Hra s osudem I.

Ticho. Je naprosté, neskutečné ticho. Všude okolo. Podvědomě se otáčím a dívám se kolem sebe. Chci se postavit, ale nejde to. Musím zůstat ležet. Proč je tu takové ticho? Kde to jsem? Co se to tu děje? Zaregistruji zvuk dopadající kapky a otočím hlavu tím směrem. A dívám se do těch nejprapodivnějších očí, které jsem kdy spatřila. Uvědomím si, že tyto oči jistojistě ještě žádný člověk nemohl zahlédnout. Nikdy. Panebože, co je to za pocit a proč je tak zvláštní. Znenadání to pochopím a to poznání mne naprosto ohromí. Já se bojím. Ne, já se přímo neskutečně klepu strachy, ale přesto ty oči fascinovaně sleduji dál. Nemůžu s tím přestat a nemůžu se ani podívat jinam. Nejde to. Hledím do nich a bojím se. Bojím se tak neskutečně až nemohu uvěřit tomu, že jsem to já. Vždycky jsem si myslela, že se nebojím ničeho a nikoho na celém světě. Už dávno jsem se totiž naučila tu prostou pravdu, že co se má stát, to se také vždy stane. Naprosto nic s tím neudělám a tak není jediný pořádný důvod třást se kvůli tomu. Jenže z těch pronikavých očí přede mnou mám neskutečnou hrůzu a vím to. Víme to oba dva.

„Kdo jsi?“ zeptám se a už teď se obávám toho, co uslyším.
„Ty“ ozve se prostá odpověď a ty oči získají sytější jantarovou barvu.
„To není možné.“ odpovím zdánlivě klidným a vyrovnaným hlasem „Já jsem přece tady a dívám se na tebe. Takže ty tím pádem prostě nemůžeš být já.“
„Vidíš a přeci jsem.“ odvětí mi nazpátek ty oči.
„Vím, že o tom pochybuješ a nevěříš mi. Ale…“ na chvíli se odmlčí a opět je jen ticho. „Řekni mi upřímně sama, jestli mám důvod ti lhát. Musím ti lhát?“ zeptá se mne po chvíli.

Ani sama nevím proč, ale musím souhlasit. Je to tak. Neexistuje jediný rozumný důvod k tomu, proč by to mělo být jinak. Nechápu to, vůbec ničemu nerozumím. Nakonec, nemám ani čas nad tím přemýšlet. Ty oči mne opět probodávají a spalují. Snažím se soustředit, ale nejde to. Bože, takové oči…

„Prosím, kdo jsi?“ zeptám se znovu o poznání zoufalejším hlasem.
„Hm, pořád jsi to ještě nepochopila. No, nevadí. Teď to není důležité.“ zamluví opět mou otázku. „Podstatné je jen to, že já vím, kdo jsi. Vím, co jsme oba. Vidím do tebe a nic přede mnou neukryješ. Nikdy! A navíc – vím, že někde hluboko v tobě to je. Plně nechápu, proč se tomu snažíš vědomě bránit, ale respektují tvé rozhodnutí a nechám tě. Prozatím. Jen si pamatuj, že přede mnou nikdy a nikam neutečeš, ač se o to budeš snažit sebevíc. Já jsem ty a ty jsi já. Nic víc a nic méně.“

Bolí mě nesnesitelně hlava a už začínám být unavená. Chci pryč, chci mít klid a necítit žádnou bolest. Něco mi tu chybí, ale nevím co. Nemůžu na to přijít, nejde to. Pořád jen před sebou vidím ty oči. Něco ode mne chtějí a na něco se mne ptají. Nemám ale čas se na to zeptat. Najednou se ty oči stáčí doprava a něco tam se zaujetím sledují. Teprve teď zpětně slyším, jak někoho volá mé jméno. Ohlédnu se také tím směrem, ale vidím jen rozmazané rychle se pohybující stíny.

„Ano, tak je to správně. Konečně to opět chápeš, Mayu. Úplně cítím, jak se ti vrací zpět všechny naše potlačované schopnosti.“ slyším šepot vedle sebe.

Otočím se zpátky za tím hlasem, ale ty oči tam již nejsou. Místo toho vidím kousek od sebe jeden ze svých přívěsků. Ani jsem si neuvědomila, že jej nemám na krku. Podvědomě se po něm natáhnu a sevřu jej do dlaně. Nevím, co se kolem mne děje. Nevnímám Naruta, jak na mě pořád dokola volá. Neslyším přibíhat ostatní lidi. A nemohu ani slyšet Yamato-senseie, jak se Naruta snaží uklidnit. Cítím se zle a chce se mi spát. Jsem tak strašně unavená... Nevnímám, jak mne někdo bere do náruče a odnáší pryč. Než se z naprostého vyčerpání ponořím do říše snů, ucítím ještě známou vůni a teplo něčího těla. Usměji se, ale to už nikdo nemůže vidět. Ani on ne.