Always and Forever

Alias Vždy a navždy… ale mě ten český název zní tak nějak divně xD Hmm… nešťastná třináctá jednorázovka… no, je fakt že jedna z mých nej to není…xD Psala jsem ji hned po SP u Jak pozvat a konečného upravování TSS, k smrti unavená tak se nedivte :D

„Mami! Mami! Tak pojď!“
Malý světlovlasý chlapec se smíchem popadl svou matku za ruku a nadšeně ji táhl pryč.
„Táta už určitě čeká!“ vykřikl.

„Miluješ mě?“
„Ale Sakura-chan… jak se můžeš takhle ptát?“
Mladý muž nevěřícně zavrtěl hlavou a s úsměvem ji objal a políbil.
„No tak… chci to vědět,“ zamračila se.
„Sakura-chan…“
„Naruto!“
„Miluji tě, spokojená?“ zasmál se.

„Jistě broučku,“ přikývla nepřítomně Sakura a nechala se drobnou ručkou vést tam, kde byli už tolikrát…

Znovu se zamračila. „Ty mě nebereš vážně,“ obvinila ho a naoko nazlobeně se vykroutila z jeho sevření.
„Ale…“
V tom se ozval dětský pláč.

„No tak, mami!“ ozval se opět chlapec netrpělivě.
„Vždyť už jdu,“ odpověděla mu a pohladila ho po jeho malé, sedmileté hlavičce.
A znovu se ponořila do vzpomínek…

„Vypadá přesně jako já,“ řekl pyšně Naruto. „Až na ty oči… ty má po tobě…“
Usmála se. Ano, malý Minato opravdu jako by mu z oka vypadl. Vzala dítě jemně do náručí, a pohoupávala ho.
„No tak… přestaň… pssst… maminka je tady…“
„A tatínek taky,“ ozval se Naruto zvesela.
Ano, tatínek taky… Podívala se mu zpříma do očí.
„A vždycky bude,“ dodal tiše a znovu ji objal. Tentokrát se nevykroutila. „Vždycky…“

Vždycky… pohlédla na modré nebe nad hlavou. Ale všechno jednou končí… před očima jí naskočila jiná, o něco mladší vzpomínka…

„Ne...“
„Sakura-chan…“
„Ne… to… nemůžeš…“
„S-Sa-Sakura…“
„To nesmíš! Nemůžeš nás tady nechat… mě, Minata… to ne!“ Mladá žena objímala svého manžela a zoufale se snažila vyléčit jeho rány.
„S…“ vykašlal několik kapek krve. „Už je pozdě…“
„Ne! To… ne…“ To nejhlubší jezero na světě… zoufalství.
„M…miluji tě,“ vydechl.
Ani nevnímala, jak se kolem nich začali sbíhat další ninjové…

„A už jsme tady,“ zakřičel chlapec. „U táty!“
Hřbitov. Ponuré místo… plné nádherných, ale tak bolestivých vzpomínek…
Pravá láska prý překoná vše… nic ji nemůže zničit… ani čas, ani smrt…

Usmála se a rozběhla se i chlapcem směrem k jednomu hrobu… k hrobu, u kterého stála vysoká postava v červenobílém plášti.
„Sakura-chan,“ pozdravil ji Rokudaime s láskyplným úsměvem.
„Naruto…“ pevně ho objala. Už to bylo pár let, ale... Zbývalo přece tak málo… a chlapcův dědeček by nebyl jediný, za kým by na to místo chodili…

Možná to byl osud… možná síla jejich lásky, možná za to mohli vděčit jen schopnostem lékařských ninjů či Kyuubiho regenerační síle… a možná to bylo ještě jinak…
Na tom přece nezáleží… důležité je, že jejich láska… láska, která potrvá už navždy, dostala druhou šanci… a je jen na nich, jak ji využijí…