Život s Akatsuki - 13. kapitola - Kunoichi?

Shenain stav se lepšil. Horečka už ustoupila a děvče bylo z nejhoršího venku. Chodila už zas po chodbičkách, ale stále ještě potřebovala, aby se o ni někdo staral. Nikdo se už nepozastavoval nad tím, že je oblečena jako člen Akatsuki, plášť sloužil dobře.
S úkrytem to šlo od desíti k pěti. Bylo však nutno podotknout, že Kisame se konečně naučil manipulovat s prádlem.

„Rybičko?“
„Copak, Shenai?“
Dívka se posadila na postel a žralok si k ní přisedl.
„Proč se tu Deidara ještě neukázal?“
„Víš, on tady u tebe byl, každou možnou chvíli. Hrozně ho mrzelo, co se stalo. Náš specialista na výbuchy se nechal trochu unést.“ Řekla, že mu to nevyčítá. „Zmizel, ale nikdo neví kam a proč, ani jestli se ještě vrátí. Netrap se tím.“ Přitiskla se k němu a on ji chvíli držel v objetí.

Itachi se cítil jako štvanec. Před ostatními členy Akatsuki musel odpřisáhnout, že už se o nic podobného nepokusí. Stejně se ale nemohl zbavit pocitu, že je sledován.
Uběhlo pár dalších dní. Itachi z nudy venku věšel zašpiněné košile. Ohlédl se. Z lesa se někdo blížil, kráčel klidně, jako kdyby mu nehrozilo nebezpečí. Nechal práci prací a sevřel v ruce zbraň. Přiblížil se k té osobě na dosah. Žena? Krásná, blonďatá, s vlasy rozpuštěnými, oblečení zářilo jasnou rudou barvou. „Zmizte odsud, madam!“ Postavil se proti ní.
Dívčina sevřela ruku v pěst, ale jen na okamžik. „Ty mě fakt nepoznáváš, pitomče?“ Modré oči se do Itachiho zabodly.
„Co si to dovoluješ?“ Prohlédl si děvče opravdu pozorně a překvapením mu vypadla zbraň z ruky. Ty oči a úsměv už někde viděl.
„Fakticky jsem netušil, že jsi vážně takovej mamlas, že nepoznáš neúplnou přeměnu,“ zašklebil se Deidara a odvolal jutsu. „Aspoň to oblečení tě mohlo trknout, když už nic!“
„Někam se zdejchneš, nikdo o tobě nevěděl! Hledali jsme tě všichni!“ odsekl Uchiha.
„Klídek! Sháněl jsem medicínu.“ Chystal se pokračovat do úkrytu. Itachi mu zastoupil cestu. „Nikam! Nedomluvil jsem.“
„Rád si to vyposlechnu, ale napřed donesu Shenai tuhle mastičku. Měla by odstranit ty spáleniny.“
„Jak jsi k tomu přišel?“
„Nechci to rozebírat, ale byla to poctivá práce.“
Ušklíbl se. „To je vražda taky, když za ní dostaneš zaplaceno.“ Strhnul ho zpátky. „Stůj! Máme nevyřízené účty!“
Deidara schoval ruce za zády a mast zastrčil do kalhot. „Tak fajn…“
Oba uskočili o pár kroků. Blonďáček po něm hodil pár svých broučků, musel uskočit, aby mu nevybuchly pod nohama. Itachi se rozhodl, že to vyřídí krátce, bez okolků. Zasadil mu pořádnou ránu, ale hned zas musel uhnout.
„Cha! Bez Sharinganu seš namydlenej, co?“ vysmíval se mu Deidara.

V úkrytu zaslechli rány a ucítili pach spáleniny. Vyběhli ven, Shenai se držela Kisameho. Itachi seděl na blonďákovi a mlátil do něj pěstmi. Deidara se zoufale snažil ho nakopnout. Na jednom oku měl monokl a z pusy mu tekla krev.
„Jděte od sebe!“ zařval Kakuzu.
„Pusť ho, Itachi!“ přidal se Kisame.

Shenai se oddělila od Kisameho a postavila se vzpřímeně. Její oči ztmavly. Bez rozmyslu sáhla zdravou rukou do žralokovy kapsy a vrhla jeho kunai po zápasící dvojici.

Itachi dostal ránu z místa, odkud útok nečekal. Byl to přímý zásah do stehna. Odvrátil zrak od zmítajícího se Deidary a upřel své žhnoucí rudé oči na skupinku. Kdo hodil ten kunai?

Ninjové se tvářili zmateně. Nikdo přece nevrhl zbraň. „Podívejte!“ Tobi zatahal Zetsua za kabát.
Zrak všech se upřel na Shenai. Stála rozkročena, ruce rozpřažené do stran, z té poraněné jí spadly obvazy. Itachi se zachvěl. Je vůbec taková křehká holka schopna tak vražedného pohledu? Pustil Deidaru a opatrně se otočil. Zajíkl se, rozhodně nečekal něco takového. „Viděli jste to? Vzala na mě zbraň!“
„A ty se ještě divíš? Po tom, cos jí proved?“ přisadil si Hidan.
Na malou chvíli dostal Uchiha skutečný strach.