Můj život změnil Naruto - 13. kapitola - Raději černé než bílé pláště

„Nechoďte nikam, za chvíli jsem zpátky,“ špitla a chtěla sejít dolů po schodech.
„Nenechám tě tam jít samotnou!“ odporoval jí Kankurou. Gaara řekl, že také půjde. Naruto se mezitím rozvalil na posteli a dával si šlofíka.

Dívka vešla do obývacího pokoje. Matka se k ní přitočila. „Buď na tu paní milá a neokrádej ji zbytečně o čas. Udělala pro nás až příliš velkou laskavost!“
O kterou se jí ale vůbec nikdo neprosil, pomyslela si Ashley zhnuseně.
Žena v bílém plášti a brýlemi s hranatými obroučky jí pokládala velké množství otázek a neustále si něco zapisovala na kus papíru. Kdyby nebylo těch dvou, kteří seděli u ní, byla by se z toho všeho rusovláska dočista sesypala. Hlavně nerozuměla systému těch otázek, lékařka se jednu chvíli ptala na dětství, pak zase na vztahy s okolím. Měla pocit, že se do jejích dotazů zamotala a teď jen nemyslně blábolí. Začínala se bát, protože ta žena se mračila a na čele měla vrásky od přemýšlení. A ona před ní seděla tváříc se jako vyděšené zvíře, přesně tak si v té chvíli připadala. „Sezení je u konce,“ uslyšela náhle a už jen sledovala, jak odchází do haly a baví se s její matkou. Rychle zmizela v pokoji.
„Co uděláme, jestli pro mne přijdou?“ zeptala se svých dvou ochránců.
„Zastavíme je,“ pravil Gaara.
„Neublíží ti, za to ručím!“ snažil se ji povzbudit Kankurou.
Ashley vzdychla, popošla o pár kroků a skopla Naruta z postele.

Matka rusovlásky odešla ráno z domu dost brzo. Dívka se probudila, připravila snídani pro čtyři osoby a zapnula televizi v obývacím pokoji. Naruto spící na pohovce se neklidně zavrtěl. Zaprskal, zachrápal a svalil se ze svého lůžka na zem.
„Nemůžeš vstávat tišeji?“ zamračil se Gaara. Blonďáček jen něco zamumlal a zvedal se z podlahy.
„Pokud dovolíte, rád bych v klidu dokoukal jejich zpravodajství,“ zpražil oba loutkář.
„Máte snídani na stole,“ usmála se Ashley. „Cereálie s mlékem, bývají dost sladké.“
„Neměla bys tu ramen?“ zakňoural Naruto.
„Tady jsme v Anglii, ne v Japonsku!“ upozornila ho zrzka.
Kankurou se k nim mezitím už také připojil. „Jen tři vraždy,“ pravil klidně.
„Nějak podezřelé?“
„Nic zvláštního. Ale ta kriminalita vám tu roste.“
„Jenže to jsou novinky z celého světa,“ ušklíbla se Ashley.
„Proč zkoumáte, jak kdo vraždil?“ vyptával se Gaara.
„Hledáme Akatsuki,“ vysvětlila mu dívka.
Naruto se zakuckal. „Akatsuki? Proč?“
„Dostali se sem taky. Přinejmenším víme o jednom z nich. Kim už měla s Itachim tu čest.“ Podívala se na hodinky. „A pohněte, nebo přijdu pozdě!“

Brát Naruta s sebou do školy nebyl asi zrovna nejlepší nápad. Všechno ho zajímalo, ve všem se hrabal. Gaara se docela zajímal o to, co se děje kolem něj. Seděl v lavici s Kim, která jen trnula a čekala, až Naruto udělá nějakou nepředvídatelnou hloupost. Ten právě objevil okenní parapet. Jedno okno si otevřel a přehodil nohu přes okraj.
„Pane profesore! Je mi hrozná zima, mohu to okno zavřít?“
„Jistě.“
Kim vystřelila z lavice, strhla Naruta zpátky a dotáhla ho ke své židli. Jediné, co učitele překvapilo na dívčině činu, byla její rychlost. Dál už se tím nezabýval, co se stalo doopravdy, neviděl.

Jakmile měli za sebou poslední vyučovací hodinu, usadila se pětice na trávě v parčíku. „Prosím, teď pozorně poslouchejte, je to skutečně moc důležité,“ ztišila Kimberly hlas. „Musíme najít ostatní, a jelikož má Londýn přes sedm miliónů obyvatel, tak je víc než jasné, že samy dvě to nikdy nemůžeme zvládnout. Proto se rozdělíme.“ Chvíli si lámala hlavu s tím, jak nejlépe spojit síly. Nakonec byla Kim ve dvojici s Narutem a Ashley s Gaarou, protože Kankurou řekl, že už se tu přece jen trochu vyzná, a proto může pátrat na vlastní pěst.
Černovlásku začala bolet hlava. „Další záchvat?“ zděsila se Ashley. Přikývla a ukázala jí zářivé šedé oči. „No to je skvělý! Ty teď máš Byakugan!“
„Fajn, to se nám zrovna hodí,“ uchechtla se Kimberly.
„Kolik umíš jutsu?“ vyptával se Naruto.
„V podstatě jakékoliv. Může za to tahle značka.“
Blonďáčkův údiv nemohl být větší. „Ale Sasuke má úplně stejnou…“
„Tohle nikam nevede!“ vložila se do toho Ashley. „Nesmíme se zdržovat! Jo a jedna taková drobnost… Nemůžu vzít dneska Naruta k nám, protože my dvě se vlastně nemáme vídat.“
„Dobře. Pro tentokrát to risknu. Jdeme!“

Kimberly se postavila ke zdi nejbližšího domu a upřeně se zahleděla před sebe. „Byakugan!“ Hledala jedince se silnou chakrou, ale nikdo takový v jejím okolí nebyl. Naruto na ni nábožně zíral, takže bylo zcela očividné, že žádnou pomoc od něj čekat nemůže. Ashley a Gaara hledali po hospodách, odkud je vyhazovali nevlídní fousatí hostinští, a v obchodech, kde byla strašná spousta lidí. Kankurou také nikoho nenašel.

Kim byla příšerně unavená. Po těch hodinách nepřetržitého hledání měla akorát tak chuť na dobrou večeři a pohodlnou postel.
„Před chvílí jsi měla oči jako Hinata a teď už ne! Co se to tady děje?“
„Víš, to je tak, můj milý Naruto… Ta značka mi propůjčuje neobvyklou moc, mohu užívat různá jutsu, která se ale objevují nezávisle na mé vůli a trvají jen krátkou dobu. Rozumíš?“
„Co jsi říkala?“ opáčil blonďák.
To už bylo na černovlásku přeci jen trochu moc. „Děláš si ze mě srandu? Tos nepochopil ani slovo z toho, co jsem řekla? Ty se mě prostě jenom snažíš naštvat, dattebayo!“
„Tohle ale říkám já!“ protestoval Naruto.
„Nezájem! A něco si uvědom, velký pane ninjo… Bez pomoci nepřežiješ v týhle džungli ani minutu!“ Ukončila svoje kázání a zhluboka vzdychla. Pak ho konečně odvedla k sobě domů.

Naruto seděl na koberci v Kimberlině pokoji a prohlížel si dívčiny vytisknuté obrázky z anime. „Tady vypadám příšerně,“ uvažoval nahlas. Druhé černovlasé děvče se odvážilo podívat do pokoje.
„Vítej, má mladší sestro Janett!“ pronesla Kim obřadně, aby před ní neprozradila, že je v místnosti ještě někdo další.
„Skončíš ve cvokárně!“ vyplázla na ni jazyk Janett.
„To by sis přála, co?“ opáčila její sestra chladně. „Ale tu radost ti neudělám!“
„Pche! Kamarádíš s tou Ashley a slyšela jsem mamku říkat, že je šáhlá!“ vynesla trumf, nebo si to aspoň myslela.
„V životě bych na tebe nevztáhla ruku, tak mi tu nevykládej o šílenství. Já jsem totiž ještě docela dost příčetná. A nevím, cos navykládala mámě, ale já jsem naprosto normální, Ashley taky a teď tě prosím, abys urychleně opustila tenhle pokoj.“
„No jo, vždyť už jdu,“ nakrčila sestra nosík.
Jakmile dozněly její poslední kroky v chodbě, obrátila se Kim k Narutovi. „Vidím tě jenom já, to samé platí i pro Gaaru, Kankuroua a tvé další přátele. Takže pokud bys nás chtěl opustit bez dovolení, nikam se nedostaneš, nikdo ti neporadí. A z toho plyne, že uděláš nejlíp, když se mi budeš držet za zadkem. No a vzhledem k tomu, že je to jen na jednu noc a já tě nemám kde ubytovat, je tu k dispozici jen jedna postel.“
Nadechla se, aby o několik málo vteřin později pokračovala. „Ber na vědomí, že ta lůžkovina je moje a jestli mě v noci skopneš dolů, budu doopravdy zlá. Nehledě na to, že tu můžeme mít noční návštěvu.“
„Koho?“ Naruta ta zpráva vyděsila.
„Už se tu objevil Sasuke, ten byl celkem i milej, a Itachi, od něho mám tu parádu na rameni.“ Zamyslela se. „A teď mi pověz… kdo byl v tý chvíli s tebou? Ale pravdu, ty informace potřebujeme!“
Blonďák se drbal na hlavě, což byla známka toho, že skutečně usilovně přemýšlí. „Byla tam Sakura… pak Tlustoobočnatec… a ještě se tam potuloval Shikamaru.“
„Dobře. Už tě nebudu trápit. Půjdeme spát… Naruto.“ Sladce se na něj usmála a on se začínal bát. Není nakonec nějak pokrevně spřízněná se Sakurou?

Další den přidaly dívky do seznamu jména Rock Lee, Sakura Haruno a Shikamaru Nara. Kim stále toužebně doufala, že se sem nedostal i Maito Gai. Nechala Naruta ráno spát, dům zamkla a doufala, že blonďatý ninja z Listové se bude chovat rozumně.
„Nemohla jsem ho vzít s sebou! Je to rozenej potížista,“ vzdychla.
„Já zase v noci špatně spala. Zdálo se mi o nějakém skladišti,“ přiznala Ashley.
Hned po škole se opět pustili do hledání, bezúspěšně. Zrzka se s dvěma bratry z Písečné dostala domů a zbytek odpoledne strávila relaxováním. „Zítra je písemka z angličtiny. Nemám sílu se na to učit,“ vzdychla.
„Ještě, že máš pomocníka!“ rozchechtal se loutkář.
Ozval se zvonek, poté kroky a cizí hlasy v hale. Gaara se vydal na průzkum. „Tři muži v bílém, hledají tě,“ hlásil. „V jejich ruce je nějaké papírové rozhodnutí.“
Rusovláska zbledla. „Nenechám se od nich zavřít! Uteču pryč!“
Otevřela okno a chystala se sešplhat po větvích stromu na zahradu. Kankurou ji zadržel, sejmul ze zad svitek a podal jí ho. „Vezmi si Kuroari.“
„Díky. Já se vrátím.“

Jakmile byla dostatečně blízko zemi, seskočila, a tím vzbudila pozornost. „Ashley, stůj!“ Nedbala matčina volání.
„Utíká!“ Tři chlápci vyběhli ze dveří. Dívka už věděla, co udělá, strach ji poháněl vpřed. Přeskočila plot, v běhu roztáhla svitek a hodila ho za sebe. „Sežerte si to!“
Kankurouova loutka se zhmotnila, ale trojice ji nemohla spatřit. Vrazili do ní a odletěli o pár metrů dozadu. Věděla ale, že to jim v pronásledování nezabrání.

Ashley proběhla několika ulicemi, vůbec nemyslela na to, kam se řítí. Slyšela za sebou jen mužské hlasy. Teď nesmí zpomalit a vzdát se! Ale počkat, tahle ulice je jí nějak povědomá! Viděla ji přece ve snu. Nebo to byla vize? Už dál nepřemýšlela a vběhla do opuštěného skladiště, její pronásledovatelé jí byli v patách. Zabouchla dveře a snažila se rychle najít něco, čím by je mohla ubednit. Nezůstala však ve tmě, za ní zaplál oheň.
„Kdo jsi?“
„Ashley. Nejsem tvůj nepřítel.“
„Tam! Vběhla dovnitř!“
Dívku zachvátila panika. „Prosím, pomoz mi! Jedině má kamarádka a já tě můžeme dostat zpátky do tvého světa!“ Hleděl na ni, ztrácel se v jejích očích a vyděšeném pohledu. Dveře se otevřely, bez rozmýšlení vběhla za něj a sevřela ho kolem pasu. Co se děje? Nechápal to.
„Prosím… donuť je, aby zapomněli, proč sem přišli. Je to otázka života a smrti!“
Váhal, ti muži už vešli.
„Ashley Sommersová, nedělej hlouposti! Nemůžeš nám utéct!“ Viděli, jak se před nimi krčí a vzlyká.
Mladík se po ní ohlédl. „Opravdu mě dostaneš z tohohle bláznivého světa?“ zeptal se s jistou pochybností v hlase. Horlivě přikyvovala, jejím pronásledovatelům se zdálo, že bude povolnější. Ve tmě zazářily rudé oči, všichni tři muži se do nich propadli. Netrvalo dlouho a zhroutili se na zem, aniž by věděli, co se vlastně děje.
„Jsou v bezvědomí. Až se probudí, musíš už být pryč.“
Posadila se na zem. „Nejsi tak chladný, jak se o tobě říká. Jsem ti hrozně vděčná. Musíme najít ještě ty zbývající. Kdo se sem dostal s tebou?“
„Kabuto. Podle všeho ti nemusím říkat, kdo to je. Očividně víš víc, než jsi ochotná přiznat.“
„Nechci ti vůbec nic tajit! Našli jsme zatím jen Gaaru, Kankuroua a Naruta. Ty ses setkal s Kim a tvůj bratr ji také navštívil. Podle všeho je tu někde taky Temari, Shikamaru, Lee a Sakura.“
Četl jí myšlenky. „Chceš, abych šel s tebou, že?“ Přikývla. „Nemohu, teď ještě ne. Pomohu vám s hledáním, protože se potřebuju dostat odtud pryč. Neber to jako laskavost, je to pouhá nutnost.“
„Až budeš něco vědět, prosím spoj se s námi… Sasuke.“ Poděkovala, uklonila se a rozběhla se domů.
Uchiha ty tři divné chlápky odtáhl ven a nechal je ležet na ulici. Je tu i jeho bratr… skvělá příležitost pro pomstu. Možná setkání s tou vystrašenou dívkou nebyla náhoda, třeba to tak chtěl osud.

Ashley chvíli trvalo, než našla správnou cestu a vrátila se domů. „Kam jsi chtěla jít?“ vyptávala se matka, která byla už strachy celá bez sebe.
„Už je všechno v pořádku. Vysvětlilo se to, udělali chybu ve výpočtech. Už nás nebudou obtěžovat.“ Matka se za ní nechápavě dívala.
S vítězoslavným úsměvem se rusovláska objevila ve dveřích ložnice.
„Konečně! Už jsem si myslel, že tě dostali!“ vítal ji loutkář.
„Ale ty mě podceňuješ, Kankurou!“ poškádlila ho. „Ale bez pomoci se to neobešlo. Zachránil mě Sasuke, štěstí, že byl v tom skladišti.“ Vysvětlila jim, co se přihodilo. Všimla si, že loutka, značně zašpiněná, trůní v rohu pokoje. „Hlavně, že je celá,“ usmála se.
Kankurou s ní nesouhlasil. „Důležité je, že tobě nic není.“
Gaara se potutelně usmíval. Takhle svého bratra tedy rozhodně neznal. Ashley se oběma omluvila a šla napsat Kim sms s novinkami. Pak se vrátila s namočeným hadrem a začala čistit loutku oblého tvaru. Kankurou si k zrzce přisedl a pomáhal jí.
„Díky za pomoc, Kuroari,“ zašeptala a usmála se. Loutkář ji objal, ona mu položila hlavu na rameno. Gaara si uvědomil, že teď potřebují soukromí, sebral ze stolu pár obrázků a přesunul se do obývacího pokoje. „Nakonec tenhle svět není až tak špatný,“ přemítal. „Ale jen pokud najdeš ty správné lidi.“