Můj život změnil Naruto - 7. kapitola - Setkání nesourodé dvojice

Rock Lee se ocitl uprostřed Hyde Parku. Chvíli se rozkoukával a pak mu jeho lehce pomatená mysl napověděla, co by měl dělat. „Ó! Gaii sensei, dokážu vám, jaký jsem skvělý ninja! Přežiju v téhle prapodivné džungli a vy na mne budete hrdý!“ zahulákal, aniž by tušil, že ho nikdo neslyší. V domnění, že trénuje, se připojil ke skupince joggistů a začal s nimi běhat.

Gaarovi se začínaly vracet jeho dřívější úzkostlivé stavy. Tenhle nový svět byl příliš velký, nevyznal se v něm. Nikdo z těch, které oslovil, mu neodpovídal. Lidé do něj vráželi a on začínal v každém vidět nepřítele. Už několik dní se potuloval ulicemi a zoufal si. Nepovzbudil ho ani vítr, který foukal a nutil stromy se hýbat. „Zase jsem sám. Možná to bude trest za to, co jsem dělal kdysi,“ povzdychl si, položil vedle sebe svou tykev s pískem a usadil se na okraji fontánky.

Naruto žasl nad tím, jak velké jsou zde budovy. Šel stále rovně po chodníku, nebezpečí jménem silnice nepokoušel. Zaradoval se, když v davu neznámých osob zahlédl kštici rudých vlasů. „Hoj! Gaaro, tady!“ hulákal jak na lesy, radost z něho prýštila.

Mladík se ohlédl. Na jednom místě poskakovalo něco vysokého a oranžového, přičemž divoce mávalo rukama nad hlavou. Pak už se ta věc v dálce řítila k němu. Okamžitě se rozhodl a vytvořil před sebou písečnou stěnu. Uslyšel jen hlasitou ránu. Zvědavě nakoukl za písečný štít. „N… Naruto?“ zvolal překvapeně.
Blonďatý ninja se tvářil vyjeveně a kolem hlavy se mu míhaly hvězdičky. Chvíli trvalo, než se usmál a hned poté pravil: „Páni! To byla ale šlupka!“
Gaara se zastyděl a pro jistotu nechal písek zase zmizet. „Kde se tu bereš?“ položil blonďáčkovi otázku.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal Naruto. „Poslední, co si pamatuju, je velká černá díra.“
Mladík z Písečné polkl. Takže se neztratil jen on, Kankurou a Temari. Byl za to rád. Aspoň tu nebude sám. I když… být s Narutem… to taky není žádná výhra.

Kisame byl doslova v sedmém nebi. Plášť nechal na břehu řeky Temže, zatěžkaný kamenem a vesele se koupal. „Kdyby to tak mohl vidět Itachi!“ zasnil se žralok a znovu se ponořil pod hladinu.

Hidan se podivil, když se ocitl v místnosti, kde vchod chránila gilotina. Brzy poznal, že veškeré osoby zde jsou z vosku. „Hej, Jashine! A tohle má být zas co?!“

Sasukemu se pořád nějak nelíbila ta událost z doby před několika dny. Tehdy jeho tělo v tomhle starém skladišti ztuhlo, a zároveň se objevil v pokoji nějaké cizí holky. Jen ho udivovalo, že ovládala japonštinu. Až se mu naskytne příležitost, zjistí o tom víc. Teď by si ale měl obstarat něco k jídlu.

Shikamaru Nara si neporadil s novými překážkami. Nepřítel neznámý, prostředí nanejvýš divné, ochota spolupracovat žádná. Tak složitý úkol zatím ještě neřešil. Potuloval se po ulicích a nakukoval lidem do domů, doufal, že najde někoho ze své skupiny. Někdo do něj vrazil. Dva mladí lidé šli stále vpřed a přitom se každý z nich díval na opačnou stranu, proto nemohli jeden druhého zahlédnout. Oba naráz zavřeli oči a ohmatávali si hlavu.
Temari se vzpamatovala první. „Ty?“ Shikamaru na ni vyjeveně zíral a nevzmohl se na slovo. Blondýnka se střapatými vlasy se ušklíbla. „To je otrava potkat tady zrovna tebe!“
„Hej, ale to je moje hláška!“ Černovlasému se opět vrátila řeč.
„Já tu hledám své bratry. Ale co tu pohledáváš ty?“
„Sháním Sakuru, Leeho a Naruta,“ odpověděl jí klidně.
„Naruta? Tady?“ Zatvářila se překvapeně. „A růžovlasá s tím zeleným pošukem se taky ztratili?“ Srovnávala si to všechno v hlavě.
Vzdychl a stiskl jí ruku. „Budem muset spolupracovat.“
Vytrhla se mu. „Hej! Nemysli si, že si ke mně něco dovolíš!“
Shikamaru si povzdychl. S touhle holkou to nebude ani trochu jednoduché.