Konohamaru zlobí 6: Inin perný den

A jsem tu s šestkou. Co k tomu jen víc říct…..snad ….bavte se.

„Já se nudím. Kluci, pojďme něco dělat.“
„Jó, zahrajeme si Pán Čáp ztratil čepičku!“
„Udone, to je pro mrňata. Co kdybychom šli někomu provádět nepěkné zlomyslné věci?“ *ďábelský vychytralý pohled*
Jen musíme vybrat nějakou vhodnou osobu. Někoho jako….
„Hele, támhleta holka mi kdysi řekla, ať si buď utřu tu nudli, nebo ať na ni nečumím.“
„Vážně? To od ní ale vůbec nebylo hezké.“ V tom případě. „Sama si o to jasně řekla. Jdete do toho se mnou?“ Položil Kony spíš takovou řečnickou otázku a udeřil se pěstí do druhé ruky ála drsný hoch ulice.
„Jeden za všechny a všichni s Konohamarem!“ Rozléhalo se trojhlasně na schodech obchodu se smíšeným zbožím.
(My jsme teda aspoň za mlada u krámu vysedávali a volali do budky naproti ale to sem asi nepatří).
„Dobře, teď mě, vy dva, pozorně poslouchejte. Sejdeme se tu zítra brzy ráno, já zatím něco vymyslím. No, a teď si zahrajeme toho Čápa. Moegi, ptáš se první.“

Ino se probudila dřív,než obvykle.
Trochu ji to popudilo, jelikož měla zrovinka nádherný sen, plný závratných slev v butikách a nových multifunkčních natáček.
Jen, kdyby ty prasata odvedle tak hlasitě nechrochtala, to by spala mnohem dýl.
Vždyť je sobota!
Proč? Proč zrovna my musíme mít místo normálních sousedů prasenčák?! To je tak nefér. Ale pořád je to lepší, než sousedit s Narutem. A aby toho nebylo málo, musím zase místo mámy do obchodu. To je zase den.
To ale ,chuděra, dosud netušila, co ji bude čekat dál.
Vstala, dala si vlažnou sprchu, nasnídala se a vydala se loudavým krokem ke květinářství. Otevřela sice o pětadvacet minut později, než měla, ale zřejmě to nikomu nevadilo, protože žádní zákazníci přede dveřmi nestáli.
Nebo už to vzdali a odešli.
Na pultu, který byl určený k vázání květin, na ni čekal lísteček se slovy:
Ino, zalej květiny, nefunguje rozprašovač. A přidej do té vody trochu hnojiva.
Šla do skladu pro pár vzácnějších exemplářů, které měli naložené přes noc ve speciálním roztoku.
Poté, co je ledabyle rozmístila na svá určená místa, se s otráveným výrazem otočila, vzala z poličky konev, napustila si vodu, odšroubovala víko od lahve s názvem Ze semínka bujarou rostlinou snadno a rychle a….chytila se za nos.
Fuj, to nějak divně zavání. To byla zas mamka určitě nakupovat v Lídlu.
A vlila do připravené vody dvě odměrky.
S ještě otrávenějším výrazem vyrazila cvrknout do každého květináče trochu tekutiny.
Když se po pár minutách otočila, aby okoukla své dílo, i na blondýnu ji došlo vcelku rychle, že něco není v pořádku. Všechna zalitá kvítka nějak začaly ztrácet své krásné barevné květy, vlastně teď i listy, až z nich nakonec nezbylo nic jiného, než pokroucené kouřící pahýlky.
„Ne, co se to děje?!“
„Co? Co, že se dě….?“ Vstoupila právě paní Yamanaka do krámku, ale došla jí řeč, když ještě ve dveřích stojíc spatřila tu spoušť.
„C….Co…jsi….udělala…s…mýma miláčkama?“
„Já…to já ne.“
Mamina ji ale neposlouchala, bezhlavě se řítila směrem k nešťastné dceři, vytrhla ji konev z rukou a přičichla k ní.
„SAVO?!!“
(Nejsem žádnej zahradníček, takže nevím, jestli by to kytky takhle spálilo, ale budeme dělat, že jo, jo?)
„Zmiz mi z očí. Už tě dneska nechci vidět.“ Řekla vytočená paní se slzami na krajíčku.

Vysvětlení:
Zatímco Ino byla kdesi v kumbále, Udon se vplížil do obchůdku, přečetl si vzkaz a chytře do nádoby s hnojivem nalil savo, který používaj na vymývání váz.

Ino se se svěšenou hlavou chystala zpátky domů, když ji to napadlo.
No co, aspoň mám teď volný den. Jde se nakupovat!
Zamířila tedy do oděvů, kde už delší dobu měla vybranou skvělou sukýnku.
Ať tam ještě je, prosím.
Přidala do kroku, když konečně měla onen kousek oblečení na dosah ruky, téměř utíkala.
Fíha, taková sleva. Mně se musí plnit můj nejtajnější sen!
Vybrala si snad ještě dalších pět topů se slevou a mohla se vydat k pokladně.
„To je úžasný, že máte takové slevy.“ Rozplývala se dojatě Ino.
„Cože? To bude nějaký omyl. Jsme těžce před krachem.“
„Ale tady je to napsaný!“
„To musí být nějaká mílka, milá slečno. A já už jsem vám to namarkovala.“
Co teď?
„Ehm, berete kreditky?“

Další pozn. autora.
Ceny přepsal nepozorovaně Konohamaru, když paní, již dobře pár let v důchodovém věku, usnula znenadání na pultu.

„Áá, o co tady ksakru dneska jde?“
Musím se uklidnit, musím se uklidnit. Jo, jdu ke kadeřnici, bude to desátá návštěva, takže zdarma.
V kadeřnictví naštěstí nikdo nebyl. Nebo možná díky bohu, protože kadeřnice byla přeměněná Moegi.
„Dobré odpoledne, budete si přát?“
„Jistě, potřebuju to o něco zkrátit, vyfoukat a hlavně masáž hlavy, prosím.“
Moegi se dala s úsměvem do díla.
„To je nějaký nový druh masáže? Trochu to bolí.“
„Ano, přišla k nám až z Thajska.“
„A proč ty nůžky tolik vrčí?“
„To nic, nový prototyp.“
„Skvělé…..Au, tohle docela pálí.“
Po pár minutách.
„Hotovo.“
Ó, hned je mi líp. A tak nějak…lehčeji.
Už v mnohem lepším rozpoložení kráčela domů.
„Ino, v tom krámě….promiň, trochu jsem to…Ha! Co se ti to stalo?“
„Hm?“
„Tvoje vlasy. Měří s bídou pět centimetrů!“
„NANÍ?“ Běžěla zděšeně k zrcadlu.
„CO JSEM KOMU UDĚLALA?!“