Ninja z Listové - 1. kapitola - Den, který jsem nečekala

info Chtěla pomáhat a chránit, a proto usilovala o to být ninjou. Osud jí však určil jinou, prokletou cestu plnou bolesti. Dokáže se s tím vypořádat a zbavit se nechtěného „daru“? A podaří se jí přivést na správnou cestu i jedno zatvrzelé srdce, které touží jen po pomstě?
Důležité – Lianna není žádná Mary Sue. Jen tvrdě cvičí a učí ji jeden z nejlepších ninjů v Konoze, takže má ty techniky malinko rozvinutější. Koneckonců člověk není posuzován podle toho, čím je, ale co umí. A krásná taky není, je docela obyčejná.

Nějaké ostřejší slůvko uklouzlo, tak se nad tím příliš nepozastavujte

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - anime Naruto - díl - 1 - 3

Povídka

Mým cílem bylo vždy pomáhat lidem a chránit je. Možná právě proto jsem si zvolila cestu kunoichi. Mé jméno je… říkejte mi Lianna, jako všichni.
Otec byl dobrý bojovník z Vesnice ukryté v listí – Konohy, ale nyní už nemá dost sil, aby plnil příkazy mocného Hokageho. Tajemství našeho rodu lidé neznají, a to je jen dobře. Klan Maraki vždy vynikal ve skrývání. A otcovy geny se projevily u dcery, nikoli u syna. Pro otce to bylo zklamání, pro mne výzva. Chtěla jsem se stát ninjou, bojovat za mír. Ale nevybíravé pohledy, kterými mne lidé zahrnovali, mne bolely, bála jsem se vrstevníků a společnosti vůbec. A tehdy se otec nade mnou slitoval a vzal mne za mocným Třetím Hokagem. Udělal jednu dosti zvláštní věc – zařídil, aby mne do učení přijal jeden z jeho elitních ninjů.

„Lianno Maraki, kam to zase civíš?“
Ten naštvaný hlas – to je můj trenér, elitní ninja Ebisu. Vážím si jeho práce, ale mohl by alespoň občas uznat, že se nesnažím zbytečně. Popravdě, ještě jsem od něj neslyšela jediné slovo chvály. A to na sobě tvrdě dřu každý den a pilně cvičím.
„Slyšela jsem každé vaše slovo, sensei,“ opáčila jsem ledově klidným hlasem. Už zase se na mne dívá skrz prsty, vím to. Dobře znám ten pohled za jeho černými brýlemi, o kterých si myslí, že jsou neprůhledné. A teď stojí přímo proti mně, s nohama rozkročenýma a ruce zakládá v bok.
„Pro dnešek vše,“ utrousí a chystá se odejít. Občas si říkám, jak vůbec může vydržet běhat celý den v těch tmavých hadrech, se šátkem na hlavě v tmavě modré barvě. Ach ne, on se otáčí! „Málem bych zapomněl. Odnes tohle svinuté lejstro mistru Irukovi do Akademie.“
„Spolehněte se, pane.“ Přebírám svitek. Zdálo se mi to, nebo se opravdu ušklíbl? To by k němu sedělo!
Bez dalších poznámek se vydávám na cestu. Občas je na něm úplně zřetelně vidět, jak rád by se mě zbavil. Od té doby, co dostal ten důležitý úkol! Ano, mnohem raději hlídá toho malého spratka, vnuka našeho Hokageho. Proč by si měl špinit ruce se mnou, když nejsem nic? Můj klan nikdo nezná. Jistě, jsem zdatná a prý i chytrá, ale v podstatě nula. To se raději soustředí na to nevděčné děcko, za jehož výchovu dostává tučně zaplaceno. Pche!
Stačí jediný pohled do zrcadla. Na svůj nízký věk vypadám dobře. Určitě by mi nehádali dvanáct let, pokládali by mne za starší. Fialové tričko, přes něj tmavou modrou vestu a dlouhá slabá sukně – to je můj styl. A ještě nesmím zapomenout na modrý šátek, kterým do jisté míry zakryju ty zářivé blonďaté vlasy. Mé černé oči právě ulpěly na tom zvláštní svitku. Měla bych ho raději odnést, než propadnu zvědavosti a podívám se do něj.
Cestou do Akademie přemýšlím o mnoha věcech. O budoucnosti, zítřejších úkolech, a vůbec o všem. Dnes je Konoha přímo strašidelná, ulice jsou totiž liduprázdné. Nesmím se tím nechat vyvést z míry. Ninja přece musí očekávat různé situace. Zklidním tedy své tlukoucí srdce a vcházím do budovy.
V místnosti, do níž mám vejít, jsou ještě lidé, počkám tedy venku. Pomalu se chodbou trousí studenti. Namyšlená blondýna s nosem nahoru, tlouštík, co se nedokáže oprostit od jídla, pěkná dívka s netypickou barvou vlasů a dost vysokým čelem. Nakonec na chodbu vyšel i neznámý černovlasý kluk s úplně černýma očima, s rukama v kapsách. Na hlavě měl čelenku, důkaz, že složil závěrečnou zkoušku. Začínám o svém úkolu pochybovat. Otevřela jsem ten svitek. Je to vůbec možné? Mistr Ebisu chce, abych se také zúčastnila zkoušky. Ani jsem si pořádně neprohlédla rozcuchaného blonďáka, který mne míjel. Jediný byl bez čelenky.
S obavami v srdci vstupuji do místnosti. Vítá mne usměvavá snědá tvář.
„Mistr Iruka?“
„Osobně.“ Úsměv pohasl, je zase vážný.
„Můj trenér vám posílá tohle.“ Předávám svitek a teď už musím jen čekat.
„Dobrá. Vstup do těch dveří napravo.“ Otevře mi dveře, je pozorný. „Mizuki, tohle je Lianna Maraki, měla soukromého učitele. Máme ji také prověřit!“
Pohledný mladý muž s šedými vlasy pouze přikývl.
Mým úkolem bylo vytvořit klon. Nohy se mi třásly, ale byla jsem připravená. Dnes ráno jsem toto jutsu trénovala se svým mistrem. Ještě to mám v živé paměti…
„Hm. Správně. Teď ještě vyzkoušíme proměnu.“ Nic neříkajícím pohledem zkontroloval vytvořený klon.
Soustředila jsem se skutečně důkladně a přitom přemýšlela, jakou podobu na sebe vzít. „Henge!“
Ebisu se dívá na své druhé já, zřejmě jsem uspěla. „Dobře.“ Posunul si trochu své sluneční brýle.
„Jsem ráda, že jste spokojen,“ usmála jsem se.
„Ale na tom hlase musíš ještě zapracovat. Pochybuju, že by někomu nebylo podezřelé, že muž mluví jako malá holka!“
Zahanbeně jsem sklopila zrak.
„Skvěle! Myslím, že u zkoušky uspěla, co myslíš, Mizuki?“
„Nemám námitek, Iruko. Dokonale překvapila.“
Dostala jsem čelenku se znamením listu, znakem mé vesnice. Právě jsem dosáhla dospělosti! A stojím o něco blíže svému snu stát se ninjou.
„Pozoruhodné, že?“
Mizuki se usmál. „To ano. Lepší výsledky už má jen Sasuke Uchiha.“