Minulost si nevybírá - 1. kapitola - Ozvěny minulosti

Info Neradi se s tím děvčetem loučili a vůbec netušili, že až ji spatří příště, bude bojovat po boku nepřítele. Dokážou jí vrátit vzpomínky a její pravou totožnost? Ale chtějí to doopravdy?

POKRAČOVÁNÍ POVÍDKY ŽIVOT S AKATSUKI

Povídka

Mladá hnědovlasá žena se rozvalila na jedné z postelí. V tomhle úkrytu zůstane do té doby, dokud jí nedojdou zásoby jídla. A co pak? Nevrátí se domů, kde o ni nestojí. Vydá se do světa, se štětcem a barvičkami od Deidary. Shenai se pousmála nad tou vzpomínkou. Uběhlo teprve několik dní od jejich odchodu a už jí strašně moc chyběli. Ta parta zabijáckých ninjů zaplnila prázdnotu v jejím srdci. A ona teď přežívala ve zlodějském doupěti a hospodařila v něm. Oni se sem určitě ještě někdy vrátí. Než odtud odejde, nechá jim tu dáreček na památku.
Byl pro ni problém obstarat si oheň. Zkoušela ten trik, který jí ukázal Itachi, ale nikdy se úplně nepovedl. Ale i to byl úspěch. A večer se zachumlala do peřin, aby jí nebyla zima. V noci často vzpomínala na všechny ty známé tváře. Na jednoho milého kanibala. Zetsu jí za tu dobu opravdu přirostl k srdci. S láskou vzpomínala na muže s rybí kůží, kterému neřekla jinak než Rybička, a který ji vždy podržel a podpořil. Kakuzu nosil stále masku a všimla si, že má na těle spoustu stehů. Býval tak trpělivým učitelem. A chlápek, co si od ní vysloužil přezdívku Strejda Hidan. I když nikdy neodložil svou kosu, byla s ním legrace. Tobi byl sluníčko, optimismus ho nikdy neopouštěl. Měla pocit, že Deidara je její ztracený sourozenec, opravdu si rozuměli. Byl to on, kdo objevil její nadání, ten skrytý talent. A nakonec Itachi. Od první chvíle jí neustále připomínal, že je pouhý zajatec. Nikdy si ale tak nepřipadala. Zoufale se snažil se jí zbavit. Provedl jí spoustu špatností a jeho rudé oči ji propalovaly. Ale i přes to všechno měl také svou dobrou stránku. Shenai byla vděčná, že ji mohla poznat. Teď se jí konečně zbavil. Doufala, že je nyní šťastný a spokojený.
Zavřela oči a ponořila se do krajiny snů. Dalšího dne ráno našla něčí batůžek, roztržený na několika místech. Ještě by se dal použít. Se zbytky nití a jehlou ho opravila a uložila do něj svůj skromný majetek. Naposledy ustlala, umyla nádobí, které vyrobil Deidara po Zetsuově a Tobiho pokusu o vaření. Vylila vodu z jámy v blízkosti vchodu i z provizorní koupelny. Zahladit všechny stopy, tak ji to učili. Usmála se a zavřela za sebou dveře. Tohle místo jí bude chybět.
Vzpomínky zůstanou, i když tenhle úkryt bude opuštěný. Do kapsy kalhot strčila překládaný obrázek. Zbylé kresby, hlavně krajinky, uschovala v batůžku.
Opustila tu pustinu uprostřed skal a vydala se na východ. Byla trochu překvapená, když se před ní začala rýsovat poušť, ale nezoufala. Nějakou cestu najde.

Neočekávala, že by zrovna tudy mohl někdo procházet, nicméně Shenai se poštěstilo vidět hned dvě osoby, staršího a mladšího muže. Oni si jí všimli také, to bylo zřejmé. Nenechala se rozptylovat a kráčela kolem nich. Budou se míjet a tím to skončí, věděla to. Přesto se pokusila si ty dva prohlédnout důkladněji. Mladší muž měl oblečení laděné do fialova a na nose brýle. Jeho společník se vyznačoval až nepřirozeně bledou pletí a dlouhými černými vlasy. Oči byly žluté, připomínaly jí hada.

„Vida, máme společnost,“ upozornil mladík svého velitele.
„Krásná žena sama uprostřed pouště. Ale já nejsem Jiraiya!“ zasmál se druhý muž a prohlížel si děvče, které se k nim přibližovalo.
„Necháte ji jen tak jít?“
„Je neškodná. Zřejmě zabloudila.“

Míjeli se. Shenai v duchu proklínala svou nešikovnost, když se jí zamotaly nohy a ona upadla do písku. Z kapsy vypadl několikrát přeložený papírek. Černovlasý se zastavil. Zatímco se Shenai s mírně vyplašeným výrazem zvedala, došel k místu, kde papírek zůstal ležet, zdvihl ho ze země a rozevřel ho. Co uviděl, mu doslova vyrazilo dech. V ruce svíral podobiznu té půvabné dívčiny doprovázenou slovy: Mé dobré přítelkyni s láskou Deidara. V očích se mu zablýsklo.
Dívka dostala strach. „Vrátíte mi to?“ vykoktala ze sebe.
„Ale jistě!“ Přívětivě se usmál a díval se, jak ho ukládá zpátky do kapsy kalhot, zatímco sledoval její pohyby. Odcházela a on pomalým krokem dorazil ke svému společníkovi.
„Zadrž ji, Kabuto,“ sykl.
„Sice netuším, co máte v plánu, Orochimaru-sama, ale respektuju vaše rozhodnutí. Dejte mi pět minut.“ Rozběhl se za mladou ženou.

Shenai zpanikařila a dala se na zběsilý útěk. Bylo jí úplně jedno, kterým běží směrem. Mladík v brýlích přidal do kroku.

Orochimaru pozoroval, jak se ti dva v dálce přetahují. „Jak hluboko jsem klesl! Mám služebníka, který si nedokáže poradit s jednou ženskou.“ Se sklíčeným výrazem se vydal k nim. Děvče se zoufale zmítalo a snažilo se dostat z Kabutova sevření. Druhý ninja došel k ní a zeptal se milým a vemlouvavým hlasem: „Ty se znáš s Akatsuki?“
Oči se jí rozšířily údivem a zároveň zuřivě vrtěla hlavou. Na přívěsek od Hidana si nevzpomněla. Orochimaru si ji chvíli prohlížel. Pak zapomněl na opatrnost a ve snaze přesvědčit tu dívku ke spolupráci, jí prozradil své jméno. Zalapala po dechu. Její neobvyklí přátelé se o tom muži párkrát zmínili, ne právě v dobrém. Podíval se na ni, usmál se a pochopil. „Je rozhodnuto. Vezmeme ji s sebou.“
„Jak je vaše ctěná libost,“ zabručel Kabuto a udělal jakýsi chvat, po kterém padla dívka do bezvědomí. Orochimaru se ušklíbl. S Akatsuki měl nevyřízené účty a teď možná konečně uzrál čas jeho rafinované pomsty…