Život s Akatsuki - 12. kapitola - Deidarovo rozhodnutí

Blonďatý ninja vstal ještě za tmy. Přes noc v něm uzrálo rozhodnutí. Udělal pár nezbytných věcí a vyšel z úkrytu. Vytvaroval si z jílu své věrné zvíře, ptáka, který narostl do obrovských rozměrů. Vzlétli a zmizeli v dálce.
Kisame se probudil a zjistil, že je v pokoji sám. „Třeba se šel jen projít,“ zamumlal a zase usnul. Uchiha vstal a promnul si oči. Zíval a pak obrátil pozornost k jejich bezvládné krásce. Rázem se probral úplně. Shenai ležela s rukama těsně u těla a na sobě měla… „Kolikrát jí budu ještě říkat, že tohle nesmí nosit!“ rozčílil se, ale pak si uvědomil, že není ještě natolik při smyslech, aby se dokázala převléct. Musel spát opravdu hodně tvrdě, když si ničeho nevšiml. Zavrčel, práskl za sebou dveřmi a šel hledat viníka.
„Nepovídej! Kdo by to dělal?“
„Nevěříš-li mi, pojď za mnou.“
Skupinka ninjů, tentokrát bez Tobiho, se shromáždila v Uchihově a Shenaině pokoji. Itachi nekompromisně rozepnul zip černého pláště, do kterého ji někdo zabalil a chtěl jí ho svléct. Podíval se a couvl. Na dívčině těle byly sice obvazy, ale jinak měla oblečení tak, aby zakrývalo jen to nejnutnější.
„Hej! Neslintejte mi tady!“ okřikl je Itachi a vytáhl zip zas nahoru. Prozkoumal pozorněji límec, kde objevil zespod vyšité malé červené písmenko D. „Deidara,“ ucedil.
Do dveří se vřítil Tobi. „Přišel jsem o něco?“ Ninjové se rozchechtali.
Deidaro! Tohle máš u mě schovaný!
„Hele, kde je vlastně náš blonďáček?“ Zetsu těkal očima po pokoji.
„Možná ještě spí,“ řekl Kakuzu.
„Kdepak! V pokoji už dávno není!“ namítl Kisame.
„Jsem hned zpátky!“ Itachi vyběhl z pokoje a vyvolával hlasitě jméno toho lumpa. V úkrytu není, tak musí být venku. „Deidaro! Kde sakra jsi ty zatracenej…!“
Nikde ani stopa. Že by se vypařil? Zdrhnul, to už bylo jasné. Ale jak a kudy? Důkladně zkoumal zeminu a na jednom místě objevil zbyteček jílu. „Hm. Zase použil toho ptáka a frnknul vzduchem. A ještě zahladil všechny stopy! Může teď už být kdekoliv,“ vzdychl Uchiha.
Když se vrátil zpátky do ložnice, bylo u Shenaina lůžka ještě pozdvižení. Stručně jim vysvětlil, co se s největší pravděpodobností stalo.
„No, zkoumali jsme to ještě blíž a došli jsme k závěru, že to od naší hračičky nebyl úplně špatnej nápad,“ přiznal se Hidan.
„Tím jako myslíš navléknout ji do našeho speciálního a jedinečného Akatsuki pláště?“ Itachi byl poněkud zmatený.
„Náhodou jo! Je pevnej, drží tvar a naše holka by se neměla moc hýbat. Stejně bych řek, že jinej účel to nemělo. Vážně se divím, že ten kluk za sebou nemá lékařský školení, když ho napadlo něco takovýho.“
„Ještě se ho zastávej, Hidane,“ zavrčel Uchiha. „Jdu zapálit oheň a vy si tu teda dělejte, co chcete!“
Kakuzu byl podobného názoru. „Všichni ven! Zůstane tu akorát Kisame, protože má hlídku!“

Střídali se vždy po dvou hodinách, jak bylo domluveno. Na Itachiho už zase přišla řada. Zvláštní bylo, že se Shenai ještě pořádně neprobudila, i když to mohl zapříčinit ten obrovský šok. Ninjové už začínali mít docela starost.
Seděl na posteli a zíral upřeně před sebe. V životě by si nepomyslel, že bude dělat někomu chůvu. Nedíval se na ženy jako na lidské bytosti, pouze jako předmět touhy a zábavy a v životě nechtěl zakládat rodinu. A teď zíral na půvabnou ženu, jejíž přítomnost ho dráždila.
Trhl sebou, když zaúpěla a s námahou otevřela oči, po těch několika namáhavých dnech, kdy se ji ninjové pokoušeli probudit všemi dostupnými způsoby.
„Kde to jsem?“ zamrkala.
„Nehýbej se!“ opáčil Itachi a důkladně si ji prohlédl. To je vážně každý nepřítel tak zranitelný, když leží v horečkách?
„Proč… proč tu sedíš?“ zašeptala. „Je tu takové hrozné horko. Všechno se se mnou točí.“
Uchiha pochopil, že dívka nemá nejmenší ponětí, co se s ní děje. Neodolal, aby si s ní trochu nepohrál. Pokusila se vstát. Přiskočil k ní a zatlačil ji zpátky na postel, přitom se nechtěně dotkl jednoho spáleného místa. Sípala, bolest ji ochromovala. „Řekl jsem snad jasně, aby ses nehýbala!“
Upřela na něj uslzené oči. „Co je to se mnou? Proč to tak bolí?“
Vychutnával si každou vteřinu, kdy mu byla vydána na milost, a tvářil se spokojeně. Staré dobré časy se opět vrací, pomyslel si.
„Jsi zajatkyně a tohle všechno je jen iluze. Opravdu jsi ještě nepochopila, kdo ti působí tu bolest?“ Provrtával ji očima.
Hleděla na něho s hrůzou, protože se tvářil tak klidně. „Prosím, přestaň! Já… bojím se tě.“
Itachi se ušklíbl. „Máš proč. Budeme tu hodně, hodně dlouho a já si každou chvíli s těmihle pekelnými plamínky vychutnám…“ Přimhouřil oči.

Někdo rozrazil dveře. „Itachi! Co to tu provádíš, ty pitomče?“ Hidan neměl daleko k tomu, aby vybuchnul. „Ta holka je nemocná a ty jí vykládáš takový blbiny! A netvař se jako neviňátko, já slyšel každý slovo!“
Poklekl k ní, rozepnul plášť a začal měnit obvazy. „Deidara už ode mě pár facek dostal, klidně můžeš nějakou taky slíznout. Speciálně v tvým případě nepůjdu pro ránu daleko!“ vrčel Hidan. Pak po něm blýsknul očima. „Jestli ti to vážně tolik chybí, tak jdi strašit někoho, komu to neublíží!“
To už Itachiho vážně dožralo. „Jen se nedělej! S těmi tvými stavy jsi tu vykácel snad půlku lesa!“
Hidan vstal a došel až k němu. „Každej máme svý potřeby a řešíme je po svým. Zetsu má svůj kanibalskej absťák, a proto si pěstuje kytičky. Kisame zas furt blbne s vodou.“
„A v noci se ozývají dutý rány, protože Kakuzu nemůže spát, tak buší venku do skály,“ doplnil ho Itachi.
Hidana to namíchlo. „Sakra, to je přece vedlejší! Jenže v životě by ani jednoho z nás nenapadlo udělat něco takovýho! Navíc ta holka se ti ani nemohla bránit. A teď vodsaď vypal, než si to ještě rozmyslím a vážně ti jednu střihnu!“
Jen něco zamumlal a poslušně se vytratil.
Hidan zatnul obě ruce v pěst a kleknul k děvčeti. Sáhl jí na čelo. „Je to lepší. Zdá se, že horečka ustupuje.“ Shenai se zavrtěla. „Lež v klidu. Máš na těle popáleniny, po tý explozi.“ Jen přikývla na znamení, že rozumí.
„Proč… to udělal?“ odvážila se zeptat.
„Z nudy, jak jinak.“ Hidan se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha. „Dokud bude mít černé panenky, je to v pořádku. Jakmile by mu zrudly, zavři rychle oči.“
„Dobře.“
„A teďka odpočívej, ať se z toho dostaneš.“
Hidan vyšel za dveře. „Tobi! Hlídka!“
Človíček s maskou poslušně přicupital. „Brzy se uzdravíte,“ špitl a vzal ji za ruku.
„Díky, Tobi. Jedině s tebou se cítím alespoň trochu bezpečně,“ zašeptala.

„Jak to vypadá s večeří, Zetsu?“ vyptával se Kakuzu.
„Nijak zvlášť! Je to těžší, než se zdálo,“ zamumlal zelený ninja.
Hidan zkontroloval stav kuchyně, donesl pár kusů masa a všechny spravedlivě podělil. Itachi si tu svou večeři musel chytit. „Katastrofa! Zetsu s Tobim rozmlátili všechno nádobí, ztvrdlá hlína je všude. A Deidara tu není, aby vyrobil nový.“
Kakuzu se zachmuřil, zřejmě se mu nechtělo zase vracet k tomu neandertálskému způsobu života. Koneckonců, všichni si zvykli na to pohodlí. „Fajn! Tak jezte zas jako čuňata!“ Jako na povel se zakousli do svých porcí.