Konohamaru zlobí 5: Chouji v nemilosti

„Narutoo-niichan!“
Hulákal ten malý černovlasý vysí*ka a dál se řítil ulicí, aby blonďatého hyperaktivního a nejhlučnějšího ninju z celé Listové dohonil.
„Šéfe, kam máš namířeno? Jdeš trénovat? A můžu jít s tebou?“ Sípal Konohamaru, když s ním konečně srovnal krok a těžce popadal dech.
„Jít se mnou trénovat? No, je to takový speciální trénink. Ale jo, tak pojď.“ Svolil po malé chvíli přemýšlení Naruto.
„Máš ňáký peníze?“
Možná bych toho mohl využít.
Došli společně, až před všem dobře známou hospůdku staříka Ichirakiho.
„No, a jsme ta…ááá. Co to? Zavřeno?!“ Přečetl si vzkaz na dveřích. „Z důvodu zásahu deratizérů? Chápeš to, Konohamaru, komu vadí pár švábů?“
Kroutili oba nevěřícně hlavou.
Každý však z jiného důvodu.
Naruto kvůli choulostivosti dnešních lidí a Kony kvůli přístupu budoucího šestého hokage k přemnožení takových nechutných broučků jako jsou právě švábi.
„Ale já se nevzdám. To je má cesta ninji. Už to mám! Pojďme se najíst jinam.“
„Šéfe, tomu ty říkáš trénink?“
„To si piš, správná strava je základ pro takového skvělého ninju jako jsem já….a ty samozřejmě taky. Dattebayo!“ Doplnil rychle Naruto, když zahlédl ostrý pohled svého společníka.
Vešli do útulné příjemně osvětlené restaurace, sotva za sebou zavřeli dveře, ozvalo se od jednoho ze zadních stolů:
„Naruto, tady. Pojďte k nám.“
Byl to Chouji a mával na ně s dřevěnými hůlkami v ruce.
Šli tedy za tou malou skupinkou tří mužů.
Naruto si sedl vedle veselého tlouštíka, zatímco Konohamaru si přisedl na lavici ke kouřícímu Asumovi a otrávenému Shikamarovi.
„Přišli jste akorát včas, máme tady parádní barbeque. A ty jsi Konohamaru, viď?“ Zeptal se Chouji vnuka Třetího. Aniž by čekal na odpověď, začal otáčet malé vepřové plátky na grilu a znovu se rozslintal tak, že i Beethoven by mu to mohl závidět.
„Shikamaru, já myslel, že tě Tsunade-bachan poslala na misi do Zvučné.“ Konverzoval Naruto.
„Jo, vrátil jsem se před chvílí. Naštěstí to nebylo tak problematické, jak se zdálo, takže jsem se nemusel dlouho zdržet. Ale ta vesnice je…“
„Sáhni na ten ugrilovanej steak a bude to to poslední, co ještě v životě uděláš!“ Pronesl výhružně nejmladší z Akimichi klanu a sliny se rozlítly všude okolo.
„Hele, nemusíš to sežrat všechno sám, ty jeden tlusťochu!“
„KONOHAMARU!“ Ozvalo se trojhlasně.
„COŽE? Já nejsem vůbec tlustej!.....Roll, roll, roll!“
„Ááááá!“
„Au!“
„Hej, to zaplatíte!“

Pět lidí stálo na ulici a dívali se na polorozbořenou restauraci.
„Konohamaru, cos to provedl?“ Vytkl mu Naruto a zakručelo mu v břiše.
„To nevíš, že první várka je vždycky celá jeho?“
„Já?! Měl jsem jen hlad, to všechno ten tlus…“
Nedořekl to, jelikož mu kdosi zacpal pusu.
„Né, moje maso.“
Zatraceně, ten tlusťoch si pěkně dovoluje! To asi ještě neví, že já jsem ninja číslo jedna ve zlomyslnostech. Hm, je načase, aby to poznal.

Dalšího rána se Chouji labužnicky protáhl ve své speciálně vyztužené posteli (přece jen to není žádný peříčko), vstal a udělal to, co každý den po probuzení – zamířil do ledničky. Ještě zaskočit na pár minut do koupelny a může vyrazit za zbytkem svého týmu, když se náhle ozvalo zazvonění.
Protože byl doma sám, nezbývalo mu nic jiného, než jít otevřít. Stála tam podivná vychrtlá ženská s brýlemi na nose.
„Dobré ráno, ty musíš být Chouji Akimichi, že?“ Odpovědí jí byl jen tupý pohled.
„Já jsem doktorka Cajthalmová z televizního pořadu Jste to, co jíte. S radostí ti oznamuji, že jsi byl vybrán do příštího dílu.“
„Heh, ale já se nepřihlásil.“
„Ó, to vůbec nevadí. Asi to udělal někdo jiný, někdo, komu záleží na tom, jak se cítíš a jak vypadáš, možná rodiče.“
(Cha, určitě všichni víte, jak vypadá jeho tatík)
„Počkat….chcete mi snad říct, že jsem tlustej? Áááá….roll…roll…roll!“
„Né, pozor na tu kameru!“
(Nevím, jestli víte, o koho jde, ale mně ta ženská z toho seriálu byla strašně nesympatická, tak ať ji náš milý Chouji trochu provalchuje)

NA CVIČIŠTI
„Hej, Chouji, co je ti? Vypadáš nějak zaraženě.“ Zajímala se Ino po tom, co ho Shikamaru při tréninku třikrát po sobě dostal.
„Ale nic. Nevím, co to s těma lidma je. Jen za dva dny mi dvakrát řekli, že jsem tlustej. Já to prostě nechápu. Jak můžou takhle lhát? Jsem jen dobře vyvinutej.“
„Nic si z toho nedělej, kamaráde, zajdeme si na dobrý oběd, to ti spraví náladu. Tohle už je otrava. Restaurace, kde jsme byli včera není ještě úplně spravená, ale aspoň vyzkoušíme nějakou jinou.“ Utěšoval ho Shiki, neměl rád, když byl vždycky optimistický a veselý Chouji kvůli něčemu smutný.

Netrvalo ani půl hodiny, seděl celý tým deset u stolu a měli objednáno.
„Tohle všechno je ke stolu jedenáct.“ Oznamoval kuchař třem roznášejícím, načež ukázal rukou s nožem na dobře dvacet pět plně naložených talířů.
„Já to tam zanesu,“ to se ozval nejmenší obsluhující a nemotorně popadl pět talířů.
„Pro zbytek se hned vrátím.“
Musel jít sice na šestkrát, ale po deseti minutách stůl číslo jedenáct praskal ve švech pod nánosem všeho toho jídla. Jen, co ten kluk položil poslední talíř, zaběhl za rok a….lup, byl z něj Konohamaru držící v ruce laxativ (to je projímadlo, nemohla jsem si vzpomenout, jak se jmenuje to z reklamy).
Skutečný zaměstnanec podniku ležel svázaný ve skladu na uklízecí prostředky.
Chouji už se dopracoval k poslednímu talíři, když se ozvala ta příšerná bolest v břichu doprovázená zvláštním tlakem. Sice ještě moc netušil, co se děje, ale udělal jedinou dobrou věc – rozeběhl se na záchod.
Ke vší smůle byla na dveřích připíchlá velká cedule s nápisem MIMO PROVOZ (samozřejmě falešná).
S kapičkami potu na čele vyběhl Chouji z restaurace, už se to vážně nedalo vydržet, rozhlédl se okolo.
Kam mám jít?
S rukama přitisknutýma k zadku se tryskem vydal k domovu.
Ať to stihnu. Ať to stihnu.

Naruto šel opět po ulici, když zahlédl známou, ale dosti zkroušenou postavu.
„Hej, Chouji, už jsem tě tak dva dny neviděl. Co je s tebou? Jdu zrovna na rámen, nechceš jít se mnou?“
„Ne, díky. Nemůžu nic jíst. Včera jsem šel do nemocnice, aby mi tam dali něco na ten můj strašný břichabol a potkal jsem toho tvého malého kamaráda a ten mi dal jeden prášek, který prý zabírá na sra….průjem. No, a teď se zas nemůžu vy….vykakat.“
„To je divný. Odkdy pracuje Konohamaru v nemocnici?“ Podivil se upřímně Naruto.