Život s Akatsuki - 9. kapitola - Skrytý talent a tichá vzpomínka

„Šup do svýho pokoje! Lhůta ještě nevypršela, Itachi!“ Do místnosti se vřítil Deidara.
„Nezvykej si tu!“ ucedil Uchiha a jeho slova směřovala k Shenai. „Ty nejsi jedna z nás!“ Odkráčel z pokoje a dveře nechal otevřené.
„Ta košile je parádní!“ rozplýval se blonďatý ninja. „Červená je moje oblíbená.“
Shenai si sedla na postel a tvářila se sklesle. „Co je to s ním? Jemu se člověk prostě nezavděčí!“
„No, vysvětlení asi nebude jednoduché. Nejsem v Akatsuki dlouho, ale říká se o něm, že se k organizaci přidal krátce poté, co vyvraždil celý klan. Ale nikdo neví proč a raději se ho na to neptáme.“ Změnil téma. „Všimla sis ale, jak se mu divně leskly oči? Já bych řekl, že se mu ta černá přece jenom líbí.“
Hnědovláska si sevřela rukama kolena. „Jsem asi nenormální. Tolik nocí spím v jednom pokoji s vrahem a vůbec mě to nevyvádí z míry.“
Deidara si k ní přisedl. „No, zdá se, že jsme si svou společnici vybrali dobře. Všichni jsme sice zabijáci, ale máme tě rádi. Tak se pořádně prospi. Zítra ti chci něco zvláštního ukázat.“ Poslechla jeho radu a během chvilky usnula.
Ráno se v tichosti vydali do jednoho zastrčeného koutu, kde Akatsuki nechali povalovat svá zavazadla. „Takže… kterýpak to je?“ Deidara namátkou po jednom sáhl.
Kolem nich zrovna procházel Hidan. „Mazej od toho!“
„Hele, jen klídek! Hledám jenom svůj batoh!“ Nesmrtelný ninja něco zavrčel a vzdálil se.
„Proč si svý věci nepodepíšete?“ zajímala se Shenai.
„No, popravdě… není zvykem, abysme byli takhle pohromadě. Ninjovské mise plníme po dvojicích a celá Akatsuki se schází jen na jednáních v některém z úkrytů.“
„Dvojice? Jaké?“
Deidara se rozpovídal. „Kisame a Itachi jsou v týmu spolu. I když nepochopím, jak se dokážou snášet. Zetsu je špión, pracuje sám. A Kakuzu dostal k sobě Hidana, protože když se fakt naštval, jeho parťák to většinou nepřežil. A všichni víme, že Hidan se nedá zabít, i kdybychom si to sebevíc přáli.“
Shenai se zatvářila pobaveně. „A s kým jsi v týmu ty?“
„No, samozřejmě s tím, kdo zbývá.“
„Takže Tobi.“
„Co se dá dělat, je to tak.“ Blonďáček se prohrábl v batohu. „Tenhle není můj.“ Zavřel ho a podal jeden Shenai. „Otevři ho,“ vybídl ji.
„Jsou tam samé zbraně,“ prohlédla znalecky jeho obsah.
„Bude asi Itachiho. Tahá s sebou jen samý krámy. Aha, tady je!“ Sebral svůj skromný majetek ze země a pak se s Shenai zavřeli v pokoji.
„Jak dlouho pracuješ s Tobim?“
„Jen krátce. Dřív jsem býval… s ním.“ Vytáhl zarámovaný obrázek, který sám kreslil.
„Kdo je ten hrozně hezký mladík?“
„Sasori. Přezdívalo se mu Pán loutek. Já to uměl s hlínou a jílem a on rád vyráběl loutky. Byli jsme skvělá dvojka.“ Byli… to slovo řeklo mnohé.
„Co se stalo?“
„Zabili ho, takže ty krásný chvíle se už nevrátí. A pak jsem dostal Tobiho.“ Zatvářil se smutně.
„Chybí ti, viď?“
Odvrátil se. „Promiň. Já jen… dusil jsem to v sobě už strašně dlouho.“ Setřel slzu, co mu ukápla.
„Chápu tě. Taky někoho postrádám.“ Klečeli naproti sobě, rozděloval je jen Deidarův batoh. Shenai se propadala do vzpomínek. „Moje malá sestřička. Byla jediná, kdo mě skutečně znal. Umřela. Kvůli nemoci.“
Deidara ji nechtěl vidět smutnou. „No, ale i když jsme každý spatřovali umění v něčem jiném, vždycky jsme se shodli v tomhle.“ Vytáhl štětec, paletu s barvami a pár prázdných papírů. „Nakresli mi něco.“
„Ale já to přece… nikdy jsem tohle nedělala.“
Donesl trochu vody. Seděli vedle sebe a on vedl její ruku se štětcem po papíře. Začalo se jí to líbit.
Přede dveřmi do pokoje, z něhož byl Itachi dočasně vypuzen, vypukla tlačenice.
„Co dělají? Zavřeli se tam a už je to docela dlouho, co ani jeden nevylezl,“ rýpal Hidan do ninji, který si ubránil místo u klíčové dírky.
„Blbě tam vidím, tak do mě furt nešťouchej,“ sykl Kakuzu. „Ale… sedí na zemi a… kreslí?“
„Tak mám dojem, že nám tu možná roste nový Sasori,“ zašeptal Kisame.
„Koho vy tři zase špehujete?“ nechápal Itachi.
„Deidara a Shenai si tam kreslí!“
„Kecáš!“ ujelo mu.
„Vypadněte od těch dveří! To nemáte lepší zábavu?“ ozval se z místnosti naštvaný hlas.
„Promiň, že žijem, Deidaro!“ namíchl se Hidan a odešel.

Itachi vylezl z úkrytu a našel si místo ve stínu. Tohle už zašlo příliš daleko! Nemůže, nesmí dopustit, aby ta holka s nimi takhle zametala! Dříve to bylo tak jiné. Ostatní si ho vážili, někteří se možná i trochu báli, ale měl uznání, které tolik chtěl a potřeboval. Ale co je mezi nimi Shenai, je všechno vzhůru nohama. Začínají se k ní chovat, jako by byla součástí týmu. Takhle to přece nejde! Musí nějak vymyslet, jak se jí zbavit.
Ve chvíli, kdy o tom usilovně přemýšlel, se mu vynořila vzpomínka na den, kdy vyvraždil rodinu. Myslel na ně a na Sasukeho, svého mladšího bratra. Sourozenec ho sice otravoval, ale vždy poslechl na slovo. Na kratičký okamžik si vybavil jejich obličeje. Pyšného otce a šťastnou matku. Byli na něj tolik hrdí, celý klan se tak nadaným dítětem mohl pyšnit. Vždyť se v pouhých třinácti letech stal členem ANBU!
Pozice uctívaného a obávaného ninji, kterou si v Akatsuki pracně vybudoval, se hroutila jako domeček z karet. Vymazal z paměti myšlenku na rodiče, ale na malou chvíli se mu… zastesklo.

„Slídilové!“ ulevil si Deidara a poodstoupil od dveří. Přitočil se Shenai za záda. „Heleme se! To je Zetsu. Ale vypadá nějak jinak.“
„Takhle ho vidím já,“ přikývla brunetka. „S laskavějšíma očima.“
Střídali se v kreslení a oba si to náramně užívali. Deidara nakonec nakreslil Shenai její portrét. „Schovej si to. Abys na nás nezapomněla. Jednou se totiž budeme muset rozdělit. Možná už brzo.“
Usmála se a přijala obrázek. Jejich společné výtvory skryl na bezpečném místě. „Vzpomínám si na den, kdy jsme tě našli v tom domě. Proč jsi tam byla sama a všude kolem tebe lahve od alkoholu?“
„Nechci o tom mluvit,“ ohradila se, ale pak jí to přišlo líto. Objala ho a skrápěla mu plášť slzami.
„No, jen plač. Ať se stalo cokoli, bude to dobrý.“