Život s Akatsuki - 11. kapitola - Ženská hýbe světem aneb Itachiho dilema

„Jsem hroznej pitomec! Já… zkoušel jsem své pověstné jutsu a… Na vysvětlování není čas!“
Dva naprosto rozdílní ninjové vyběhli společně ven. Špión z Akatsuki se sklonil nad dívčím tělem. „Proč jsi volal mě? Nejsem doktor!“
„Ale ty tvoje úponky snadno odhalí, kde všude má zranění,“ namítl blonďáček.
„Ty jsi ale hlava!“ Rozevřel část svého brnění, které mu pokrývalo hlavu a úplně na konci rostliny zahlédl Deidara malé chloupky. Zetsu se mohl Shenai dotknout, aniž by jí ještě víc ublížil. Zelený ninja se k ní sklonil a vykasal jí košili. „Tu levou ruku má ošklivě popálenou,“ poznamenal. „A mrkni sem.“ Prohmatal jí břicho. Dívka ho nevnímala, byla v bezvědomí. Zetsu ji objal svou mucholapkou a pokoušel se dostat konce rostliny pod ní. „Zdá se, že tady je to v pořádku.“ Rychle od ní odstoupil. „Nemůžu tu být příliš dlouho, můj žaludek se bouří, jelikož má na to děvče hroznou chuť.“ Uzavřel své brnění, aby ho to nesvádělo k provedení nějaké hlouposti. Když ji sevřel u sebe a prohmatával kousek po kousku, praštila ho přes nos její zvláštní vůně. Ještě chvíli a neovládl by se.
„Pomoz mi ji dostat dovnitř!“ Deidara byl v koncích. Podepřeli ji každý z jedné strany.

„Dáme ji sem!“ Opatrně ji položili na stůl.
„Co se děje?“ vyděsil se Kisame. Ostatní se rychle přiběhli podívat.
„Musíme ji ošetřit. Má popáleniny.“
Rozdělili si úkoly a jeden z nich hned připravil obvazy.
„Zetsu ji prohlédl,“ špitl Deidara provinile. „Jestli ji rychle ošetříme, dostane se z toho.“
„Zetsu?“ podivil se Kakuzu. „Vždyť přece nemá lékařský výcvik!“
„Ale zato mám citlivé chloupky, které zjistily rozsah těch spálenin a to, že to má naštěstí jen povrchové,“ ušklíbl se Zetsu.
„A vysvětlí mi teda někdo, co se stalo?“ rozčílil se Hidan, zatímco přikládal dívce na tělo obklady.
„No, Deidara se chtěl pochlubit svým jutsu, ale nějak se to zvrtlo. Měla štěstí, že se toho nedotkla. Mohla být teď mrtvá.“ Zetsu si byl stoprocentně jistý svým tvrzením.
„Zasloužil bys, abych ti dal pár facek, Deidaro!“ Kakuzu byl skutečně naštvaný.
„Tak mi je dej. Čekám,“ zamumlal sklesle.
Maskovaný ninja myslel svou hrozbu vážně a už se napřahoval.
„Zadrž!“ Hidan ho chytil za paži. „Dám mu je za tebe! Ten kluk je ještě příliš mladej na to, aby umřel!“
Kakuzu spustil ruku k tělu. „Vidíš. Tohle by mi vůbec nedošlo.“ Úplně zapomněl na to, že jeho síla je smrtící.
Deidara schytal od Hidana pořádný pohlavek, ale ani necekl. Věděl, že to byl ještě příliš mírný trest.

Itachi stál za ostatními a bez jediné známky emoce to všechno pozoroval. Nevěděl, co si má myslet, když hleděl na bezvládnou Shenai. První mu blesklo hlavou, že někdo tam nahoře ho má rád a chtěl ho zbavit přítěže. Pak už jen sledoval to neobvyklé dění. Tobiho, který si třel ruce, protože dostal strach. Ledově chladného a vyrovnaného Zetsua, jak poučuje Hidana, kam dát obvazy. Skleslého Deidaru, Kakuzu, kterému se oči podivně leskly a Kisameho klečícího u stolu. V něm to nevyvolávalo nic. Jen se díval, jak se jeho druhové pokoušejí zachránit dívku, která byla jen jedním člověkem z dalších několika miliónů žijících lidí v říši.
Upravili Shenai lůžko, aby ležela na měkkém a opatrně ji přenesli do postele.
„Měl by u ní někdo držet hlídku. Kdyby se to… zhoršilo.“
„Navrhuju střídat se po dvou hodinách. Ať jsme odpočatí.“
Deidara si přisednul k Itachimu. „Stěhuju se zase ke Kisamemu. Lhůta vypršela.“
„No, co na to říct? Budu se teda stěhovat.“ Nechtělo se mu zas odcházet od parťáka, ale konečně to vypadalo, že bude ušetřen Shenainých protivných ženských keců.
„Jdu hlídat,“ zabručel Kakuzu.
„Buď opatrnej.“
„Ani se jí nedotknu. Kdyby něco, zavolám vás.“

„Jste z toho nějak vedle,“ ušklíbl se Uchiha.
Deidara tentokrát přeslechl jeho sarkasmus. „Dost jsme se sblížili. Je jako sestra, kterou jsem nikdy neměl.“
Kisame je nevědomky odposlouchával. „Nedělej si těžkou hlavu. Uzdraví se.“
„Doufám. Byl to geniální plán, kterej jsem ale totálně zpackal.“
„Ne, myslím, že ti to vyšlo. Díky ní jsme se stmelili. Už nejsme ta parta zabijáků, kde jedná každý jen sám za sebe. A ty si to nevyčítej! Byla to nehoda.“
„Díky, Kisame. Dám na tvou radu.“

Uchiha byl vpuštěn do své ložnice teprve pár minut po půlnoci. Beze slova si lehl a obrátil se na bok. Shenai na opačné straně přerývaně oddechovala. Mělo by mu jí být líto? Kvůli tý holce se můžou všichni přetrhnout! Přitom by stačila jen rána z milosti. Dál nepřemýšlel a odebral se do říše snů.

„Ty, Hidane…“
„Copak?“
„Asi začínám měknout. Přemýšlím o tom, že kdyby měla poškozený nějaký orgán, něco bych jí dal, ale takhle…“
„My víme, Kakuzu,“ přikývl nesmrtelný, chápal to. „A o sebe mít starost nemusíš. Kdyby se jednalo o nepřítele-chlapa, neváhal bys ho odpravit. Ale taky si přiznej, že jsi zrovna s hodně ženskýma nebojoval.“
„To ne,“ uznal Kakuzu. „Ale jí by mi bylo líto.“ Zvedli se a vyšli si na lov.
„Až nás Šéf povolá zpátky, dostaneš se zas do bitevní vřavy a tohle tě přejde.“
„Máš pravdu, Hidane. Vždycky jsi jí měl.“

Přes noc se stav mladé ženy zhoršil. Její tělo bylo vyčerpané a Shenai zachvátila horečka. Střídali se teď u ní častěji, měnili jí obklady a přitom se snažili vymyslet způsob, jak ji zbavit těch popálenin. Zároveň se však vyskytla i řada drobných potíží, kterým až do téhle chvíle nikdo nevěnoval pozornost. Zvykli si na to, že jsou obskakování jako mocní muži. Každý den měli uvařeno, jejich pláště zářily čistotou, lůžka jim ustlala. Zlenivěli a teď přemýšleli, jak si zajistit tyhle drobné nedostatky.

Itachi ráno vstal, protáhl se a pak šel zapálit všechny tři ohniště v podzemním úkrytu. Zaslechl přitom, jak si Kisame dopřává lázeň. Až z ní vyleze, musí doplnit vodu, kam je potřeba.

Deidara se snažil rozptýlit tím, že venku trénoval s Tobim. Seděl od něj dostatečně daleko, aby na něj dobře viděl, ale ne zas příliš blízko, aby se mu povedlo schytat od něj nějaké to zranění. Tobi zrovna vrhal shurikeny a kunaie po stromu.
„Fajn, Tobi! Nepolevuj!“ křikl na něj blonďatý ninja, ale byl to spíš jen slabý pokus o povzbuzení. Stočil pohled jinam a ani si nevšiml, že Tobi si k němu přisedl.
„Deidaro-senpai?“
„Copak je?“ obrátil se k němu.
„Vy ji máte radši než mě,“ zakňoural.
„Ale Tobi, to je složitý. Mám vás oba stejně rád, ale přitom každého jinak,“ povzdechl si. „K Shenai cítím něco jako sourozenecký pouto a ty… ty jsi můj parťák, my dva tvoříme tým.“
Zdálo se, že se Tobi trochu rozveselil. Vstal a vrátil se k tréninku.
Nicméně na Deidarovi bylo vidět, že to špatně nese. Zavřel se v pokoji a odmítal z něj vylézt. Teprve, když se Kisame začal dožadovat své postele, otevřel dveře.

„Je to krajně nepříjemné, ale někdo si to musí vzít na starost,“ zabručel Kakuzu.
„Je to jasný. Když už jsme se tu zařídili, musíme v tomhle brlohu udržovat pořádek.“
„Vyperu!“ hlásil se Kisame.
„Zkusíme něco uvařit. Pojď, Tobi!“ řekl Zetsu.
„Jo a my s Kakuzou jsme se dohodli, že to tu vysmýčíme.“
Deidara se přišoural a prohlásil, že půjde vylít vodu a zlikvidovat odpadky. Nikdo nic nenamítal.
„Ty, Hidane? Já Uchihovi zrovna moc nevěřím. Budu ho sledovat, když tam s ní bude.“
„Jdi.“

Itachi měl zůstat na stráži. Zíral na bezvládné dívčí tělo a v hlavě měl zmatek. Tolik toužil zbavit se toho drobného problému, ale tušil, že kdyby to udělal, ostatní by ho rozcupovali na malé kousky. Kdyby se na něj vrhli všichni najednou, podlehl by. A ještě se mu nechtělo umírat! Opatrně se přiblížil ke dveřím. Někdo seděl před nimi a vrčel. Pojistili se, chytráci! Postavili na hlídku Kakuzu. Otráveně si sedl na místo a ze záhybů pláště vytáhl sluneční brýle, které si nasadil na oči. Vážně by se měl pořádně rozmyslet, než zas použije Sharingan.

„Drž tu misku, Tobi! Tak je to správně.“ Zetsu se rozmýšlel, po které ingredienci sáhnout dřív. Ozvala se rána, jak se někomu povedlo převrhnout stůl. Človíček s maskou se lekl a upustil nádobu. „Ale no tak! Dávej pozor!“ napomenul ho Zetsu.

Ukázalo se, že zvládnout běžné domácí práce bude těžší, než se původně zdálo. Nasvědčovalo tomu už jen to, že Zetsuovi a Tobimu se během pouhých pěti minut podařilo rozbít snad všechno nádobí. Chudák Deidara, který nad tím strávil tolik práce.
Hidan se uměl ohánět s koštětem stejně dobře jako s kosou a blonďáček právě odpaloval poslední várku odpadků, hlavně nějaké staré papíry. Kisamemu se ale praní prádla zrovna dvakrát nedařilo.

Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!“ houkl Itachi a čekal, kdo mu sem zase vleze.
„Jdu tě střídat.“
„Hm. Zrovna ty by ses k ní přibližovat neměl.“
„To mi fakt říká ten pravej. Ty přímo hoříš touhou ji odpravit!“
„Nech si ty kecy, Deidaro! Na tohle obviňování já nemám náladu!“
Uchiha vyšel před vchod a našel zbědovaného Kisameho, jak zápasí s jejich oblečením. „Bojuješ udatně!“
„Nemyslím si, že bys to zvládl líp, Itachi,“ zabručel žralok.
Z vnitřku úkrytu se ozvaly další rány. „Co se tam zas děje?“
„Ty to nevíš?“ podivil se Kisame. „Zetsu s Tobim zkoušejí vařit.“
„Tak to se máme na co těšit. Hele, pusť mě k tomu. Nemůžu se na tebe dívat.“ Uchiha ho odstrčil a s předstíraným zájmem se chopil prádla. Ve skutečnosti potřeboval jen nějak zabít tu příšernou nudu. Pustil se do máchání oděvů a ponořil se do vlastních myšlenek.

Deidara s děvčetem v pokoji dlouho nevydržel. Vymluvil se, že je mu trochu nevolno a poprosil Hidana, aby ho vystřídal. Chvíli jen tak ležel na posteli a pak z jednoho šuplíku vytáhl svoje poklady. Kresbičky, obrázky, z toho nádherného odpoledne. Shenai propadla stejně jako on kouzlu umění a její malůvky se v mnohém podobaly realitě. Některé doprovázely i docela vtipné nadpisy, jiné moudra. Třeba u Zetsuovy podobizny stálo: Zetsu se neumí mračit. Odvážným krokem bylo, když dívka nakreslila Itachiho v bojové pozici, avšak bez rudých očí. Byl si jistý, že zrovna tenhle obrázek by se mu líbil.
Schoval kresby. Nemohl se tak ničit. Často vzpomínal na mrtvého přítele. Do jisté míry mu vynahrazovala Sasoriho přítomnost. Cítil se s ní uvolněně a… šťastně. Musí jednat, něco udělat, třeba hned! Tlačí je čas, i když doba Šéfova rozhodnutí zatím ještě nenastala. Deidara nepochyboval o tom, že vzkaz jednoho dne dorazí, ale do té doby chtěl Shenai odklidit do bezpečí. Ale ty spáleniny musí pryč a to co nejdřív! Musí sehnat nějaký lék! Uléhal do postele a nespal vůbec klidně. Během noci ho provázely hrozné vidiny.