Když zemře naděje...

Jo tak jak sem řekla u série mi zase bloklo takže na vynahrazení!!! (já vim zas ty moje zbytečný kecy!!! ) Zkrátíme to : Doufám že se bude líbit!!!
***

Stojím tu... nepřítomně hledíc na pomalu zapadající Slunce... Po zašpiněné tváři mi tečou slzy a míchají se spolu s krví... Nesnažím se je zastavit... nechci je zastavit...
Je mi to jedno...

Je mi jedno, že mé rány hojně krvácejí...
Je mi jedno, že každou chvíli můžu zkolabovat...
Je mi všechno jedno... když tu nejsi Ty...

Všechno mi sebrali... titul Hokage... mou milovanou vesnici... ale hlavně Tebe... a naše malé děťátko... V hlavě se mi honí jedno jediné slovo...
Proč...

Proč jsem Tě nedokázal ochránit?
Proč jsem nezachránil ani Konohu?
Proč jsem nic z toho nedokázal?
Vzpomínám si...

Vzpomínám si, jak ti vůdce Akatsuki zarazil kunai do břicha...
Vzpomínám si, jak našemu dítěti zlomil vaz...
Vzpomínám si, jak jsem za to zmasakroval celou jeho organizaci... jak jsem mu za to usekl hlavu...

Když jsem pak k Tobě přiběhl... vzal Tvé chladné tělo do náruče a vzlykal... když jsi mi věnovala svůj poslední pohled... já Tě naposledy políbil... a Ty jsi zavřela oči... navždy...

Nemůžu uvěřit, že už nikdy neuvidím Tvou nádhernou tvář... Tvé překrásné stříbrné oči... Tvé hedvábné tmavé vlasy...
Nemůžu uvěřit, že už nikdy neuslyším ten jemný sametový hlas... který mě vždycky povzbudil a naplnil novou silou... Tvůj radostný smích, jenž mě dokázal rozveselit i v těch nejnáročnějších situacích...
Nemůžu uvěřit, že už nikdy neucítím Tvé láskyplné doteky... Tvé smyslné polibky...
Nemůžu tomu uvěřit...

Naše dítě... bylo tak krásné... Mělo stejné vlásky jako já a stejné oči jako Ty... už jak se narodil, začali mu lidé říkat Slunce Konohy... Představoval jsem si, jak se jednoho dne stane Hokagem... jak spolu budeme trénovat... a budeme jednoduše rodina...

Když jsem vzal do rukou jeho bezvládné tělíčko... byl tak nevinný a bezbraný... ale ani toto malé stvoření bohužel neuniklo zkáze...

Celá vesnice byla v troskách... domy hořely... stromy vyvrácené... a já... jediný přeživší... teď stojím tady... nad hlubokou propastí, také známou jako Kolébka Smrti... Prý do ní ještě nikdo nikdy neskočil, že je až moc hrozivá... já tu jsem, abych si to ověřil...

Říká se, že naděje umírá poslední... ale co když už vážně zmizí? Co pak? Co bude následovat? Já už jsem přišel o vše... o domov... o rodinu... o lásku... a i o naději... všechno jsem ztratil... Už nemám pro co žít... všechny důvody mi připadají naprosto absurdní! Chci jen jedno... být konečně zase s Tebou... a s naším dítětem...

Slunce už zapadá za obzor... svět potemněl a objevují se první hvězdy... Dvě z nich jsou obzvlášť blyštivé... přesně jako Tvé oči... Náhle se mi na nebi pomalu zjevuje Tvůj obličej... tak nádherný, jako nikdy předtím... Vidím i mého malého synka, jak se na mě zářivě směje...

Po dlouhé době se na mé tváři zase objevuje úsměv... Pozvednu pravou ruku, špinavou od krve, směrem k vám... v naději, že se vás budu moct zase dotknout... Ale Ty i syn najednou zmizíte... a má paže poklesne... Se skloněnou hlavou se znovu dám do pláče...

Někde v dáli vlk zpívá svou smutnou píseň... Je stejný jako já... je sám...

Pozvednu své oči k obloze... Tohle byl dostatečný důvod, abych to udělal... Popojdu pár kroků vpřed... zavřu oči, rozpažím ruce...
Mé nohy se odrazily... a já se vrhám do Kolébky Smrti...
Mé tělo padá dolů... avšak má duše letí vysoko vzhůru... do nebes... za Tebou a naším dítětem... Tentokrát už zůstaneme spolu... navždy...