený o zeď a něco kreslí do svého skicáře uhlem. Pomyslela si, že ani nepotřebuje byakugan na to, aby pochopila, co je na obrázku. A v neposlední řadě jsou tu všichni jejich senseiové. Viděla Kurenai s Asumou stát bokem, Yamata opřeného naproti o zeď, Gaie i Kakashiho. Byli tu prostě všichni.

Zvedla svůj pohled a podívala se na zavřené dveře od pokoje. Jsi doopravdy zvláštní dívka, Mayu Sato. Zvláštní, ale každý z nás ti za něco vděčí. Já sama asi nejvíc ze všech, i když moc pochybuji, že o tom ví víc než tři lidé tady. Nikdy ti nezapomenu, co jsi tehdy pro mne udělala. Zachránila jsi mi život a to je víc než to, co pro tebe teď mohu udělat já. Všichni jsme tu nyní pro tebe a čekáme. Hinata opět sklonila hlavu, ale zároveň stiskla Narutovu ruku a jemně se na něj usmála.