Konohamaru zlobí 1: Irukova vychytralost

A jsem tu s novou povídkou. Nevím, jak mnoholi dílů to bude…uvidíme. Snad se bude líbit stejně jako Výměna. Snažila jsem se vybrat si postavy, o kterých se tolik nepíše. Pěkné čtení

„Punk’s not dead,“ začal chlapec potřetí obtahovat černě napsaný nápis na sešitu, takže se mu vyryl na minimálně dalších deseti stránkách.
Nuda, nuda, nuda. Venku je tak krásně a my tu musíme sedět a poslouchat ňáký trapný kecy.
Chlapec celý nápis podtrhl tlustou dvojitou čarou a znuděně zvedl hlavu. Jejich sensei jim už půl hodiny zapáleně vykládal látku, blbec, zrovna se směje dalšímu jeho super povedenýmu suchýmu vtipu.
Jestli se něco nestane, tak tady umřu! Ale tady se nikdy nic nestane, pokud….
Rozmontoval svoje pero, s kterým si už nějakou dobu měl zapisovat poznámky o historii celé země, vyndal tuhu a zahodil ji kamsi do lavice, ta byla však přeplněná už nějaký pátek starými zbytky od svačin, takže spadla neslyšně na zem.
Černovlasý chlapec si toho ale nevšiml, v tu chvíli totiž vytrhával zezadu sešitu prázdnou stránku, odtrhl z ní malý kousek sněhově-bílého papíru a smotal ho do kuličky. Onou kuličkou nabil zbytek z pera, dal si ho do pusy a foukl.
Náboj mrštně vyletěl z trubičky a zasáhl senseie přímo mezi oči. To už ale chlapec předstíral, že si pečlivě zaznamenává každé slovo ála pilný student a dusil se potlačovaným smíchem.
Ucítil na sobě něčí pohled, ohlédl se trochu doleva a viděl, jak se na něj dívka sedící vedle nesouhlasně mračí. Zato jeho nejvěrnější kamarád mu pod stolem rukou ukázal „jsi jednička“.
Tak on bude dělat jako že nic? No, uvidíme, co vydrží.
Škodolibě znovu nabil, vypálil a….zásah….do pravého ucha.
„Co se to dnes děje s těma mouchama?“ Nalétávají na mě, jak na nějakou smradlavou mršinu, vždyť jsem se včera vykoupal! Musí být zblblý z toho tepla., nechápal to Iruka.
„Minashi, můžeš prosím zavřít to okno?“ Požádal učitel jednu z žaček a přešel ke katedře, aby mohl pokračovat ve výkladu vsedě.
Jen, co dosedl na židli, poznal, že něco je špatně.
Pokusil se znovu postavit, ale nešlo to.
Přilepil se k židličce.
„Co se to….? Jak to…“
Oči mu sklouzly na černovlasého chlapce mlátícího se smíchy hlavou o lavici.
„KONOHAMARU!!!!“
„Pa…pa…padáme!“ Zavelel ještě zmítající se v jakémsi chrčivém hýkání Konohamaru a se svými dvěma přáteli vyběhli ze třídy.
Iruka se je marně snažil chytit (ono taky, zkuste si za někým utíkat a mít přilepený zadek lepidlem k židli).
Já toho kluka jednou zabiju! To je každý den něco! Přesně jako Naruto! On mu to snad….Vrrr, jen počkej, tohle je válka.

„Hej, Konohamaru, co tady děláš? Nemáte být ještě ve škole?“ Zeptal se jich s hranou přísností Naruto.
„Jo, ale použil jsem jeden z tvých super únikových manévrů, šéfe. Jdeme se koupat, přece nebudem v takovým parnu vysedávat ve třídě,“ vysvětlil mu Konohamaru politicky situaci a jeho dva kolegové horlivě přikyvovali.
„Vážně, a která to byla? Pozvracel jsi lavici a řekl, že jsi něco špatnýho snědl a oni tě mají odvést domů?“ chtěl vědět blonďatý ninja s veselými plamínky v modrých očích.
„Ne, to jsem udělal minulý týden, už by to nefungovalo. Dali jsme mu na židli Herkules – ztuhne snadno a rychle.“
„Johóó, paráda! Jak se tvářil? Povídej!“ Vyzvídal Naruto vzrušením celý bez sebe.
Tyranizování učitelů ho vždycky tak bavilo.
„Hahá, běžel za náma až k obchodu se zeleninou,“ hrdě popisovala jejich čin Moegi.
Bylo jí senseie opravdu líto, ale na druhou stranu….byla to taková sranda.
„Žjo, někdy lituju, že už nechodím do akademie. Ale, Konohamaru, měl bys taky vyvinout nějakou svoji vlastní techniku. Ber to jako trénink. A teď už musím jít, Kakashi-sensei na mě čeká na cvičišti,“ rozloučil se s nimi Naruto a vyskočil na střechu.
„Cha, ten určitě. Vsadím se, že si někde čte ty svoje úchylárny,“ přemítal Konohamaru, když jim nejhlučnější ninja z celé dědiny zmizel z dohledu.

Ráno se Konohamaru, Moegi a Udon vydali opět společně do školy. Věděli, že jim Iruka-sensei vynadá, ale nic si z toho nedělali….byli na to zvyklí.
A taky, že jo.
„Konohamaru, a vy dva taky, pojďte sem,“ volal na ně jejich učitel jen, co se objevili ve dveřích.
Všichni tři nahodili výraz mučených neviňátek a došourali se k učitelskému stolu.
„Budu stručný. Tak tedy. Vím, že vám Naruto poradil, abyste na mě zkusili ty jeho vtípky. Ticho! Vím, že to je pravda. A mám pro vás návrh. Dám každému z vás tři stovky, když mě celý tento týden necháte na pokoji a vymyslíte něco podobného na Naruta. Chci, aby prosil, aby to už skončilo!“ Zadíval se zasněně kamsi na druhou stranu místnosti, zaťal ruku v pěst, s očima šílence se blaženě usmíval a dostal tik do levého oka.
„Tak co? Berete?“ Otočil se na ně jakoby nic.
Konohamarův gang se po sobě podíval (slova tady nebyla potřeba).
„Jo, nech to na nás,“ promnul si ďábelsky ruce Konohamaru.

Áá, dám ti okusit trochu vlastní medicíny, ty malej zvrhlíku! A ty tři stovky? No, teď si to s tím třináctým platem a prémiemi můžu dovolit. Chacha!