Hra s osudem III.

Zase to ticho. Zdá se mi to anebo je kolem dokola opět jen ticho? Tak nevím, nějak podezřele často je poslední dobou kolem mé osoby ticho – až moc na moje gusto. Ne, rozhodně nechci, aby to vyznělo jako výčitka nebo stížnost, protože já mám ticho a klid docela ráda. Jen je to prostě jen poněkud jiný druh ticha – takový ten zlověstný. Znáte to přeci. Je to takový ten pocit, kdy se prostě probudíte ze špatného snu. Člověk ještě nestačí otevřít pořádně oči a už ví, že je něco špatně. Bum! Prásk! Mám dneska špatný den, protože jsem se nevyspala. A proč jsem se, prosím pěkně zase nevyspala? No prostě proto, že celý můj dosavadní život je jeden velký omyl. Snůška nočních můr, bolesti a utrpení v jednom. Představte si svoji nejhorší možnou noční můru, kterou jen dokážete – pak si ji vynásobte deseti a pořád se ani zdaleka nepřiblížíte k tomu, co já prožívám posledních šest let každý den. Ve snu, ale přeci jen… Spát mohu jen tak tři až čtyři hodiny denně a ještě ne pokaždé. Kdysi jsem se mylně domnívala, že prostě jen trpím chronickou nespavostí. Hm, tak nějak se musí cítit Gaara, když je pořád vzhůru. Ale mezi námi je jeden podstatný rozdíl. On ví, proč – já ne. Pamatuji si vše – jasně, čistě a do těch nejmenších detailů. Každý den a každý ten odporný sen. Mohla bych přesně bez mrknutí oka popsat každý sebenechutnější detail z každého svého snu. Stačí jen zavřít oči a usnout. Usnout a dovolit si ten luxus, kterému všichni říkají odpočinek a relaxační uvolnění. Prostě spánek.

„Neboj se…“ ozve se mé lepší já uvnitř v mé hlavě. „Nejsi na to sama. Už dávno nejsi na všechnu tu bolest sama.“
„Já vím.“ odpovím vcelku bez zájmu.
„Poslouchej!“ zazní rozkaz nazpět „Poslouchej dobře. Slyšíš to? Jsou tu – všichni. Všichni jsou tu jen kvůli tobě a čekají. Tak si přestaň stěžovat na osud a místo toho se koukej probrat. Nemůžeš přeci spát věčně. A navíc jsi na něco podstatného zapomněla – ty spánek nenávidíš.“

Kdyby nic jiného, tak toto zabere. Spolehlivě. Pomalu otvírám oči a snažím se přinutit je zaostřit alespoň jeden jediný bod před sebou. Jde to pěkně ztuha. Slyším silnější a zrychlující se pípání. V první chvíli nevím, co to je. Pak si zvuk přiřadím ke zdroji. Monitor dechu a životních funkcí. Najednou se z neznámého důvodu cítím lépe, mnohem lépe. A přesně v tu samou chvíli se rozrazí dveře a do nich vletí oranžovo-černé tornádo. Tornádo jménem Naruto. A mě se chce v tu chvíli strašlivě brečet. Jeho poznám všude a vždycky. Nepotřebuji ho vidět, ani slyšet – vždycky cítím jeho chakru. Všude, vždy a spolehlivě.

„Mayu, cos to zase vyváděla.“ zařve mým směrem a já mám dojem, že mi v příští vteřině nejspíš prasknou bubínky. „Tohle mi už víckrát nedělej. Víš ty vůbec, jaký jsem měl o tebe strach?“ stihne mi ještě říct a pak se mi pověsí kolem krku. V tu chvíli jaksi naprosto zapomene na fakt, že jsem skoro upoutaná na lůžko a ještě před chvílí jsem tvrdě spala.
„Prosím, to bolí.“ snažím se uvolnit z jeho drtícího, ale přesto milujícího sevření.
„Ježíši, promiň mi to. Jenže já mám takovou radost, že jsi vzhůru.“ zazubí se na mě nazpátek. Teď již z bezpečné vzdálenosti od mého krku.
„NARUTO! To ji chceš zabít, vždyť se sotva probrala.“ ozve se silně naštvaný hlas ode dveří.

Oba dva se jako na povel podíváme ke dveřím pokoje. Stojí tam Hokage-sama a z očí jí šlehají blesky. Vztekle poklepává nohou a čeká, vlastně ani pořádně nevím nač, ale jsem si jistá, že to dostane. Soudím tak dle jejího výrazu ve tváři. Vedle ní vidím stát Sakuru-chan. Také si zlostným pohledem měří blonďáka vedle mne. Ale přestože má ruce v bok, rozeznávám v jejích očích radost. Má radost, že její týmová kolegyně a kamarádka je vzhůru. Koneckonců po mnoho let byla v jejich týmu jediná kunoichi. Ano, je to tak – patříme všichni do jednoho týmu. Jsme tak trochu zvláštní tým. Normálně jsou v každém týmu tři lidé přibližně stejné úrovně a věku. Obvykle je vedoucím zkušený jounin. Ovšem toto obecné pravidlo neplatí pro nás. Jsme jiní a to naprosto ve všem. Nás je dohromady vlastně šest: čtyři chuunini a dva jounini. Dodnes nechápu, co přinutilo Hokage obejít snad všechna zavedená pravidla a nechat nás čtyři pohromadě. Náš tým se skládá z mé maličkosti, dále je tu jeden hyperaktivní ninja jménem Naruto Uzumaki, medic-ninja Sakura Haruno a také Sai. Našimi vedoucími jsou Kakashi Hatake nebo Yamato. Ano, vím – je to neobvyklé, ale jak jsem již řekla dříve – my jsme neobvyklý tým. Zatím co první jmenovaný je našim právoplatným a oficiálním senseiem. Ten druhý je s námi, když Kakashi-sensei nemůže anebo když je potřeba ohlídat Naruta před ním samotným, resp. před Kyuubim.

„Ale no tak, bábi Tsunade. Nač tolik křiku, já mám prostě radost, že je Mayu vzhůru a v pořádku.“ snaží se na ni usmívat blonďatý mladík.
„Kvůli tvé radosti ji nebudu znovu křísit na sále a dávat ji do kupy. A teď se seber a pěkně rychle odsud vypadni nebo tě, přísahám bůh, vyhodím tímto oknem.“ zahulákala na něho zpět Hokage-sama. Pak se jen otočí na podpatku a před odchodem něco pošeptá Sakuře. Ta jen tiše přikývne a s povzbudivým mrknutím se na mě usměje.
Následně se za nimi zavřou dveře, ale i tak zaslechneme ještě výhružné zavrčení Tsunade: „Naruto, já už odpočítávám, tak hezky rychle vypadni. Nepřej si mě, jestli mě okamžitě neposlechneš.“ Už o něco klidnějším tónem pak ještě dodá: „Mayu, my se za chvíli vrátíme zpátky, neboj se.“

Naruto se ještě naposledy natáhne a obejme mě. Pak se zvedne a pěkně svižně odchází. Přeci jen naštvat bábi Tsunade, jak jí říká snad jen on sám, se nevyplácí. Ještě než se za ním zavřou dveře, slyším z chodby vzrušené hlasy a pak už jen smích. Najednou je mi jasné, že Sakura-chan všem nejspíš řekla co a jak. Tak moc bych je chtěla vidět, ale vím, že je za mnou nejspíš nepustí. No nevadí, asi tu nějakou chvíli budu, tak třeba později.