Tajuplná mise 11

„To je ten chlap, co mi rozseknul koleno!“ rozšířily se Uraa oči.
„Ty jsi ho už potkala?“ zeptal se Ibiki a poctil jí svým propalujícím pohledem.
„Jo, na minulé misi. Napadli tam mě, Kaede a Djunka nějací cizí shinobi. Kdy jsme je měli skoro vyřízené, tak se objevil on. Napadl mě ze zálohy kusarigamou a rozpáral mi koleno, popadl posledního žijícího útočníka a zmizel. Také řekl svému společníkovi něco ve smyslu, že se spletli. Víc toho nevím, neměli ochranné čelenky.“
„A jak vypadal ten jeho společník, který přežil.“
„Mohlo mu být o pár let víc než mě. Tak 24 až 26. Na vzhled si nevzpomínám, ale mám pocit že měl masku. Používal především ninjutsu. Měl dva dominantní živly a to vodu a zemi. Soudě podle technik, typovala bych výcvik ve skryté mlžné.“
„Ostatní nepřežili?“ zeptal se jen tak mimoděk Ibiki a začal něco hledat v papírech.
„Ne. Určitě nepřežili.“
„Dobře. Tvůj popis sedí, na jeho už mrtvého spolubojovníka. Pošlu si někoho pro zprávu z vaší mise, ještě než začneme vyslýchat. Chci všechny podrobnosti i od tebe. Vše na co si vzpomeneš.“ Řekl a odešel z místnosti.
Uraa si vzala papír, tužku a sepsala vše na co si jen vzpomněla, tedy kromě rozhovoru s tím elektrickým shinobim, který ji málem poznal. Než se Ibiki vrátil měla hotovo. Ve zbylém čase si prohlédla pečlivěji muže ve vedlejší místnosti. Seděl k ní bokem a byl přivázaný k židli, kromě přivázaní byl omámený nějakou drogou. To se dalo poznat podle jeho pohledu a hlídali ho dva příslušníci ANBU.
„Omámený a ještě ho hlídají dva ANBU, ten chlap musí být vážně schopnej. Ale při mé specializaci by bylo lepší ho mít při smyslech.“ Zamračila se Uraa a ani si nevšimla, že si mluví sama pro sebe nahlas. „Moje specializace..“ zašeptala ještě a potlačila zhoupnutí žaludku. To už ale dovnitř vešel Ibiki zahloubaný v nějakých lejstrech.
„Támhle máte sepsané všechny podrobnosti o misi, sensei. Bohužel tam není nic důležitého, co by mohlo posloužit jako vodítko.“ Jen se na ní dlouze podíval a přikývl.
Po čtvrt hodině byli oba hotoví s analýzou případu, takhle se vlastně Uraa učila, jak postupovat. Plán výslechu jim zabral další čtvrt hodiny, nebylo proč spěchat.
„Ještě něco, Ibiki sensei. Ten muž je omámený, proč je omámený, když jde k výslechu? Takhle na něj nemůžou zabrat pořádně výslechové techniky.“
„To je jen pojistka, ovládá totiž výborně genjutsu. Ale ANBU mají jak paralyzační roztok, tak látku která ten roztok neutralizuje.“
„Dobře, genjutsu mi problémy nedělá. Půjdeme tam jak jsme se domluvili?“
Ibiki jen kývl a odešel, mezitím jeden ANBU, píchl vězni injekci. To už se ale ve dveřích objevil Ibiki. Vězeň seděl zády ke dveřím, takže nemohl vidět kdo právě vešel. Toho Ibiki využil a pomalu se přibližoval, aniž by cokoliv řekl, těsně za vězňovou židlí zastavil a chvilku pozoroval vězně, který očividně začínal být nervózní, protože netušil co se děje. Teprve potom Ibiki pomalu a rozvážně přešel před zajatce a pozorně se si ho prohlížel svým rentgenovým pohledem. Pořád mlčel.
„Jmenuji se Morino Ibiki. A ty mi řekneš, kdo seš a proč si zabil toho shinobiho.“ Jeho hlas se z neutrálního tónu vystupňoval až k výhružce. Sice slabé, ale jestli byl ten ninja informovaný o vesnici, to jméno k vyděšení stačilo. Teď byl čas na Uřin nástup. Před dveřmi do výslechové místnosti se zhluboka nadechla nasadila správný výraz a v duchu si vyladila hlas.
„Jak se jmenujete?“ ptal se zrovna Ibiki. Muž mlčel.
„Neodpovídat není zrovna nejmoudřejší. Zvlášť když jsem přišla já.“ řekla mírně nenávistným hlasem, který zněl jako led. Pomalu se k němu přibližovala ze zadu jako Ibiki, s tím rozdílem, že si vytáhla kunai. Naklonila se k vězni, tak že se její rty téměř dotýkaly jeho ucha.
„Ráda bych poznala jméno svého náhodného známého.“ Zpočátku koketní hlas se proměnil v čirou nenávist. Pomalu mu přejížděla kunaiem po krku a dělala na něm malé červené rýhy. „Moc ráda.“ Zašeptala ještě a stoupla si tak aby na ní muž přivázaný k židli viděl.
„Vzpomínáš si na mě? To jsem byla já, které si rozsekl koleno.“ Usmála se na něj nenávistně. „Odpověz raději nebo…“ Její tvář se změnila k nepoznání, oči, zdůrazněné černou tužkou, vypadaly přesně jako oči šílence a maniaka.
„Uklidni se Uraa, když nebude mluvit, tak si ho užiješ dost. No copak nám řekneš teď?“ ušklíbl se Ibiki, vše šlo podle plánu. Uraa se vrátila zpět za vězně. Hrátky s lidskou psychikou právě začaly.

Po hodině věděli odpovědi na své otázky, některé z těch odpovědí Uraa dost vyděsily.
´Měl za úkol zabít špeha z Bezejmenné skryté vesnice, tady v Konoze si ten špeh říkal Niwa. To jméno mi nic neříká a obličej taky ne, ten člověk nebyl z Skryté bezejmenné. A nařídil to jistý Takeshi. Takeshi-sensei? Ne to není možný, proč by zabíjel někoho, kdo pracuje pro vesnici. Takeshi je navíc celkem běžné jméno. Ale jak se sakra někdo dozvěděl o Skryté bezejmenné. Nebo, že by šli po mně? Sakra! Tady něco nehraje… O co tu jde?´ se jí brouzdalo hlavou, když ji, po několikahodinovém únavném papírování, podpíral Ibiki při cestě domů. Neustále si jí pozorně prohlížel a Uraa si uvědomila, že vypadá nervózně, honem začala počítat do deseti aby se uklidnila. ´Teď v něm ještě vzbudím větší podezření a mám po misi.´. Konečně byli před dveřmi jejího bytu, rozloučili se a každý šel do jiných dveří. Hned na pohled se jí zdálo něco špatně. ´Někdo tu byl. Ne! Někdo tu je!´ Jehly se jí v ruce objevily téměř automaticky. Vešla do ložnice. Jak už čekala na posteli seděla postava zahalená do pláště. Jehly už málem svištěly vzduchem, když Uraa konečně poznala nečekaného návštěvníka a před očima se jí málem udělalo černo.
„Ty, ty, ty!! Idiote!! Co tu děláš? Nemáš bejt náhodou v Oblačný?“