Konohamaru zlobí 7: Jiraiya na pranýři

Je tu sedmý díl, je možno trochu kratší, ale snad se bude líbiti.

Bylo pozdní páteční dopoledne, výjimečně nepanoval slunečný den, ba naopak, nad mužem kráčejícím ke Konoze se kupily černé mraky. Na první pohled to vypadalo, že se každou chvíli spustí parádní liják, ale on věděl, že dnes nespadne ani kapka.
Prošel branou Listové pobrukujíc si letní hit snad ještě z dob Přemysla Oráče – Proč mě nikdo nemá rád, a už z dálky mával dvěma hlídačům sedícím v budce.
„Zdravím, Kotetsu, Izumo.“
„Á, Jiraiya-sama, tak jste se vrátil? Co jste dělal celé ty dva měsíce?“
„Ó, měl jsem se báječně. Nasbíral jsem opravdu spoustu užitečných dat a napsal novou knihu. Ale teď bych vlastně potřeboval mluvit s Tsunade…Jen tak, mezi náma, nevíte jakou má dnes náladu?“ Mrkl na ně legendární sannin a viděl ve tvářích obou mužů poťouchlé úsměvy.
„No, já sám bych za ní nešel. Už ráno prohodila oknem jednoho posla a Shizune, a to nebyla ještě ani po snídani,“ varoval ho zděšeně Kotetsu.
„Jo, má teď nějaké problémy kvůli obvinění jednoho senseie z užívání drog. Nějak se to dostalo na veřejnost a už dva dny ji otravují novináři, aby vydala prohlášení,“ pokračoval ve vysvětlování Izuma.
Jiraiya si mírně zamračil, pak nad tím ale pokrčil rameny:
„Vypadá to, že si pobyt tady o pár dní prodloužím….možná týdnů….prostě, dokud se Tsunade neuklidní.“

Rozloučil se se strážnými a vydal se do ulic svého dětství. Procházel zrovinka kolem Ichiraku restaurace, když uslyšel příšerný řev a až poté vylezl kluk v oranžovém zpod plenty obchodu.
„ZVRHLÝ POUSTEVNÍKU! Haló! Tady!“
„Á, Naruto, říkal jsi něco? To tvoje šeptání nemám šanci zaslechnout.“
„Kde ses tu vzal?“ Ignoroval jeho poznámku Naruto už o něco tišeji.
„Právě jsem dorazil ze své pouti.. Tak mě napadlo….nezatrénujeme si spolu trochu?“
„Hm? Já vlastně nemůžu. Mám speciální trénink s Kakashim a Asumou-senseiem, snažím se naučit větrný element. Ale mohl bys zkusit trénovat jeho.“ Navrhl Naruto a Ero-senin si až teď všiml druhého o trochu menšího chlapce.
„Cože? Tenhle stařík, že by mě měl trénovat?“ Řekl opovržlivě Konohamaru prohlížejíc si pohledem Jiraiyu od jeho dlouhých bílých vlasů, až po sandálky na podpatcích.
Blonďák se na něho otočil a nevšímal si Ero-senina, jež se mírně rozkročil a prokřupal si obě pěsti.
„Konohamaru, Zvrhlý poustevník není ledajaký stařík. Je to jeden z legendárních sanninů!“
„Vážně? Vážně jsi řekl zvrhlý?“ Konymu zajiskřilo v tmavých očkách.
„Jak moc zvrhlý? Umíš ňáká sprostá slova?“
„Tak zvrhlý, až úplně nejzvrhlejší. A nechce se mi s tebou ztrácet čas, určitě jsi taky takový anti-talent jako Naruto.“
„Hele, Naruto-niichan je druhý nejlepší ninja ve vesnici, hnedka po mně. A budeš mě muset trénovat, protože já se nevzdám. Budu za tebou všude lozit, dokud mě nenaučíš chodit po vodě.“
Žabkomil jen tázavě nadzvedl obočí, následně se škodolibě usmál a byl pryč.
„He? Kam zmizel? Počkej!“
„Konohamaru, zkus keříky u dámských lázní!“ Zavolal na něho ještě blonďák, než se vydal opačným směrem na cvičiště.

Konohamaru běhal po celé Listové ve snaze najít toho namyšleného chlapíka a přinutit jej něčemu novému ho naučit. Po dobrých dvou hodinách marného tápání a prolezení veškerých koutů, kanálů a zákoutí Konohy se unaveně opřel o jakýsi malý baráček.
Co mi to říkal Naruto-niichan? Že mám jít k dámským lázním? Ale co by tam Zvrhlý poustevník dělal? …..Zvrhlý poustevník? Ááááá!
Konečně mu to docvaklo a metl si to oním směrem.
Plížil se kolem plotu a….je to pravda, seděl těsně u plotu a šmíroval malou dírkou.
Konohamaru jako vždy kvalitně maskovaný (laťky opačným směrem než na plůtku) se odvážil posunout ještě o něco blíž, když v tom….
„Konohamaru, co tady děláš? Ty šmíruješ?!“ Podivila se upřímně Moegi a koukala přímo na místo, kde stál.
„Jak jsi mě mohla vidět?“ Nechápal to Kony, odmaskoval se, chytl ji za ruku a odtáhl za roh.
„Všude tě hledám, chceme se jako tým vyfotit. Pojď, Udon a Ebisu-sensei už čekají.“ Řekla Moegi nahněvaně a ukázala na fotoaparát držíc v ruce.
„Vyfotit říkáš?“ *žárovka nad jeho hlavou se rozzářila jako sluníčko v poledne toho nejslunějšího dne*
O zhruba čtyřicet minut dýl se Konohamaru na snímku s celým jeho týmem tvářil víc jak spokojeně.

Druhý den se Jiraiya po probuzení šťastně usmál. Nejen, že za včerejší odpoledne shromáždil hodně kvalitního materiálu, ale ještě se mu ve snu objevovaly ty nejkrásnější ženské křivky.
Ach, ty ženy. Vzdychl, když vycházel ze dveří svého domku. Nestačil ani mrknout na stav ranní oblohy, když mu mezi očima přistálo syrové vejce.
„Fuj! Ztrestejte ho šmíráka!“ Zaznělo z davu nakupeného před jeho dveřmi.
„Au!“ Chytl se za hlavu, kam dostal kamenem.
„Au, to bolí!“ Zaúpěl, když ho cihla zasáhnuvší mezi nohy srazila na kolena.
Bože na nebi, co se to děje?!“
Když zjistil, že vyjednávání tady prostě nezabírá, otočil se a prchal domů. Právě včas, protože na něho letěla smrtelně vypadající váza, po dvou vteřinách se roztříštila o zeď.
Myslel si, schovaný za záclonou, že to ty fúrie za chvíli přejde, ale byl na omylu…vlastně jich nějak přibývalo. Vzal to tedy oknem a pak po střeše, když to uviděl.
V šoku a s vyvalenýma očima se zapomněl odrazit na konci jedné střechy a zřítil se přímo do kupky s hnojem. Řekla bych, že si toho ani nevšiml, jelikož chtěl být co nejrychleji na místě, kde stála veřejná vývěsná tabule.
Překvapením celý bez sebe zíral na sebe sama vyfoceného sedícího před dámskými horkými prameny, oko přilepené na díře v prkně a slintal tak, že si pod sebou málem vytvořil vlastní lázeň.
Ale kdo by…To je můj konec!
„Jiraiyo-sama, ještě, že jsem tě našla. Máš se OKAMŽITĚ dostavit k Tsunade, abys jí vysvětlil ten dav žen před její kanceláří s transparenty, na kterých jsi namalovaný ty bez hlavy!“ Vychrlila udýchaně Shizune.
Nééé, tohle je teprve můj konec.