jak to bude dál? 05

začíná pršet…Naruto, Lee

„Utekla. Už nemáme sílu jí sledovat. Ale Hanabi neměla.“
„Rozumím.“ hlesl Lee do mikrofonku, který si velitelé týmů připevnily, aby se mohli spojit.

„Musíme přidat. Naruto-kun!“
„Jop! Už se nemůžu dočkat!“
Naruto se opravdu těšil, až dohoní nepřítele. Byl dost rozzuřený!

Najednou si oba chlapci všimli přítomnosti nepřátelské chakry. Ale nějak nepřirozeně…

„Lee… Mam takovej pocit, jako bysme ho nedoháněli.“ Konstatoval Naruto, a zastavil se.
„On je za náma.“ Podíval se na Leeho, a jemně se pousmál.

Začalo pršet. Listí na stromech se chvělo, a foukal studený větřík.

Ty tóny kapek najednou přerušil kunaii. Lee se obratně uhnul, a oba seskočily z větví na zem. Za nimi stál nějakej chlápek. Byl naproti nim úplně klidnej, a posměvačsky se usmíval. Přes rameno měl hozenou svázanou Hanabi.

„Hned jí pust ty hajzle!“ Zařval na něj naštvanej Naruto.
„To se snad sakra dělá? Takhle unášet děti?“

Lee se plácl do čela. Nemyslel si, že je Naruto tak…
...jednoduchej.

„A co s tim chceš dělat, ty pošuku?“ zazubil se ten chlap.
Položil Hanabi na zem. Zavřel oči a začal soustředit chakru.

Naruto a Lee se na sebe podívali.

Byli už solidně mokří. Déšť nepřestával na svojí intenzitě, a stále bušil do listů kapičkami vody.

„Nemá to cenu. Proti mně útočit nemůžete.“
„Nekecej!“ Naruto se proti němu rozběhl.
„Nemusíš běhat. Ten shuriken tě stejně trefí.“ Podotkne ten divnej týpek.
Naruto nechápal, o čem to mluví. Najednou sebou škubl. Zasekl se mu totiž do levého stehna shuriken.
„Jak to? On se ani nehnul! Sakra, kdo to hodil? Je jich tu víc?“ Lee z toho byl nesvůj. Po chvíli se přestal ohlížet. Sklonil hlavu, a pousmál se.
„Aha. Sme v jeho Genjutsu.“

*******************

Déšť nepřestává. Les šumí jako horská řeka, a trochu se setmělo. Mezi stromy se rychle míhají dvě postavy. Promáčené, ale odhodlané dohonit nepřítele, který jim stále uniká.

„Rozumím. Tak Ino s Nejim to maj za sebou.“ Informoval o situaci Kankuro.
Takeshi se usmála. „Musíme zrychlit! Sme pozadu!“

„Počkej!“ vykřikl najednou Kankuro. Takeshi se zastavila.
„Už sme u něj moc blízko! Jestli budem pokračovat takhle, nastraží pasti.“
„Hmmm. A co chceš dělat?“
„Rozdělíme se.“
„Co?“ (překvapenej výraz) Takeshi se nechtěla rozdělovat. Pršelo, a to bylo pro ní velká nevýhoda.
„Prostě na něj pudem každej z jedný strany. To nemůže čekat!“ říkal to až moc sebejistě. Až jí to děsilo.
Nemohla přece sázet jenom na taijutsu.
Nikdo ještě neví, co dovede. Ale mluvit o tom nechtěla.
„Si v pohodě?“ zeptal se Kankuro, když viděl Takeshiho ustaraný výraz.
„Eeem, jo.“
„Fajn. Tak dem!“

Oba dva vyrazili.
Takeshi šla z leva. Pořád musela myslet na to, že jí déšť brání provést její tajnou techniku. Nikomu o tom neřekla, protože jí ani nechce používat. Ale nyní měla pocit, že se bez ní neobejde. Byla určená pro tiché zabíjení.

Takeshiho klan Yoshikazzu měl unikátní vrozené schopnosti. Členové hlavního rodu dokázali už od malička ovládat dva živly (vodu a vítr), s nimiž vytvořili techniku zrcadel na těle. Ninja, který tuto techniku ovládá, umí na své pokožce vytvořit ledová zrcadla, která odráží pohled ze zadu do předu. Když je zrcadly pokrytý, působí jako neviditelný. Dokáže zrcadla vytvořit i na předmětech (třeba shuriken). Ale jen na vzdálenost cca.3 metrů.

Takeshiho malá chakra jí ale umožňovala provádět tuto skvělou techniku jen na 10 minut.
A déšť byl veliká nevýhoda. Bude sice „zneviditelněná“, ale pořád hmatatelná. Takže se kapičky deště budou odrážet, a stékat po ní. Což je vidět.