Můj život změnil Naruto - 9. kapitola - Nečekaný směr

„Tsunade-sama! Nesu další papíry!“ Shizune vešla do pracovny zvesela. Mistr Iruka udržoval své transformační jutsu pomocí chakry, ale hrozně se při tom potil.
„Kolik jich ještě bude?“
„Asi tak dvě hromádky.“ Asistentka Páté Hokage se mu přitočila za záda. „Jde ti to moc dobře. Vydrž to a dostaneš sladkou odměnu.“
Seděl a jen odfukoval. Už od časného rána se v téhle podobě probíral štosy lejster, žádostí a hlášení. Shizune si takovou práci pochvalovala. Iruka bez reptání udělal dvakrát tolik práce než Pátá. I když se tvářil ještě mnohem zkroušeněji než ona.

Kakashi, Tenzou, sloužící nyní pod jménem Yamato, a Sai se utábořili. Černovlasý mladík s úplně bílým obličejem vypustil několik nakreslených a pomocí chakry oživených myší, aby prozkoumaly okolí. Ninja v masce pozoroval, jak si hraje se štětcem. „I když vím, že patří k ANBU-Root, tak mi není jasné, proč si stále maluje.“
Druhý muž se od srdce zasmál. „Víš, to je totiž jeho výzvědná ninja technika. Útočí pomocí uměleckého stylu, senpai.“
„Ach tak.“ Kakashi si Saie prohlížel pozorněji. Neměl ještě příležitost pořádně si ho otestovat. Věděl jen, že Sakura se na něj snaží být milá a Naruto ho nemůže vystát. Sai odložil malířské náčiní a začetl se do nějaké knížky. Nejspíš už zase zkoumal mezilidské vztahy.

Ino a Chouji zatím neměli štěstí. Jejich tým byl od začátku oslaben, protože ani jeden člen neovládal výzvědné techniky. Nezbývalo jim nic jiného než pátrat ručně.
„Ten Shikamaru! Někam se zdejchnul a…“
„To by on neudělal, Ino!“ odporoval jí tlouštík. „Něco se s ním stalo.“
„Chouji má pravdu,“ ozval se Asuma. „Shikamaru Nara není z těch, kteří zmizí bez jediného slova.“

Kiba musel podepřít Hinatu, protože už jí docházely síly. „Nesmíš se tak přepínat,“ domlouval jí konejšivým hlasem, nezdálo se ovšem, že by ho poslouchala.
„Shino, utáboříme se!“ zavelela Kurenai. Mladík v bundě ještě počkal, až se mu vrátí poslední hmyzí exempláře, než se připojil k ostatním.
„Co to tam máš, Akamaru? Hledat se bude zase až zejtra!“ zpozorněl Kiba. Velký bílý pes našel něco velkého a zlatého zahrabaného pod zemí. Vypadalo to jako soška.
„Vezmeme to s sebou?“ pohlédl tázavě na svou velitelku.
„Ukaž mi to.“ Kurenai si předmět prohlédla.
„Vypadá to jako vzácnost. Někdo by o to mohl projevit zájem,“ zahuhlal Shino.
„Dobře. Schovám si to do batohu,“ usmál se Kiba.

Hinata ležela opřená zády o strom a očima, které už se jí klížily, sledovala hvězdy. „Naruto... kde jenom jsi?“ zašeptala, než ji přemohla únava.
Další den byl osmý tým opět odpočatý a připravený na další cestu. Hinata se s novou vervou vrhla do hledání. Až v odpoledních hodinách se na ně usmálo štěstí.
„Byakugan!“ Dívka uviděla v trávě zbytky písku.
„Zdá se, že jsme na stopě Gaarovi,“ odtušil Kiba.
Hinata se stále ještě rozhlížela. „Před námi jsem nezaznamenala žádný pohyb. Ale sledují nás tři cizí ninjové.“ Okamžitě se otočili, jejich nepřátelé se znenadání objevili.
„Máte něco, co je naše.“ Jeden z nich měl pásku přes oko.
„Protože jsme si to poctivě ukradli,“ zachechtal se druhý. „Tak navalte naše zlato!“
Poznali, že ninjové pocházejí ze Země blesku. „Naše síly… nepřemůžeme je,“ sykl Kiba, protože se každý z nich až příliš namáhal. Kurenai už chtěla navrhnout, že cizince vyřídí.
„Nechte je mně a zatím se skryjte.“
„Shino…,“ zarazila se Hinata a pak sklopila zrak k zemi. „Hodně štěstí.“
Kiba vypadal na to, že by se do boje přece jen vrhnul, ale Kurenai mu položila ruku na rameno a posunkem naznačila, aby ji následoval.
Ninjové se hlasitě chechtali a začali se chlubit tím, kolik mají zbraní. Ještě více je pobavilo, když je vyzval jediný protivník – kluk celý zahalený v zelené budě s černými brýlemi na očích. „Čím tě máme zamordovat? Dáme ti vybrat!“ Shino jejich posměšky nevnímal. Roztáhl ruce a…

Skupinka se schovala nedaleko, zde byli v bezpečí. Uslyšeli křik a zoufalé výkřiky. „Zřejmě nemají v lásce hmyz,“ uchechtl se Kiba. Dva ninjové se hlasitě rozesmáli, Hinata se jen usmívala.
„Zbabělci,“ zabručel Shino, jakmile se vrátil. „Když už jsem to zavinil, chtěl jsem si ten boj aspoň užít.“
„Buď… buď rád, že nebyli moc silní,“ pípla modrovlasá dívka.
„Kibo!“ Kurenai se na chlapce přísně zadívala. Ten se chvíli drbal na hlavě, než pochopil. „Akamaru! Jdem zakopávat poklad!“ Sebral sošku a se svým věrným psem se vypařil.

Hinata měla potřebu ulevit si od svého strachu. „Kurenai sensei?“
„Copak?“ Žena se k ní obrátila.
„Myslíte si, že je Naruto v pořádku?“
„Nevím, opravdu. Musíme doufat, že ano.“ Prohlížela si svou studentku a nemohla si nevšimnout, jak jí zrudly tváře. „Hinato, řekni mi upřímně… kdyby unesli Kibu nebo Shina… vynaložila bys stejné úsilí k jejich hledání?“
„Jistěže! Samozřejmě!“ pípla a zrudla ještě o něco víc. Kurenai pokývala hlavou. Je to tak, jak si myslela. Hinata je zamilovaná.