Loutkař VI

Pomalu otevřela oči. Někdo se nad ní skláněl. Rukou se chytla za hlavu, která jako by se chtěla rozletět na tisíc kousků.
„Jak ti je?“
„Dá se to, když nepočítam tu šílenou bolest hlavy. Co se vlastně stalo? Pamatuju si naposledy ten blesk.“
„Uhodil do stromu a ten to nevydržel. Začal padat kus od tebe a jedna z jeho větví tě vzala po hlavě a srazila k zemi. Tak mi nezbylo nic jiného, než tě vzít. Asi tři hodiny jsi byla v bezvědomí.“
„Aha,...“ s námahou se posadila. Deka, kterou byla přikrytá, se z ní kousek sesunula. Podívala se na sebe a zjistila, že tu sedí jenom ve spodním prádle.
„Co to....“
„Jo, eh.. promiň. Jak si vzpomínáš, tak venku pořád prší, no a to je člověk hned mokrej. Tak...“
„Jo,jo je mi to jasný. Kde mam svoje věci?“ Ukázal kousek hlouběji do jeskyně. Vstala, zabalila se do deky a odešla. Šaty byly pořád mokré, a asi ještě dlouho budou. Vracela se zpátky. Nenápadně si ho prohlížela. ,,Ježiš mě asi hrabe, co mě může přitahovat na klukovi v trenkách?“
Došla zpatáky k němu.
„Není ti zima? Chtělo by to oheň.“
„Zkušel jsem to, ale všechno dřevo je mokrý.“ Přijal nabízenou deku, na které přetím ležela. Sedla si k němu.
„Co ruka?“ Jeho zranění se ještě zcela nezahojilo.
„No, bylo to lepší,“ podíval se na ruku. Maira se na to podívala. Beze slov přešla k batohu a vytáhla nový balíček obvazu.
„Ukaž,“ opatrně ránu rozvazovala. Starý obvaz byl celý nasáklý krví.
„Znova se to otevřelo. To máš z toho, že se se mnou taháš.“
„A měl jsem tě tam snad nechat? Promočenou a v bezvědomí?“
Neodpověděla, jen mlčky pokračovala v jeho ošetřování. Seděli naporoti sobě a ani jeden nic neříkal. Občas se jeden na druhého nenápadně podívali. Jejich pohledy se střetly. Krátkou chvíli si hleděli do očí. Pak oba rychle odvrátili pohled.
,,Co to sakra dělam, zíram na ni, jako bych nidky neviděl holku. No, viděl jsem vlastně nekdy holku? Sakra já chci zpátky paměť.“ Znovu se na ni podíval. Hleděla ven a celá se třásla. Vstal a šel za ní. Deku jí položil přes ramena.
„Je to lepší?“
„Ale co ty?“
„Neboj, mě zima nebude,“ posadil se vedle ní. Maira se na něj podívala. Nevypadal, že by mu měla být zima, ale až bude, bude se zahřívat těžko. Sundala ze sebe deku a přisedla co nejblíž k němu. Nechápavě se na ni podíval. Pak vzala obě deky a přehodila je přes ně.
„Takhle to je lepší, nemyslíš?“ Usmála se na něj a opřela svou hlavu o jeho rameno.