Pod nadvládou Yin 21: Motýlí tanec

S podlým ušklebkem na rtech mu hbitě zafixovala ruce, načež se mu hladově zakousla do svalnatého krku.

Náhle se opět odtáhla a nejistě pohlédla na mladíkovo mrtvé tělo. Hlava ji nesnesitelně bolela.
"Ksakru! To mi tak ještě scházelo!" zaklela tichým hlasem.
Pak začala v duchu odpočítávat: "3... 2... 1... "
V tu ránu začaly stopy po zubech v Kibově krku bíle zářit, až se nakonec opět zacelily. Ten se okamžitě svalil na bok, načež se mohutně rozkašlal.
"Ufff... neni ti nic?" zeptala se s úlevou.
Napůl nechápavě, napůl rozzuřeně se na ni podíval.
"Co to sakra mělo znamenat?!!!" zavrčel ostře.
"Originál si zřejmě nevzal prášek," odpověděla mu klidným tónem.
Několikrát zmateně zamrkal.
"P-počkej, ty jsi klon?!" konstatoval zaraženě.
"No jasně že jo! Co se stane s pravou Yoshino stane se i se mnou to nevíš?!"
"To vim taky, ale myslel jsem si, že ty jsi ten... originál," řekl po menším zaváhání.
Překvapeně si ohmatal krk.
"Jak jsi to... !!!"
"Pokud spolu 2 uživatelé tohohle Jutsu bojujou a sou stejnýho řádu nemůžou se vzájemně zabít ani zranit. Jejich tělo se pak totiž automaticky regeneruje. Je to zákon Přírody, kvůli rovnováze... nesmíš napadnout druha sobě rovnýho... ty seš pes, já sem vlčice, psi sou potomci vlků takže si z podřadný skupiny, tudíš tě nemůžu zabít. Kdybys byl třeba... tygr tak by už bylo po tobě!"
Kiba si hlasitě oddechl. Bylo skoro až k neuvěření jaké měl štěstí.
"Tak to by bylo... Teď se pustíme do boje nemyslíš?" pronesla dívka a zvedla se.
Mladík následoval jejího příkladu.
"A jseš si jistá, že se nikomu z nás nic nestane?" optal se ještě.
"Ne neboj... bolest sice ucítíš ale jinak na sobě nebudeš mít ani škrábnutí věř mi!" ujistila ho s úsměvem.
"Fajn, tak začneme!" ušklíbl se, načež se postavil do bojové pozice.

Na mýtině u řeky

"Ehm... co budeme dělat Yoshino?" zeptala se nesměle Hinata.
"Hmm... můžeme dělat hodně věcí... ale já bych tě radši naučila Motýlí tanec jestli chceš," odpověděla naoko lhostejně.
"A co to je?" pípla tenkým hláskem.
"No... jak to říct... neni to Jutsu, i když by ho ostatní zařadili mezi některé z taijutsu ale neni... Motýlí tanec ti pomůže líp porozumět svýmu tělu, naučit se spojit mysl tělo i duši v jeden celek. Je to těžší než se zdá to tě upozorňuju! Je hodně druhů tanců... vlčí, tygří, jestřábí... výběr je velký ale záleží na člověku."
"Jaký tanec ovládáš ty?"
"Vlčí samozřejmě ale umim všechny... já sem je totiž vymyslela," řekla s lehkým úšklebkem na rtech.
Hinata překvapeně vytřeštila oči.
"A... proč jsi mi vybrala zrovna Motýlí?" optala se se zájmem.
"Proč? Motýlí tanec totiž vyžaduje lehkost, ladnost a eleganci... ty tohle všechno máš takže proto."
Trošku se nad její poznámkou začervenala. Vlastně ne trochu... HODNĚ se začervenala.
"Dobře... předvedu ti jak by měl asi vypadat," řekla rychle, aby zahnala její rozpaky.
Odmotala si část vlasů z krku, aby se dotýkaly země. Pak vkročila na hladinu řeky, čímž se její nohy malinko rozzářily černou chakrou. Stoupla si doprostřed, zavřela oči, roztáhla ruce. Asi tak 7 vteřin nic nedělala. Najednou udělala levou nohou krok do strany, pravou paži pokrčila v lokti směrem doleva, poté se s prapodivnou lehkostí prohla dozadu, až se její vlasy ponořily do vody. Naskytl se pohled na půvabné pohyby paží, elegantní držení těla, rychlé reakce nohou, skoro jako by každá část věděla, co má dělat. Hinata jí byla doslova okouzlená a překvapeně zjistila, že se za tu dobu řeky ani nedotkla. Měla dokonce pocit, jako by se vznášela ve vzduchu. Pak najednou zakončila tanec ladnou piruetou, čímž se její vlasy rozvlály přesně jako motýlí křídla. Ještě tam chvilku zůstala stát, načež pak znovu otevřela oči. S úsměvem pohlédla na zkoprnělou dívku.
"Tak co, líbilo?" zeptala se zvědavě.
Chvíli trvalo, než dostala nějakou odpověď.
"T-to bylo... já-já... ehm... nevím co říct... " zakoktala se Hinata, snažíc se ze sebe vymáčknout smysluplnou větu.
Černovláska se nad jejím ohromením lehce rozesmála. Opět si vlasy upravila do původní podoby, načež vykročila směrem k ní.
"K tomu aby ses tohle vůbec naučila potřebuješ najít harmonii mezi sebou a přírodou. Docela to trvá než se staneš její součástí. Ale jestli to zvládneš, nikdo proti tobě v boji nebude mít šanci!"
Dívka zlehka přikývla. Pak přistoupila směrem k řece, s pohledem na její dno. Soustředila chakru do nohou, čímž se modře rozzářily. Nejistě si stoupla doprostřed řeky. Zhluboka se nadechla, zavřela oči. Po nějaké době je ale zase otevřela.
"Yoshino..."
"Nemáš se čeho bát! Hlavně si musíš věřit, nedovol aby tě strach ovládl! Zaposlouchej se do zvuků, a ono to pak přijde," přesvědčovala ji pevným hlasem.
Ještě chviličku se na ni dívala. Pak s polknutím opět zavřela oči. Pozorně naslouchala všem zvukům kolem ní. Vnímala bublání řeky, šelestění stromů, tiché kvílení větru. Náhle ty zvuky zesílily a ona poprvé zaslechla píseň Přírody. V tu ránu se její tělo samo od sebe dalo do pohybu. Neotevřela oči ani se nezastavila, jen se nechala volně unášet. Najednou se cítila tak svobodně, lehce a uvolněně jako nikdy předtím. Zcela se podvolila pohybům, které ona sama neřídila, když z ničeho nic už na nohách necítila žádnou vodu. Pak ale zastavila, s překvapujícím zjištěním, že jí vlasy vlají ve vzduchu úplně stejně jako předtím Yoshino. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Už zase stála na hladině řeky. Pak se její pohled střetl s tím Yoshininým. Té na tváři hrál úsměv, jaký u ní ještě nikdy předtím neviděla.
"No Hinato... nemám slov... mít klobouk tak před tebou smekám protože tohle bylo naprosto famózní!!! Seš rozenej talent!"
Nevěřícně na ni hleděla, až jí se šťastným smíchem padla kolem krku.
"Moc ti děkuju! Bez tebe bych to totiž určitě nezvládla!"
Šetrně ji od sebe odtrhla, že si musí vzít prášek. Ovšem hned poté co ho spolkla, začala se svírat v křečích.
"Proboha Yoshino, co se ti stalo???!!!" křičela vyděšená Hinata a podepřela ji.
Nemohla odpovědět, jen se bolestně držela za břicho. Náhle se jí z pusy vyvalil ohromný proud krve, načež se zhroutila k zemi.