Tytanyk 002 - Vyplouváme!

--------------

Psal se rok 1912 a Tytanyk kotvící v Southamptonu dělilo jen deset minut od první plavby. Na molu se tísnila hromada lidu, muži řvali, ženské pištěly a brečely, děcka s úděsným vytím padala do vody... Zakrslý námořník v trapném modro-bíle pruhovaném triku otevřel dveře fialové limuzíny. Vzápětí se na zemi rozplácla černovlasá dívenka ve fialových šatech.
„Chjo,“ povzdychnul si Kisame Hockley. „Tak vstávej, miláčku. Já ti říkal, že tu děsnou mašli nemáš nosit. Pořád si na ni šlapeš...“
Orochimaru Dewitt Bukater se zvedla a vzdorovitě trhla hlavou: „Ale mně se líbí!“
„Nehádejte se, děti,“ usměrňovala je matka mladé slečny, paní Hidana Dewitt Bukater, „a pojďme se raději nalodit na tu nepotopitelnou nádheru.“
Kisame nabídl své budoucí tchýni rámě a vykročili na můstek. Za nimi cupitala stále vzteklá Orochimaru, následovaná jejich roztržitým sluhou, Deidarou Lovejoyem.
Motory se rozběhnou, pára zasyčí, čas vyplutí se nevyhnutelně blíží. V tu chvíli v davu na břehu nastalo pozdvižení. Zástupem se prodírali dva udýchaní mladíci.
„Hej!“ zavolal Tsunade Dawson na svého italského přítele. „Ale pěkně jsme ty dva blby o ty lístky obrali, co?“
Gaara de Rozzi se dusil smíchy: „Ten švédskej blbeček tak dlouho blufoval, až oblafnul sám sebe. Jo, pokr je zlatý řemeslo!“
Tryskem se přehnali přes můstek, prosmýkli se kolem kapitána lodi, který právě důstojně kynul nadšenému davu, a ztratili se mezi ostatními pasažéry...

Tytanyk zdvihl kotvy. Shromáždění na molu propukli v hlasitý jásot, vyprovázejíc monstrózní plavidlo na jeho historickou pouť. Tsunade pobíhal po palubě jako smyslů zbavený, nakláněl se do hlubin pod sebou a výskal radostí. Gaara jen nechápavě vrtěl hlavou. Nakonec tomu světlovlasý mladík nasadil korunu, když se na přídi vyšplhal na zábradlí a zařval: „Jsem králem světa!!!“
Pak zavřel oči, zaklonil hlavu a naplno si vychutnával slastný pocit volnosti, stejně jako jeho kadeře vlající v mořském vánku.

Jakmile kotviště zmizelo z dohledu, chtěl se Tsunade porozhlídnout po lodi. Jenže Gaara, pohrávajíc si ze zátkou od své písečné tykve (která mu dělala problémy při každé prohlídce před vstupem do letadla), měl jiné plány. Chtěl z blízkého hřiště na beach volleyball postavit obrněný pískový hrad. Tsunademu ovšem stačilo pár slov a Gaara se k němu připojil. Jako vždycky neměl blonďák problém lidi přesvědčit. Jeho mocný hrudník mluvil za vše.
Paluba byla vyleštěná jako zrcadlo a také velice klouzala. Tu a tam bylo možno vidět děti, které nestačily zabrzdit a narážely do sloupů okolo, další jen vesele padaly do oceánu.
Pak tu byla pochybná dvojice v punkerských oděvech, která poškrábala záchranné kruhy svými kovovými ozdobami a měla z toho obrovskou radost. Za chvíli na ně vyběhl rozzuřený kapitán Sarutobi a pokusil se škrábance zahladit smirkovým papírem. Modrovlasá punkerka mu kousek šmirglu zabavila. Složila z něj růži, kterou si vetkla do vlasů a ruku v ruce s opírsingovaným druhem se ztratila v davu.
Vedle obrovského pískového hřiště (Tsunade viděl, jak se jeho příteli rozšířily zorničky potlačovaným chtíčem) byl vybudován honosný bazén. A na převlékacích kabinkách se skvěl veliký barevný plakát, hlásající do světa: “Dnes se v hlavním sálu koná taneční soutěž! Odměna pro vítěze je více než lákavá – 500 dolarů!!! Přijďte se bavit! Na závěrečné párty to parádně roztočí Tayuya a její slavná Zvučná čtyřko-pětka!“
“Hele, Gaaro, tohle si nemůžeme nechat ujít, co ty na to?“
Dotázaný obrátil oči v sloup a řekl: “Tohle není žádná zábava, radši bych…“
“Přestaň už s tím stupidním hradem, probůh! Jestli tam se mnou půjdeš, tak si pak můžeš stavět, jak dlouho chceš… ,“ skočil mu Tsunade do řeči.
Gaara si jen povzdychl: “Tak dobrá, ale tancovat nebudu, ještě bych si vysypal písek...“

Inu, lehli si na lehátka, aby si odpočinuli před namáhavou akcí. Netrvalo ani vteřinku a uslyšeli dívčí hihňání. Tsunade líně pootevřel oko. Asi metr od nich stály dvě rozverné dívčiny v oblečení, které by určitě nezahalilo nikoho, natož bujné křivky obou dívek. Významně na ně pomrkávaly a kroutily se, jako by jim někdo do síťovin nasypal svědící prášek.
“Hele, ten blondýn je sexy… A co teprve ten roztomilý, s těma skvělýma očníma linkama!“
“Zajímalo by mě, kde je kupuje… Vypadají kvalitně… Možná se tak narodil... a možná je to Maybelline!“
“Tak se ho jdi zeptat…,“ navrhla ta menší s blonďatými culíky.
“Když já nevím… Jak vypadá můj make-up?“
“Skvěle… tak už běž!“
Nakonec se obě vydaly k nim. Červenaly se a vlnily boky. Vypadaly jako fanynky, co si chtějí požádat o autogram. Nakonec jako první pobrala kuráž blondýnka.
“Ahoj fešáku, jak se jmenuješ?“ svůdně se sklonila před Tsunadem.
Ten na chvíli ztratil hlas, jak se snažil nezírat tak okatě do jejího výstřihu. To Gaara na to šel ještě trochu nenápadněji a přivolal si třetí oko, aby mu neunikl jediný pohled...
“Já jsem Tsunade a ty?“ pozdvihl obočí, když se jí mini-mikro-sukýnka „nedopatřením“ vyhrnula ještě trochu výše.
“Já jsem Temari… A tohle je Sakura...,“ a přivolala mávnutím rukou svou kamarádku, která si zatím čechrala růžové vlasy a s jiskrami v očích sledovala sličného Itala.
“Moc mě těší. A tvůj kámoš?“ zavrněla Sakura.
“To je Gaara de Rozzi,“ strčil Dawson do parťáka. Ital se vztekl, že se mu rozpadlo písečné oko, a důrazně poznamenal: “Právě jsi mě vyrušil od zkoumání neobjevených zákoutí!“
“Ty jeden dobytku! To si nech na potom...,“ zasmál se Tsunade.
“Ty… Gaaro,“ zeptala se nesměle Sakura, “můžeš mi říct, kde jsi vzal to úžasný líčení?“
De Rozzi se zarazil. Ano, byly to dívky velice pěkné,… ale mozková aktivita nula.
“To jsou vzácná přírodní barviva z Itálie. Nikdy se nesmyjí…“
“Páni…,“ vydechla růžovláska a svůdně na něj zamrkala. “Nemohla bych je někdy zkusit?“
Bóóóže, to je slepice!
“Promiň, už mi došly….,“ zavrčel a otočil se k ní zády.
Sakura se jen stáhla, jako by ji uhodil, a posmutněla.
“Z toho si nic nedělej… on má srdce z písku...,“ snažil se situaci zachránit Tsunade. Moc to ale nepomohlo.
“No nic, hoši… my už musíme jít... Zase se někdy uvidíme…. Sbohéééém,“ ušklíbla se Temari nazlobeně na Gaaru a odtáhla svou kamarádku pryč.

Tsunade se zamyslel. Tak tohle byly kočky. Jenže takových už měl. A všechny byly stejné… Namalované panenky. Cítil, že hledá něco víc než jen zábavu… něco hlubšího.
A pak ji uviděl! Stála u zábradlí, dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru, fialová hedvábná mašle za ní lítala jako vlajka při národních svátcích... až se divil, že na ní neodlétla, jako na padáku. Šaty s vysokým rozparkem odhalovaly bílou nožku s tetováním hada na kotníku.
Něčím nepopsatelným ho okamžitě okouzlila. Možná to byly její lesklé mastné vlasy, které se na slunci třpytily jako drahokamy. Nebo možná její štíhlá siluetka, či snad její dlouhý jazyk, kterým na jeden pokus slízla celý kopeček zmrzliny. Páni, to byl ale nádherný jazyk!
Ze snění ho probudil až kopanec do zadku od jeho věrného společníka: “Na co vejráš?“
“Ale na nic… Tak co říkáš na ty dvě? Nebyly k nakousnutí? Podle mě jsi nemusel být na tu růžovou tak hnusnej!“
Gaara si odfrkl: “Pěkné byly, jen co je pravda. Ale takovýhle slepice jsou na nic. A ta malá byla pěkně otravná. I když by se vyjímaly jako ozdoba mého mistrovského písečného díla...,“ přemýšlel nahlas.
To už Tsunade nevydržel a praštil ho přes hlavu. Pak se chtěl pohledem vrátit k oné neznámé, ale ta už zmizela.