Loutkař VII.

Maira se probudila jako první. Podívala se ven a zjistila, že přestalo pršet. Opatrně vstala, aby nevzbudila svého tvrdě spícího společníka. Oblékla se a vydala se ven. Potřebovala se podívat, kde vůbec jsou. Venku krásně svítilo sluníčko. Na trávě a listech stromů se leskly kapky deště a v okolí bylo slyšet ptačí zpěv. Porozhlédla se kolem. Jeskyně byla asi metr nad zemí. Seskočila dolů. Ušla několik kroků a narazila na cestu. Bylo jí to nějak povědomé. Vypadá to jako ta cesta... Rozběhla se,... Po několika metrech zabočila do lesa. Jestli je to vážně ta cesta, kterou myslí, někde tady musí být řeka. Zastavila se a pořádně se rozhlédla. Uslyšela šumění vody. Rozběhla se tím směrem. Běhěm několika vteřin stála na kraji vysokého vodopádu.
„Jsem tak blízko. Jen půl dne cesty a můžu být zase doma. Podívat se tam, alespoň na chvilku.“ rozběhla se zpět do jeskyně. Pořád spal. Dostala nápad. Třeba ho to překvapí. Ze dna svého batohu vyhrabala kusy dřevěné loutky. Teď jenom vymyslet, jak vůbec patří dohromady. Pořádně je prozkoumala. Tenle kus sem, tenhle kus tam. Už byla téměř jako nová, i když vypadala už dost opotřebovaně. Za zády se jí ozval šramot.
„Á, Šípková Růženka se probrala?“
„Hm.“ kouknul na ní ospalýma očima.
„Hej, neválej se tam a pojď sem. Něco pro tebe mám.“ pomalu se sebral a došel k ní. Postavila před něj opravenou loutku.
„Pokusila jsem se jí dát nějak dohromady, tak snad bude fungovat jako dřív.“
„Karasu.“ sedl si a těkal pohledem mezi loutkou a Mairou.
„Říkal si něco?“
„Ta loutka. Karasu. Je to... moje první loutka. Patřila tátovi. Dal mi jí, když mi bylo pět.“
„Tátovi? Loutkaři, kdo je tvůj otec?“
„Já... já nevím, pořád si nevzpomínám. To jenom,... Tohle se mi vybavilo, když jsem se na ní podíval.“
„Třeba si vzpomeneš ještě na něco jiného.“ vstala a chystala se k odchodu.
„My už odcházíme?“
„Ne, já odcházím. Potřebuju si něco zařídit. Nejdéle za dva dny budu zpátky. Nechám ti tu svoje věci. Počkej tady, prosím.“
„A kam jdeš?“
„To je moje věc. Brzo jsem zpátky.“ S posledím slovem rychle vyběhla ven. Běžela po cestě. Srdce jí tlouklo hroznou rychlostí. Pět let. Po pěti letech znovu spatří svůj domov. Jak to tam těď vlastně vypadá? Přidala na rychlosti. Čím byla blíž, tím víc byla nervóznější.